O přechodu plynové války na jadernou
Současné války nezačínají tím, že někdo někoho urazil nebo si přivlastnil pro sebe kousek země. Válka je příliš drahá na to, aby ji někdo rozpoutal z abstraktních důvodů.
V osnově libovolného současného vojenského střetu leží ekonomické zájmy. Ve skutečnosti tomu tak bylo i dříve, ale středověká ekonomika byla stejně dynastická (rodinná) jako středověká politika. Proto byly před začátkem renesance války velmi obratně maskovány jako konflikty v otázkách cti nebo dědických práv.
Poté bylo maskování odloženo. Důvod pro otevření nepřátelských akcí však stále nebyl utilitární.
Například první světová válka, která mohla začít o pár let dříve ale i o pár let později, na kterou se připravovala … a kterou připravila… celá Evropa, začala formálně kvůli atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda, srbským teroristou v Sarajevu.
Ve skutečnosti začala proto, že rychle se rozvíjející Německo nemělo dostatek kolonií, rozebraných Velkou Británií a Francií. Británie se zase obávala německého programu výstavby loďstva. Němci tehdy v krátkém čase vytvořili druhou nejsilnější (po britské) flotilu světa a připravovali se na to, aby se stala první.
Posílilo by to postavení Německa v diskusi o koloniích a Londýn chtěl nepřítele zničit dříve, než by s ním Berlín mohl skutečně soutěžit na moři.
Přičemž – jak bylo správně řečeno v „The Guns of August“ Barbary Tuckmanové, „nikdo nechtěl válku, ale válka byla nevyhnutelná “. Opravdu, všichni by raději dospěli k dohodě, ale rozpory byly příliš ostré, pozice příliš diametrálně odlišné, aby se našla kompromisní řešení.
Ekonomiky však potřebovaly jistotu, a jelikož nebylo možné dohodnout se, musely bojovat – neexistoval žádný jiný způsob (pokud by se někdo nemusel vzdát a souhlasit s rolí druhořadého státu).
Rovněž je třeba mít na paměti, že pokud se nějaké státy rozhodnou bojovat, pak se snaží přinutit nepřítele vstoupit do války za podmínek, které budou pro něj nepříznivé. Například německý generální štáb byl
v předvečer první světové války přesvědčen, že pokud Velká Británie nevstoupí do války, Německo může porazit Francii a Rusko.
Jak praxe ukázala, tato důvěra byla založena na správném výpočtu. I v podmínkách převodu dvou sborů na Východní frontu a změn provedených Helmuthem von Moltkem mladším v Schlieffenově plánu (které oslabily útočící křídlo) – Schlieffenův plán je označení německé útočné strategie, která měla v případě konfliktu na dvou frontách (s Ruskem a Francií) zajistit rychlé vítězství na západní frontě a uvolnit tak německou armádu pro akci na východě, kde se kvůli ruské rozloze očekával vleklý konflikt – bez britských expedičních sil by bitva na Marně byla Francouzy prohrána, což by vedlo k porážce Francie (a následně i Ruska). A to nemluvíme o britské flotile, která ochromila dodávku nejen strategických surovin do Německa, ale také potravin.
Německo sondovalo půdu co se týče britských záměrů – že Londýn nevstoupí do války.
Británie nevyhlásila válku Německu ani 1. srpna, kdy Berlín vyhlásil válku proti Rusku, ani 3. srpna, když Německo vyhlásilo válku proti Francii. Ale 4. srpna při porušení neutrality Belgie, Británie vstoupila do války,
a pro Německo bylo příliš pozdě na ústup.
Stejným způsobem v roce 1941 vyprovokovaly USA k vojenskému konfliktu Japonsko.
Prostě uvalily embargo na dodávky ropy do této země. Bez ropy byla japonská armáda a námořnictvo neschopné a průmysl nemohl fungovat. Japonsko muselo buď přijmout dominanci USA v Tichomoří, nebo
si podrobit zdroje ropy Indonésie a zabezpečit trasy dodávek ropy na japonské ostrovy.
