Pepe Escobar: Na Valdajské konferenci, konfrontace s „americkým problémem“ v západní Asii

Pepe Escobar – 7. února 2025

MOSKVA – 14. blízkovýchodní konferenci Valdajského klubu v Moskvě zasáhla geopolitická bomba přímo uprostřed jednání: oznámení samotného amerického prezidenta Donalda Trumpa o jakémsi budoucím resortu a kasinu Trump Gaza Riviera v Palestině.

Ještě předtím, než se mezinárodní rozhořčení začalo přelévat z fronty BRICS přes ASEAN až do arabského světa (který v tom vidí Nakbu 2.0) a zasáhlo dokonce i Trumpovi přátelskou Saúdskou Arábii a hlavní spojence USA v Evropě, zavládlo na Valdaji mezi většinou vědců a akademiků zmatení.

Dvěma světlými výjimkami byli profesor Teheránské univerzity Mohammad Marandi a bývalý britský diplomat Alastair Crooke – vždy jemně ladění analytici západní Asie. Oba již dlouho tvrdí, že s tím, jak je americké impérium nuceno ustupovat, bude mnohem bezohlednější a bude více riskovat.

Marandi kvalifikuje Trumpa jako „dar“ americkému globálnímu úpadku. Crooke si zase klade otázku, zda izraelský krajně pravicový premiér Benjamin Netanjahu skutečně uvěznil Trumpa v bažině – když to může být naopak. Zdá se, že Trump má nyní Netanjahua – kterým v podstatě pohrdá – přesně tam, kde ho chce mít: dluží mu laskavosti.

Trump dal spoustu bombastických slibů, které Netanjahu může prodat jako velký úspěch válečným štváčům z Tel Avivu, kteří tvoří jeho vládu. Jeho koalice se tedy udrží – prozatím. Na oplátku však Izrael bude muset ještě dodržet další kroky opovrhovaného projektu příměří. A to by teoreticky vedlo k ukončení války. Netanjahu chce nekonečnou válku s neomezenou expanzí a anexí Erec Izraele. To není hotová věc – ani zdaleka.

Za současného stavu Trump jedním šmahem normalizoval genocidu, etnické čistky a zredukoval tragédii v Gaze na nevkusný obchod s nemovitostmi na „fenomenálním místě“. Kumulovaný efekt „USA převezmou pásmo Gazy“, „budeme ho vlastnit“ a „… srovnáme lokalitu se zemí“ nejenže otevírá USA cestu k šokující nezákonné zahraniční anexi, ale je to trapně pasé tropa „žádní Palestinci neexistují“ na steroidech.

To však zdaleka není „naprosté šílenství“, jak je definují americké think-tanky všude možně. Je to přirozené pokračování snahy koupit Grónsko, snahy anektovat Kanadu (v obou případech jde o zvýšení zdrojové základny USA), uchvácení Panamského průplavu a překřtění Mexického zálivu na Americký záliv.

Jde o změnu tématu a převládajícího narativu namísto řešení skutečné hrozby pro impérium: strategického partnerství mezi Ruskem a Čínou.

V tomto případě je nová Gazská riviéra postavená na pyramidě z lebek nejen podporována, ale již i plánována genocidou v Tel Avivu v tandemu s Trumpovými miliardářskými sponzory, kteří jsou klíčovou součástí izraelské lobby v USA.

S Trumpovou vizí podle newyorských zasvěcenců přišel jeho zeť Jared Kushner, který již před necelým rokem hovořil o realitním zlatu, jež představuje pobřeží Gazy. Kushner je nyní ještě nebezpečnější, protože v Trumpově druhém funkčním období působí za oponou: je hlavním ovlivňovatelem POTUSE, pokud jde o možnou, budoucí okupací Gazy posvěcenou Spojenými státy.

Prozatím tu máme étos deportačně-stavebně-prodejní reality show aplikovaný na nejneřešitelnější problém v západní Asii. Marandi jej nazývá „americko-izraelským problémem“. Taha Ozhan z Ankarského institutu jej kvalifikuje jako „řád zaměřený na Izrael“ a také jako „americký problém“.

Život v podmínkách „globální změny režimu“

Diskuse na Valdaji samozřejmě extrapolovaly Trumpovu bombu o Gaze. Ozhan se zaměřil na „obrovskou zatěžkávací zkoušku“ západní Asie – od genocidy v Gaze po „Asad musí jít“ metastázující do Al-Káidy v oblecích vládnoucích Damašku. Varoval, že současný globální chaos může zplodit nové války: V současné době se nacházíme v procesu „globální změny režimu“, kdy „udržitelná nestabilita skončila“.

Palestinská přítomnost prostřednictvím ministra pro sociální rozvoj OOP Ahmada Majdaláního nebyla zrovna povzbudivá. Zabubnoval na obvyklé řeči, jako je problém „normalizace vztahů mezi Saúdskou Arábií a Izraelem na pozadí anexe Západního břehu“, zatímco „ostatní muslimské národy jen přihlížejí zpovzdálí“.

Majdalani se rovněž zajímal o to, zda „BRICS bude schopen fungovat jako účinná protiváha“ k „americkému problému“, jak jej definoval Ozhan. V torzovité otázce palestinské jednoty však nenabídl nic nového a pokračoval v karikování o nemožnosti „Abrahámových dohod bez palestinského lidu“.

