PŘÍČINY UKRAJINIZACE EVROPY

R. IŠČENKO

Hodně a často se mluví o rozpadu Ukrajiny, Evropy a celého západního světa, který se častěji nazývá americkým světem (pax americana) nebo americkým impériem. Hloupí nebo nepoctiví komentátoři se pravidelně dotazují: kdepak je rozpad, a tváří se, že nepozorují nejen odpadávání jednotlivých území od některých států, ale zmizení vnitřní jednoty systému, jež už neumožňuje přijímat společná rozhodnutí s povinností je plnit.

Právě tak – nikoli formální společná rozhodnutí, jejichž plnění nikdo nepředpokládá, ale společná rozhodnutí, která účastníci chtějí a mohou splnit.

Kdysi pradávno, na začátku sedmdesátých let minulého století SSSR a Německo podepsaly dokumenty o proslulé dohodě o “plynovém potrubí”. Už tehdy byly USA proti vstupu sovětského (nyní ruského) plynu na evropský trh a bránily tomu, jak mohly. V konečném důsledku kontrakt nebyl přerušen, ale potrubí o velkém průměru Německo do SSSR dodávat odmítlo, v důsledku čehož byly postaveny na Ukrajině i v Rusku závody, dosud dodávající potrubí pro potřeby Gazpromu, a nyní už i na zahraniční trhy.

Upozorňuji: silné rozpory ohledně účelnosti smlouvy rozdělily USA a Německo už tehdy. Ke společnému názoru se nedospělo. Ale nestyděli se tehdy (v sedmdesátých letech 20. století) veřejně přiznat rozdíly v názorech a vypracovat kompromis, podle něhož Německo stejně dostávalo od SSSR plyn, ale stavět plynovod Svaz musel samostatně, což poskytovalo USA naději na to, že Moskva nebude moci “nahradit výrobu” v té době nevyráběného v SSSR potrubí a dohoda bude prostě zmařena v důsledku vyšší moci.

Moskva byla s to, takže nyní už nejen Německo, ale celá EU je ze 2/3 zabezpečována plynem z ruských zdrojů, což ji staví do úplné ekonomické závislosti na Rusku, čehož se tak báli Američané před padesáti lety, a co dodnes odmítají přiznat Evropané.

Dnešek se skutečně překvapivě liší od situace před padesáti lety. Pokud se tehdy Evropa klidně mohla obejít bez ruských energetických médií a úplně jinak budovala strategii svého zajištění uhlovodíky, tak nyní je tato otázka uzavřena. Zřeknout se ruské ropy a plynu EU může pouze společně s odstoupením od vlastní ekonomiky.

Přitom EU a celý americký svět celkově odmítají přiznávat svou kritickou závislost na Rusku a balík za balíkem zavádějí sankce, které jsou nezákonnými omezeními svobodné ekonomické a obchodní činnosti, založené na principech WTO.

A proto EU:

1. Vlastníma rukama destabilizuje ekonomickou a sociální situaci v členských zemích, když je nutí přijímat rozhodnutí, škodlivá z hlediska jejich ekonomických zájmů.
2. Boří ideu “světa, založeného na pravidlech”, jejíž realizaci (i když v dosti neplnohodnotné podobě) Západ pokládal za svůj hlavní úspěch.

Zdůrazním, EU a americké transatlantické impérium vcelku dobrovolně, vlastníma rukama ničí ekonomické, sociální, politické a administrativní (a celkově systémové) základy jimi vytvořeného západního (amerického) světa. Přitom se tváří, že věří ve schopnost sankcí zlomit Rusko, i když ve skutečnosti se pod sankcemi hroutí sami. Kromě toho, všichni, ani EU, ani USA se nechystají plnit vlastní sankční omezení a hledají obchozí manévry.

USA zmrazily v jejich jurisdikci se nacházející ruské rezervy (fakticky ukradly a zasadily tím smrtelný úder dolaru, jako světové rezervní měně a měně světového obchodního účtování), ale hned je dovolily použít (do 25. května) pro úhradu vnějších dluhů (a tím se anulovala dokonce teoretická možnost na vyhlášení alespoň fejkového ruského defoltu, kvůli němuž situace se zmrazením aktiv byla vymyšlena).