Aby to bylo možné, bylo nutné zničit americkou flotilu v Tichém oceánu a obsadit základny na ostrovech, čímž by bylo jak území Japonska, tak zdroje surovin a důležité námořní trasy nepřístupné pro americké letectví.
Japonsko se pokusilo dohodnout, ale USA byly nekompromisní a Tokio si muselo vybrat válku.
K velkým vojenským střetům, které otřásají světem obvykle dochází v době posunu v globálních ekonomikách.
Nebezpečí první světové války začalo růst zběsilým tempem od konce 19. století, kdy byl svět během několika desetiletí rozdělen mezi několika koloniálními říšemi.
To znamená, že standardní kapitalismus byl nahrazen systémem koloniálního imperialismu.
Druhá světová válka také připadla na zlomové období epoch.
Pokles britského koloniálního imperialismu byl nahrazen americkým neokolonialismem, podle kterého byly vykořisťované státy kontrolovány nikoli vojensko-politicky, ale finančně-ekonomicky, a systém „koncertu“ několika velkých mocností byl nahrazen systémem jednoho hegemona (v rámci kapitalistické části světa).
Nyní se také nacházíme na konci éry.
Americký neokolonialismus se systémem jednoho hegemona (a lokajů sloužících hegemonu), ničím nezajištěnou jednotnou světovou měnou, se stává minulostí. Ve světě existuje několik mocenských center,
jak vojensko-politických tak i finančních a ekonomických.
Vojensko-politická síla se ne vždy shoduje v jednom státě s finanční a ekonomickou mocí (často se neshodují).
Díky tomu vzniká velmi složitý systém svazů deklarující ekonomickou moc, ale mají silnou (i když nikoli formálně) vojenskou složku.
Současně fungují svazy (hospodářské a vojenské), které se vytvořily v rámci jediného hegemona.
Výsledkem je rostoucí kognitivní nesoulad, když současné ekonomické zájmy vyžadují, aby řada států vytvořila nové spojenectví, a staré závazky je udržují v rámci minulého systému, což škodí jejich rozvoji.
Kromě toho, na rozdíl od předchozích posunů globálního ekonomického systému, v současné době v každém ze států zapojených do globální konfrontace (bez ohledu na to, do kterého tábora patří) stojí proti sobě dvě mocné elitní skupiny, z nichž:
- jedna je úzce spjata se starým systémem a pokud tento starý systém nezachová, má v úmyslu prodloužit svou agónii
- a druhá skupina vsadila na brzké zbourání starého systému a na skok do neznámé budoucnosti.
To jsou anti-trumpisté a trampisté v USA, levicoví liberální globalisté a pravicově konzervativní tradicionalisté
v Evropě, rusofobové a rusofilové v post-sovětském a post-socialistickém prostoru, prozápadní liberálové
ve spojenectví s pravicovými radikály a patrioti-státníci v Rusku, Hongkong a Tchaj-wan proti Číně.
V různých zemích jsou identifikováni různými způsoby, mohou to být fašisté, komunisté, monarchisté, bur-
žoazní demokraté, mohou být malováni v jakýchkoli politických barvách a odstínech, ale ve skutečnosti je jejich příslušnost k určitému táboru určována jejich postojem k rozpadajícímu se systému americké hegemonie.
Ti, kteří spojují své blaho se zachováním tohoto systému, tlačí svět do konfrontace, protože není možné tento systém uchovat jinak než jako válečnou hrozbu. Oslabuje a rozpadá se z objektivních důvodů.
Jen proto, že v důsledku vyčerpání volných trhů byl potenciál pro jeho rozvoj vyčerpán a rysem systému je potřeba neustálého rychlého růstu. Pokud nedojde k žádnému růstu, systém, stejně jako motocykl, který ztratil rychlost, ztratí stabilitu a spadne.