Významný Vitalij Naumkin, prezident Ústavu orientalistiky Ruské akademie věd, vydal vynikající zprávu o Sýrii, jejímž spoluautorem je Vasilij Kuzněcov, rovněž z Ústavu orientalistiky.

Zdůrazňují, že pád bývalého dlouholetého syrského prezidenta Bašára Asada představuje „příležitost“ pro Izrael, Turecko a monarchie Perského zálivu, ale upřesňují nuance.

O co Izraeli ve skutečnosti jde? „Zavedení přímé kontroly nad určitými (kterými přesně?) územími nebo vytvoření rozsáhlé nárazníkové zóny?“.

Pokud jde o Turecko, „zájem Ankary způsobit Kurdům strategickou porážku a případně vytvořit nárazníkové pásmo podél syrsko-turecké hranice je pochopitelný“. Nejasný je však „rozsah [amerického] závazku investovat do Kurdů“ za Trumpa.

Pokud jde o monarchie v Perském zálivu, „budou posilovat své postavení především pomocí ekonomických pák“. Nicméně „zájmy různých zemí Zálivu pro spolupráci v Zálivu se liší a jejich sladění není vždy jasné“.

Pokud jde o Írán, Naumkin a Kuzněcov realisticky upozorňují, že pokud se dříve extremistickému novému syrskému zřízení „nepodaří konsolidovat společnost“ – a to je velmi pravděpodobné – „Írán může mít další šanci obnovit svůj vliv“.

Podle Naumkina by ruské základny v Sýrii „měly zůstat“ – což je mimochodem téma, které je v moskevských mocenských kuloárech zdrojem ostrých debat. Tento postoj obhajuje především tím, že by Rusko „mohlo vyvážit expanzivní záměry některých tureckých frakcí v severní Sýrii“.

Koridorová mánie

Přestože se na Valdajském zasedání výslovně nehovořilo o nedávno podepsaném rusko-íránském strategickém partnerství, Marandi poznamenal, že „Írán velmi rychle postupuje v tom, co je třeba vybudovat, protože to Indii ekonomicky velmi přiblíží“.

Jádro rusko-íránské dohody není vojenské: je geoekonomické a soustředí se na Mezinárodní dopravní koridor sever-jih (INSTC), klíčový projekt integračního propojení Eurasie a BRICS.

INSTC je de facto urychlovačem obchodu mezi předními členy BRICS Ruskem, Íránem a Indií, který je vázán na navýšení zúčtování v jejich vlastních měnách: to je přesně ten druh mechanismu, který vedl Trumpa – mylně – k „obvinění“ BRICS ze snahy přijít s vlastní měnou. Rusko a Írán, na něž jsou uvaleny přísné sankce, již ve velké míře obchodují v rublech a riálech.

Pokud jde o širší geoekonomickou oblast, pravděpodobně nejpodnětnější příspěvek na Valdaji nabídl Elchin Aghajanov, ředitel Baku International Policy and Security Network. Závan čerstvého vzduchu z jižního Kavkazu ostře kontrastoval s chmurnými geopolitickými hurikány, které hrozí západní Asii.

Aghadžanov zdůraznil ázerbájdžánskou suverenitu – proti hegemonii, a to vše při uznání „geostrategických aspirací Západu“. Ázerbájdžán označil za „křižovatku dopravních koridorů“; přinejmenším 13 koridorů, což ho vedlo k vymyšlení této krasavice: Koridormánie (kurzíva moje). Jižní Kavkaz byl napříč dějinami vždy klíčovým geoekonomickým centrem Eurasie.

Koridorová mánie se týká všech projektů od TRACECA po čínský střední koridor. Trans-Caspiana a INSTC, nemluvě o hyper-kontroverzním koridoru Zangezur – podporovaným Západem – který by měl narazit na 40 km arménského území na hranicích Íránu. Zangezur by byl spojen s větvemi nových hedvábných silnic z Xinjiangu a střední Asie s Tureckem a také by se spojil s Trans-Caspian.

Aghadžanov byl neoblomný a prohlásil, že Ázerbájdžán nemá se Zangezurem v žádném případě v úmyslu anektovat arménské území. Baku také chce, aby jeho provoz směřoval do Íránu přes íránsko-arménské spojení. Teherán zastává stanovisko, že pokud nedojde k anexi – v tomto případě by byla lepší varianta podzemní -, měl by koridor pokračovat. Aghadžanov se sice zmínil o ázerbájdžánsko-íránském spojení přes řeku Aras: „Zesnulý [íránský] prezident Ebrahim Raisi byl jeho silným zastáncem“.

Aghajanov také zdůraznil, že stejně jako je Ázerbájdžán „přirozeným spojencem Turecka a Pákistánu“, mělo by totéž platit i pro Írán, kde žije nejméně 13 milionů etnických Ázerbájdžánců.

Rusko označuje za „přirozeného strategického partnera“. Pochválil také koridor vedoucí na sever, Severní mořskou cestu: „Nejkratší cesta z New Yorku do Číny vede přes Murmansk. A nejkratší cesta z Brazílie do Číny vede přes Petrohrad.“

Zatímco váleční psi štěkají dál, koridorománie pokračuje. Nejdříve však západní Asie skutečně potřebuje pohřbít směšnou trumpovskou vizi Riviéry Gazy.

Překlad Deepl

Zdroj + https://kispep.wordpress.com/

sdílet na