PO TÝDNU HORKÉ VÁLKY
1. Zvykli jsme si na to, že existuje válka různé intenzity a už skoro tři čtvrtiny století jsme ji dělili na dvě zásadní fáze. Studenou a horkou válku. Když začnou hovořit zbraně, což je právě ta horké válka, nemlčí jen múzy, ale mlčí především rozum, přesněji ztratí svou dominanci nad emocemi, především nad těmi negativními. A absolutní dominance jakýchkoliv emocí je špatným rádcem v kterémkoliv sporu, nadtož v tak vážném konfliktu, ve kterém vždycky vedou k jeho eskalaci typu „krevní msty“.
2. Horká válka současného konfliktu nezačala onoho dne s mystickým datem 22022022, ani o dva dny později. Ta začala na Kyjevském Majdanu podstatně dříve. Že opravdu už tam je její počátek dosvědčuje fakt, že tam byli první mrtví, když začaly mluvit zbraně, a především pak došlo k územním změnám států. A to hned ke dvěma. Krym přičleněn k Rusku a dvě odtrženecké republiky, které realizovaly svou nezávislost na Ukrajině.
3. Že až do dnešních dnů jde stále o jednu a tutéž válku dosvědčuje skutečnost, že mezi odtrženci a vládci Ukrajiny prakticky neustále po uvedených osm let probíhala její horká fáze, takže kvůli hovoření zbraní na obou stranách umírali lidé. Zvyšovala se tak intenzita dominance emocí nad rozumem.
4. Vládci USA, EU, i naší země se hned v prvních dnech Majdanu reálně zapojili do zmíněného konfliktu, a to jednoznačně pouze na jedné jeho straně. Sice zatím pouze „studenou“ formou války, ale nepochybně jednostranně čili zaujatě. Z čehož plyne, že Západ je už nejméně osm let ve válce. Po celých osm let se totiž různou intenzitou této války neustále zúčastňoval na straně Ukrajiny. Tím pak povýšil územní spor mezi Ruskem a Ukrajinou na všeobecný konflikt Ruska a Západu.
5. Západ je jen a pouze jednou ze stran konfliktu, takže absolutně nikdo ze Západu nemá nárok stavět se do role rozhodce, nadtož soudce, ale ani posuzovatele situace. Západ nemá žádné morální, nadtož „mezinárodně právní“ nárok jednu stranu konfliktu jednoznačně odsuzovat. Naopak by měl s pokorou čekat na rozsouzení z úst zbytku světa. Světa svobodného čili nikterak závislého na některé ze stran konfliktu.
6. Arbitrem v tomto sporu Západu s Ruskem mohou být nezainteresovaní, třeba Nigerie, Malajsie či Peru, abych jmenoval země z jiných kontinentů.
7. Zánikem SSSR začal vznikat doslova nový svět. Byl to totiž Sovětský svaz, kdo světu tvrdil, že jeho systém je jediný správný, a proto určený k následování. Čímž se prakticky pasoval na útočníka v rámci všelidské civilizace a Západ se jím mohl cítit ohrožen ve svých zájmech a tím oprávněn k obraně. Dnes je tomu právě naopak. Západ, tedy i naši politici tvrdí, že jeho systém je daleko nejlepší, a proto právě on a jenom on si činí nárok, který prakticky i realizuje, šířit svůj jedinečný systém po celém světě.
8. Západ nejenom že je o své pravdě přesvědčen, ale každého s jiným názorem a životní praxí označuje, ba veřejně deklaruje nejen za svého nepřítele, leč za hrozbu všelidské civilizaci. Je to tedy Západ, kdo svou svéhlavostí a pocitem jakési nadřazenosti vytváří dělící linie v globalizujícím se světě. Nejméně v poslední polovině tisíciletí mu to dovolovala obrovská převaha nad jinými, vyjadřovaná především vojenskou a teprve následně ekonomickou silou.
9. Rusko není, jak jsem již zmínil Sovětským svazem. A byl to naprosto nesporně Západ, kdo ho jako první deklaroval svým nepřítelem, dokonce úhlavním. A to i v projektech bezpečnosti globálního světa. Ale určitě ve strategických variantách své vlastní bezpečnosti. Naopak Ruská politická reprezentace vždycky politiky Západu prezentovala slovy naši západní přátelé, či jindy, naši partneři na Západě.