To je důvod, proč Putin hovořil o vyčerpání liberální společnosti a Macron – o vyčerpání současného kapitalismu. V rámci současného systému jsou možnosti rozvoje skutečně vyčerpány.
V této fázi je pro příznivce systému americké hegemonie nesmírně důležité zabránit vytvoření relevantního a nesmírně prospěšného pro všechny účastníky hospodářského (a v blízké perspektivě i politického) spojenectví …. trans-euroasijské asociace, páteří které bude osa Brusel-Moskva-Peking.
Jelikož pozice levicových liberalistů ve správních orgánech EU jsou stále velmi silné, může se v systému namísto Bruselu objevit Paříž nebo Berlín. A opět Putin i Macron v poslední době zvlášť často mluví o potřebě vytvořit jednotný ekonomický prostor od Lisabonu po Vladivostok (nebo do Šanghaje), jako páteř nového systému, který může vytvořit nový udržitelný rozvoj pro globální ekonomiku.
Největší nebezpečí globalisté vidí ve vytváření rusko-evropských vazeb.
Moskva již navázala úzké vojenské, politické a hospodářské vztahy s Pekingem.
Pro Evropu není Rusko jen dodavatelem surovin (a v některých případech technologické produkce), ale také mostem do Asie. Kromě toho může Rusko snadno nahradit USA jako garanta bezpečnosti EU.
To znamená, že silné hospodářské partnerství Ruska, a to ani ne s celou EU, ale alespoň s Německem nebo Francií, konečně pohřbí starý systém.
Hegemon ztrácí kontrolu nad celou Eurasií, rozpadá se atlantická jednota a nová rusko-čínsko-evropská unie vytváří finanční a ekonomickou kontrolu nejen nad Eurasií, ale také nad Afrikou a dokonce i Latinskou Amerikou.
Není známo, zda i tak blízcí spojenci jako Mexiko, Kanada, Velká Británie zůstanou v americkém týmu.
Aby se zabránilo takovému vývoji událostí, vyvolávají globalisté konflikt mezi Ruskem a EU.
Jsme zvyklí říkat, že Američané vyvolávají konflikt. To je částečně pravda, ale ne úplně pravda.
Kdyby to byli jen Američané, problém by byl vyřešen už dávno. Problém je však v tom, že odpůrci Ruska nejsou jen nejvlivnější (ovládající Senát a Sněmovnu reprezentantů, stejně jako vlastníci většiny mediálních zdrojů) části americké elity, ale také velká část evropské byrokracie a politiků v zemích EU.
Proto se pravidelně setkáváme se situacemi, kdy jsou ruské společné energetické projekty s EU (South Stream, Nord Stream-1 a 2) pečlivě brzděny a dokonce se v poslední chvíli od nich distancují.
Navíc Rusko čelí naprosto nespravedlivým až absurdním rozhodnutím evropských soudů.
Arbitráž ve Stockholmu motivovala své rozhodnutí udělit společnosti Gazprom pokutu za klauzule (které nebyly ve smlouvě s ukrajinským Naftogazem), protože Kyjev potřeboval peníze.
Tato podvratná práce euroamerických levicově liberálních globálních elit je namířena jak proti Rusku, tak proti svým domácím politickým oponentům. Soustředí se nejen na narušení projektů (narušení je maximální program), nýbrž i na narušení právních základů spolupráce.
Nespravedlivá rozhodnutí a vyloučení odpovědnosti v poslední chvíli (když již byly peníze investovány) by měly Rusko donutit buď odmítnout uznat evropský soudní systém, nebo zaplatit desítky či dokonce stovky miliard dolarů na podporu svých nepřátel,… jelikož to Evropa přisoudila.
