Právní jistoty a ochrana, kterou by měl český stát poskytovat nám, občanům, kteří financujeme jeho chod, se stále rychleji vytrácejí.

Jaroslav Štefec – sítě

Od počátků komunistického hnutí byla svatým grálem komunistů idea, že jednou, v daleké budoucnosti, až budou lidé dostatečně vyspělí, budou pracovat ve prospěch celku a všeho bude dostatek, dojde k zániku státu jako instituce, řídící všechny naše kroky.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se dožiji její realizace a proces zániku státu budu moci nejen sledovat na vlastní oči, ale že se bude odehrávat in natura ve státě, v němž žiji. Rozpad českého státu, charakterizovaný postupující paralýzou jeho právních a bezpečnostních schopností a struktur, je totiž stále zřetelnější, a navíc viditelně akceleruje.

Právní jistoty a ochrana, kterou by měl český stát poskytovat nám, občanům, kteří financujeme jeho chod, se stále rychleji vytrácejí. Státní orgány stále zřetelněji inklinují spíše k zajišťování okamžitých ekonomických zájmů parazitických skupin, ovládajících politickou sféru než k zajišťování našeho „přežití“ aspoň do příštího století.

Hlavním důvodem tohoto stavu je dnes již desítky let probíhající systematická destrukce schopností státních institucí. Mnoho lidí, včetně těch, kteří se užuž vidí ve sněmovních lavicích, se domnívá, že stát řídí politici a kýžené společenské změny lze dosáhnout jejich výměnou. V tom se hluboce mýlí.

Chod státu totiž neřídí politici, ale státní úředníci. Ti se musejí starat, aby instituce, které je platí, fungovaly co nejlépe a plnily vše, co se od nich čeká. Aby policie zajišťovala bezpečnost našich domovů a městských ulic, aby čeká armáda byla schopna zajistit ochranu našich hranic a území státu, aby byl dostatek léků a kvalitních potravin, aby školy vychovávaly vzdělané mladé lidi, aby bylo dostatek financí na důchody, sport, opravy silnic … V tomto kontextu vyznívají slova Andreje Babiše, že stát musí být řízen jako firma, naprosto jasně a jednoznačně správně.

Problém vzniká, když se do politiky dlouhodobě dostávají stále méně vzdělaní a politicky, mravně i morálně stále více bezcenní a neschopní lidé, kteří se domnívají, že stát jsou oni a “stoosmička ve sněmovně” jim dává právo chovat se v Čechách a k Čechům stejně, jako svého času činili oni přísloveční Braniboři. Zvláště když jsou si jisti podporu sil, které je na jejich posty vyzvedly se záměrem zajistit si za tučné prebendy poslušné loutky. Ať už domácích, nebo (spíše) těch zahraničních.

Pokud je toto hloupnutí politické scény navíc doprovázeno i hloupnutím státní správy, spočívající v nahrazování kvalifikovaných lidí, kteří vědí, jak řídit jejich resorty, aby fungovaly a plnily to, co se od nich očekává kamarádíčky, jejichž jedinou starostí je vybavit si kanceláře za milióny a urvat co nejvíce ze státních peněz, nad nimiž jim jejich funkce dávají moc, stát přestává fungovat. Potraviny zdražují, léky chybí, nakupují se nesmyslné zbraně bez vztahu k zajišťování obranyschopnosti státu, narůstá šikana občanů, o peníze jsou bezostyšně obíráni ti nejslabší a (aspoň zdánlivě) bezbranní …

Je vůbec možné tento (o)bludný kruh rozetnout a existuje z něho cesta ven? Věřím, že ano, ale nebude krátká. A je otázkou, jestli nám vůbec bude umožněno se po ní vydat. Už dávno totiž nejsme strůjci svého osudu. Stali jsme se pouhými figurkami v šachové hře na válku, která hrozí přerůst ze zatím pouze virtuálního prostředí primitivních představ a propagandistických blábolů našich tzv. „politiků“ do reálného světa. Na válku, která není ani v nejmenším v našem zájmu a jejíž přípravu nám diktují úplně jiné síly, než je partička zmíněných zoufalých neumětelů, zasedající ve Strakově akademii. Budeme se s tím muset prostě poprat.

A na závěr jedna myšlenka, pocházející z nepřekonatelného Ottova slovníku naučného. Tam pod rozsáhlým heslem „stát“ můžete najít mimo jiné tato hluboce pravdivá slova, velmi přesně vystihující současné směřování naší zemičky uprostřed Evropy:

„Která forma státu jest relativně nejdokonalejší, nelze s určitostí říci; pro dnešní dobu bylo by možno pouze voliti mezi monarchií a republikou (aristokracií a demokracií), ježto teokracie má pro nás význam jen historický. V té příčině již Aristoteles dovozoval, že jak monarchie (kterou on nazýval královstvím), tak i aristokracie a demokracie jsou stejně dobré a oprávněny, jen když vláda se vykonává se zřetelem na blaho celku. Pokud však se vládne jen ve prospěch jednotlivce, resp. jednotlivých tříd či skupin, jest nespravedlivá a sluší ji zavrhnouti, neboť monarchie takto provozovaná zvrhuje se v tyranii, aristokracie v oligarchii a demokracie v ochlokracii (hrůzovládu).“

sdílet na