EU a USA oznámily zřeknutí se ruské ropy, ale ihned ji začaly se zdvojenou lačností nakupovat podle neprůhledných schémat. Dokonce Ukrajina, která vede s Ruskem, podle vlastní verze, “národně-osvobozeneckou válku”, klidně pokračuje v tranzitu ruského plynu. Pokus o snížení objemů tranzitu (právě snížení, přibližně o čtvrtinu, objemů, nikoliv úplné zastavení) se konal pouze tehdy, kdy byl zastaven polský tranzit a (v podmínkách zmrazení SP-2) ukrajinská trasa se stala pro část dodávek nealternativní. Ukrajina se tak pokoušela přimět EU, aby se aktivněji zapojila do její čistě vojenské podpory.

Takže, úplně zastavovat ruský obchod s energetickými médii se nikdo nechystal. Naopak, v důsledku kroků západního transatlantického impéria ceny na základní pozice ruského exportu (suroviny a potraviny) vyrostly několikanásobně, a u některých pozic i řádově. De facto, místo boje s Ruskem přivedly západní sankce k boji uvnitř Západu kolem otázky o tom, kdo úspěšněji vydělá spolu s Ruskem na sankčním vzletu cen na úkor svých spojenců v NATO a EU.

A tak už Maďarsko otevřeně prohlašuje, že může odblokovat šestý sankční balík, který zahrnuje omezení na nákup ruských energetických médií, což se dotýká jeho zájmů, pouze v tom případě, že mu Evropská unie vyplatí kompenzace (kolem 20 miliard euro). Svou pozici Maďaři zdůvodňují tím, že jejich “spojenci” v NATO a EU se pokoušejí blokovat pouze pro Budapešť výhodné nákupy potrubního plynu a ropy, sami se avšak přitom chystají pouze navyšovat objemy “neprůhledných” nákupů, konkrétně podle “tankerového schématu”, v rámci něhož se “totalitní ropa” okamžitě stává demokratickou, když se tam přidá 50% “molekul svobody”. Což je příznačné, potom, už lze touto ropou donekonečna “demokratizovat” nové objemy, včetně pro prodej i onomu Maďarsku za několikanásobně zvýšené ceny.

Všechna tato schémata, zaměřená na vzájemné podvádění je možné pojmenovat jakkoliv, pouze ne jednotou Západu. Formálně přivedlo zahájení konfliktu na Ukrajině ke konsolidaci transatlantického impéria. Ve skutečnosti se však rozpory pouze zesílily. Jednota sankční fasády se dosahuje díky velmi tvrdému skrytému boji o výhodné pro ty či ony země cesty obcházení “společných” sankcí.

Ekonomické zájmy trhají předstíranou západní jednotu, jako Tuzik termofor. Psali jsme o tom několikrát: snížení zdrojové základny, na které se pasou západní elity, přivádí k restauraci starých a vzniku nových rozporů, jak mezi různými skupinami národních elit, tak i mezi národními elitami, což ústí do mezistátních konfliktů, na nové, politické úrovni, podkopávajících jednotu Západu.

Ale výprava Západu proti Moskvě je přece vyvolána právě úmyslem vyřešit díky kořisti z vítězství nad Ruskem svůj zdrojový problém. Takže, konsolidace v období válečné krize neměla být předstíraná, ale reálná, jinak nelze doufat ve vítězství a, zároveň, na řešení (i když prozatímní) hlavního (zdrojového) problému Západu. Proč se mezi sebou perou, když sjednocení úsilí je pro ně otázkou života a smrti?

Pokud si všimneme politiků, politických stran a politických systémů jednotlivých zemí, které nejdůsledněji vystupují pro zachování jednoty Západu, tak ke svému údivu zjistíte, že to jsou převážně pravo-konzervativní struktury a lídři, které levo-liberální mainstream obviňuje z fašismu, homofobie a proruskosti. Tyto politické síly se skutečně shodují s Ruskem v otázce o prioritě zachování národních a rodinných tradic, před vše ničící a nic konstruktivního nenavrhující koncepci “světa kompenzací”, v jejímž rámci sociální, národní a rasové skupiny, zajišťující stabilitu současných států, jsou vyhlášeny “historicky vinnými” a povinnými věčně platit marginálům a kát se před zvrhlíky.