10. NATO se po zániku SSSR chovalo nikterak jako obranná instituce Západu, ale jako útočný šiřitel ideje jeho jedině správného politického systému.
11. KOKTEJL DVOU INGREDIENCÍ. První spočívá v tom, že USA i NATO ve svých strategiích a plánech prohlásily Rusko za nepřátelský stát a podle toho s ním jednají. Druhou pak je reálné chování vojenského uskupení NATO po rozpadu SSSR, když agresivně a vojenskými invazemi realizuje politiku výsostných zájmů Západu kdekoliv na světě, kde vidí, že si na to může troufnout. Tento koktejl je nesporně pro Rusko existenčně smrtícím nápojem, A NE ŽE NE.
12. Ukrajina po celých osm let je doslova příživníkem až skoro „černou dírou“ pro Západ, bezesporu neustálým provokatérem Ruska, zbraněmi napadající odtrženecké republiky a nesporně neochotné či neschopné vyřešit problém jejich vztahu s Ukrajinskou mocí.
13. Fundamentální problém Ukrajiny ovšem spočívá v tom, že její hranice před Majdanem nebyly hranicemi historického Ukrajinského národa, leč pozůstatkem zvůle až zlovůle vládců SSSR, především pak jako výsledek vítězství Sovětského svazu ve druhé světové válce. Bylo povinností Ruska i Ukrajiny tento problém rozporu mezi právem na sebeurčení a principem nedělitelnosti státu vyřešit co nejdříve po rozpadu SSSR.
14. Naprosto kardinální chybou Ruska bylo, že zmíněný problém neřešilo ani po jasných projevech jednoznačné vůle politických reprezentantů Ukrajiny stát se členem EU a především NATO, což byl výsledek dlouholetého vypjatého nejen nacionalismu, leč rusofobní atmosféry na Ukrajině.
15. V situaci, kdy Majdanem začala horká válka mezi Ukrajinou a Ruskem se dopustilo Rusko další chyby jíž bylo bleskové přiřazení Krymu ke svému státu s chabým argumentem o všeobčanském plebiscitu. Rusko se tak vystavilo do pozice otloukánka celosvětové veřejnosti a u její části podlomilo důvěru ke své politice. Svět začal oprávněně pochybovat o tom, že si Rusko nebude dělat nárok i na jiná území jež byla jeho součástí za carů, či SSSR.
16. Nejméně stejně velkou chybou ale bylo, že se oné neprozíravosti Ruska snažil všemi prostředky využít Západ ke svému zvýhodnění v soupeření s Ruskem o vliv v globálním světě.
17. Všichni zúčastnění mají na současné situaci svou vinu. Ukrajinci tím, že se chovali nerealisticky, Rusko tím, že otálelo s řešením svého strategicky důležitého bezpečnostního problému a Západ že se montoval do „rodinného vztahu“, že Rusko definoval jako svého nepřítele a že základnami NATO se posunul co nejblíže k hranicím Ruska.
18. Dneska nemá smysl soudit, kdo má větší vinu na současném stavu. A už vůbec ne, kde byla původní příčina. Dneska je nutné udělat všechno proto, aby ozbrojený střet byl co nejdříve skončen, čehož v žádném případě nemůže být dosaženo obdarováváním Ukrajiny dalšími, a dokonce modernějšími zbraněmi.
19. Rusko svou misi nějak ukončí. Jde mu především jen a jenom o denacifikaci, což je i pro Západ přijatelný plán. Také o demilitarizaci, což je už spornější, a tedy námětem pro další jednání.
20. Naprosto zásadní ovšem je, aby Západ zvládl své současné vášně a neměl snahu zvítězit nad Ruskem absolutně. Aby se nedopustil stejné chyby, jakou prosadila Francie vůči Německu po první světové válce. Rusko takto dotlačené do kouta by totiž na odvetu nečekalo dvacet let, jako Hitler.
Stanislav A. H.
zdroj: email