Je jasné, že žádný Gazprom spolu s Rosnefťem nebude stačit k uspokojení všech evropských apetitů (samotná Ukrajina, i když není členem EU, ohlašuje několik desítek miliard). To znamená, že spolupráce musí být přerušena jako nerentabilní (což vyžadují globisté).
Pokud Rusko bude trvat na svém postoji a například odmítá platit, může začít masivní zabavování jeho majetku (konec konců, existuje soudní rozhodnutí… že?).
Zrcadlová reakce Ruska povede ke zvýšenému napětí a v konečném důsledku k přerušení vztahů s EU (což vyžadují globalisté).
Proto nesdílím optimismus odborníků ohledně absurdní poptávky hlavy Naftogazu Jurije Vitrenko
(mimochodem požadavek starý), buď uzavřít tranzitní smlouvu za ukrajinských podmínek, nebo zaplatit pokutu („za předchozí nízké sazby“) ve výši 11– 14 miliard dolarů.
Pokud Stockholmská arbitráž udělila společnosti Gazprom pokutu ve výši téměř pěti miliard dolarů za neexistenci klauzule ve smlouvě, proč nemůže udělit dalších 14 miliard.
…. Během této doby se potřeba Ukrajiny po penězích skutečně nesnížila.
Říká se, že v žádném případě nebude možné získat peníze z Gazpromu. A to není ani nutné.
Ukrajina se sice může těšit na pěknou sumičku, ale organizátoři těchto „soudních rozhodnutí“ nepotřebují peníze (i když ani oni neopovrhnou), ale potřebují vytváření právních překážek spolupráce mezi Ruskem a EU.
Dokonce ani ty nejvíce anti-globalistické evropské elity se zatím nemohou dohodnout, … že někdo (třeba Rusko) nebude dodržovat soudní rozhodnutí (zatím si to mohly dovolit pouze Spojené státy).
To znamená, že Moskva je na rozcestí – buď zaplatí kolik si řeknou, a pak budou požadovat stále více a více, nebo odmítne rozhodnutí a poté bude Rusko obviněno z toho, že je nespolehlivým partnerem, nerespektuje soudy,… atd.
Navíc musíme pochopit, že rána je namířena proti příznivcům spolupráce s Ruskem v samotných evropských zemích. Chtějí je také postavit do situace, kdy všechno chápou, ale na obranu svých vlastních politických konceptů nebudou schopni říci nic, protože to bude v rozporu s evropskou politickou tradicí.
Mimochodem, ofenzíva týkající se plynových dohod s Evropou byla zahájena komplexně.
Soud EU vydal rozhodnutí, které opět omezilo používání plynovodu OPAL společností Gazprom.
Můžeme samozřejmě říci, že když se v zimě ochladí a bude nedostatek plynu, toto rozhodnutí znovu zváží.
Ale za prvé, nemusí to znovu zvážit (vymluví se na úkor zkapalněného nebo že zima bude teplá),
a za druhé, i když to znovu zváží, pak je normální pracovat v podmínkách, kdy jeden a ten samý soud mění pravidla hry jednou nebo dvakrát ročně? (a EU přijímá diskriminační opatření zpětně, což je podle pravidel WTO nepřijatelné). Takto žádná běžná společnost pracovat nemůže.
Pro Rusko jsou vytvořeny stejné podmínky pro hospodářskou spolupráci s EU jako podmínky, které měli námořníci, dokud se nezačalo formovat mezinárodní právo na moři v 17. a 18. století.
Do té doby mohla být jakákoli loď zajata silnější lodí. Dokonce i Columbus, který se plavil na španělských lodích, aby našel cestu do Indie, udržoval svůj čas odjezdu a cestu v tajnosti, protože se obával, že by na něj zaútočil Portugalec, který horlivě hlídal monopol na indický obchod.