Ale na společenství konzervativních názorů jejich jednota s Ruskem končí. V politickém plánu jsou všechny tyto státy členy NATO a EU, a jejich politika kolísá od “pragmaticky prozápadní”, příznačnou pro Maďarsko a Turecko, po zdivočelou rusofobní, příznačnou pro Pobalťany a Poláky. Jediné, co je sjednocuje je požadavek zachovávat západní princip kompromisu při přijímání rozhodnutí a zastavit vnucování neznámo kým, kde a kdy zformulované “aktuální výzvy”.

Nezávisle na našem vztahu k různým pravo-konzervativním evropským režimům a politikům, v tom hlavním mají pravdu – pokud už mají bojovat o historické vítězství Západu, tak pro začátek Západ musí obnovit vlastní jednotu na základě jím deklarovaných hodnot. Jinak není jasné, proč nejen Maďarsko, ale také Polsko mají bojovat proti ruským energetickým médiím, když se na výměnu nabízejí gay přehlídky. Gay přehlídku nenaliješ ani do nádrže, ani nenamažeš na chléb a “kultura zrušení” je bezmocná má-li zrušit tuto zjevnou pravdu.

Ale v čem kultura zrušení dosáhla úspěchu, to je zrušení tradiční rodiny. Dokonce konzervativní Východoevropané se střetávají u nové generace s absencí pojmu “hodnoty rodiny”. V západní Evropě přece tradiční rodina ukončila svou existenci a přepustila pozice různému druhu náhražek, které jsou přechodnou formou k naprosté promiskuitě, jako nepochybnému ideálu společnosti s neomezenou svobodou a naprostou tolerancí.

A zatím není teze “rodina je buňka společnosti” otřepaná banalita, ale zjevná skutečnost – základní kámen, “původní cihlička” (atom) organizace společnosti a budování státu. Rodina extrapoluje svou strukturu na společnost (velká rodina z několika pokolení – pokrevní komunita  – sousedská komunita několika rodů – současná společnost, zakládající se na příbuzenských a sousedských vazbách). Rodina extrapoluje svou strukturu i na stát. Velká část obyvatelstva v jakémkoliv státu v něm vidí především ochránce, hlavního administrátora a hlavního soudce – tyto funkce dlouho vykonávali patriarchové – hlavy velkých rodin, mající naprostou moc nad majetkem, svobodou a životem “ratolestí a členů domácnosti” až do své smrti ve starověké společnosti a až do oddělení nové mladé rodiny (odjezd do nového domu) v současnějších společnostech. Stát také bývá mnohými na podvědomé úrovni chápán v roli takového “otce-patriarchy” – přísného, ale spravedlivého.

Ničením rodiny ničí nový západní systém hodnot základ každé společnosti, každého státu, a tedy, jakýchkoliv mezistátních sdružení. Právě proto země západní Evropy a USA, které v této souvislosti postoupily nejdále, se chovají na světové scéně jako revoluční dav, který se dostal do vinného sklípku. U sebemenší materiální hodnoty (láhve vina) se západní “revoluční” vědomí (přece se chystají všechny přivést nebo dokonce zatlačit do “nádherného nového světa”) hroutí, dav zemí, z nichž se skládá západní jednota, se atomizuje a každý se pokouší ukořistit pro sebe co nejvíce vytouženého úlovku. Uvnitř zemí tradičního Západu, zmrzačené zneplodněné společnosti fungují stejně. Jsou to skupiny, které i když dokonce vycházejí do ulic, tak s ideou nějaké BLM. Je to dav připravených vraždit kvůli ukořistění jednotek. Když je kořist, zabíjejí kořist, když kořist není, vrhají se proti sobě navzájem.

Společnosti, kde hlavní hodnotou je nedostatek základních hodnot nežijí a státy nebudují, a to předky vytvořené neudržují. Proto pokaždé s křikem o jednotě vidíme další v pořadí etapu rozpadu Západu. O jednotě se nekřičí, pokud je, užíváme ji.

přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová, zdroj

https://bit.ly/3PLigeA

sdílet na