Rusko je tlačeno k pirátským pravidlům mezinárodního obchodu a hospodářské spolupráce, nebo spíše ke hře bez pravidel, aby za to mohlo být obviňováno, což zajistí přerušení obchodního a hospodářského partnerství
s Evropou. Alternativou k pirátskému bezpráví byla vždy síla. Síla však znamená konflikt a konflikt této velikosti se může snadno vyvinout nejen do vojenského střetu, ale do úplné jaderné války.
Není náhodou, že ruský prezident, ministr obrany a ministerstvo zahraničních věcí varovali před nebezpečím.
Ruští oponenti se domnívají, že Rusko nebude riskovat zhoršení situace.
Ale i v tomto případě bude partnerství stejně ukončeno a vojenské nebezpečí naroste také řádově.
Nepočítají však se situací v případě, pokud Moskva tuto výzvu přijme a půjde do konfliktu (Osetie a Krym nikoho nic nenaučily).
A to je nebezpečné, protože když se rozhodnutí takové úrovně přijímají „za stolem“, bez adekvátní analýzy
a posouzení rizik, je velmi snadné překročit fatální hranici.
Navíc se sami snaží postavit Rusko před volbu mezi špatným a ještě horším (kapitulace nebo konfrontace).
V roce 2008 v Gruzii a v roce 2014 na Ukrajině se pokusili přivést Rusko do podobné slepé uličky.
Putin v obou případech našel nenápadnou třetí cestu. Ale v obou případech, když se rozhodoval, riskoval, protože Západ nemusel ustoupit a pak by bylo nutné učinit další krok. A kroků do začátku vojenské krize není tolik (tři až pět, sotva více).
Možná, že třetí cesta bude nalezena i nyní. Konec konců slabost ruských oponentů je v jejich síle.
Síla spočívá v tom, že Rusko nemůže vypočítat kroky Spojených států a evropských států se stejnou přesností jako v 90. letech. Tehdy jejich elity byly sjednoceny a algoritmus jejich jednání v kritické situaci byl pochopitelný. Nyní v každé zemi existuje boj elit. A oni vědí, že stejný boj se děje i v Rusku. A přestože je ruská prozápadní opozice slabá a nemá podporu národa, ale pokud jde o finanční, ekonomické a mediální zázemí,
je docela vlivná, má vážné argumenty na obranu svého kapitulačního postavení.
Rusko tedy nemůže přesně předpovědět – která pozice, které elitní skupiny, v které západní zemi, v kterémkoli okamžiku převládne, a západní země nemohou přesně posoudit skutečné možnosti vlivu prozápadní části ruské elity na pozici Kremlu.
Z krátkodobého hlediska argumenty „prozápadních“ vyznívají přesvědčivě. Další věc je, že již ve střednědobém horizontu (nemluvě o dlouhodobém hodnocení) je zřejmé, že nevyřeší žádný z problémů a nesníží riziko, nýbrž jej pouze přenesou o několik let za cenu obecného oslabení Ruska.
Všechno je jako obvykle. Nikdo nechce bojovat. Každý chce mír, prosperitu, blahobyt. Ale v éře měnících se systémů vede prosperita jedněch elitních skupin k úpadku druhých (a naopak).
Proto se rozpory stanou neslučitelnými, oponenti se již nevnímají jako političtí partneři s různými názory,
ale jako iracionální ničitelé civilizace. Vnitřní krize je navrstvena na vnější, díky níž mezinárodní konfrontace získává charakteristické rysy občanského konfliktu.
Občanské války jsou nejbrutálnější, protože odpůrci se v nich vidí jako absolutní zlo, s nimž je nemožné žít
v jednom státě. Musí být buď vytlačeno, nebo zničeno.
V našem případě, když se vypořádávají s globální systémovou krizí, nemohou opoziční skupiny nikoho vytlačit, protože celá planeta se stala arénou konfrontace.
A válka s cílem zničit příznivce nesprávného systému nese riziko zničení celého lidstva.
….. Potřebujeme třetí cestu.
Rostislav Iščenko
https://ukraina.ru/opinion/20190913/1024976572.html