Německý tisk ve válečném modu

Německý tisk hluboko v zákopech: „Návrat z frontové dovolené“

V záhlaví článku Dagmar Hennové pro RT Deutsch je shrnuta charakteristika německé mediální válečné hysterie:

„Pokaždé, když si myslíte, že už nemůžou klesnout níž, sestoupí o další patro. Tím jsme se téměř vrátili do rétorických hlubin první světové války. Opojení blízké vilémovské aroganci.“

Komentář pokračuje:

Poslední desetiletí to vypadalo, jako by pisatelé německého tisku určitě nikdy nečetli Ericha Maria Remarquea… Přibližují se k jazyku, který je militarizován hluboko do své slovní zásoby. Když Frankfurter Allgemeine v titulku komentuje šílené plány na vyzbrojování budoucí MicroKo (už se tomu nedá říkat velká koalice) „Německo se vrátilo z frontové dovolené“, vyvolává to představu ocelové válečné helmy s bodcem, jako by si svět nepřál nic jiného než návrat německého prvoválečného militarismu.

To nemá nic společného se Spolkovou republikou Německo, ve které jsem vyrůstala. Navzdory bezpočtu studených válečníků významná skupina obyvatelstva sledovala komentáře k fotbalovému zápasu s podezřením, zda příliš nepřipomíná zpravodajství z první linie. Dnes však lze sledovat skutečně nechutnou věc: Hlášení z fronty, jako by šlo o fotbalový zápas.

20. ledna si člověk mohl poděkovat za to, že přežil éru Joe Bidena. Při více než jedné příležitosti to bylo „o fous“. Ale tisk a politici v západní Evropě se do značné míry chovají, jako by jim byla odebrána jejich oblíbená hračka s a teď ji zoufale chtějí zpět. Možná je jejich život tak nevýslovně nudný.

Je až zarážející, jak rychle se objevuje téma německé atomové bomby. „Potřebuje teď Německo jadernou bombu?“ ptá se Der Spiegel a pak si hraje na varianty, s Francií nebo Velkou Británií, nebo dokonce s vlastním německým modelem… Ale tento text už nezmiňuje Smlouvu dva plus čtyři, která se zřekla takových zbraní, stejně jako biologických a chemických zbraní. Zdá se, že je to jedno, vždyť na Ukrajině už byly tyto biolaboratoře, které prováděly výzkum pro německou armádu…

Ano, byly opakované pokusy o vytvoření této německé atomové bomby. Ten první byl mimochodem za druhé světové války, přední jaderní fyzici v té době byli Němci, stejně jako raketoví vědci. Alespoň v tomto bodě by člověk dnes mohl být v klidu. Německo bylo v té době vědeckým gigantem. Dnes? Vše má své výhody i nevýhody.

Spiegel:”Z čistě technického hlediska by pravděpodobně neexistovaly žádné nepřekonatelné překážky, které by stály v cestě německému programu jaderných zbraní. To se podařilo i zemím jako Severní Korea a Írán, i když nemají stejnou průmyslovou základnu a nemají ani zdaleka tolik zkušeností s jadernými zařízeními. Znalosti potřebné k tomu jsou v Německu i přes postupné vyřazování jaderných zbraní stále dostupné.”

Časopis ale pak se znatelnou lítostí píše, že „odmítnutí našich vlastních jaderných zbraní je součástí politické DNA této republiky“ a obrat by nás stál mezinárodní politickou důvěryhodnost. Jako by toho po Annaleně Baerbockové něco zbylo.

Ne, nebojte se, Zelení se brzy naučí milovat bombu, i když budou dál odporovat jaderným elektrárnám. Pro někoho, jako je Roderich Kiesewetter z CDU nemůže být žádný výbuch dost hlasitý.

Již v dubnu loňského roku – a to je jediná skutečná informace obsažená v celé tirádě Spiegelu – probíhala jednání mezi Berlínem, Paříží a Londýnem, která se nakonec rovnala něčemu mezi evropským vojenským paktem a evropskou armádou. To samozřejmě také vysvětluje, proč se toto téma nyní tak rychle dostává do obliby.

Die Zeit také sedí u klávesnice a fantazíruje o „La Boom“ a „jaderné velmoci Francii“ jako o „modelu pro Evropu“. Paříž vkládá své naděje do Friedricha Merze, hlásá se tam.

A Frankfurter Allgemeine? Ten s frontovou dovolenou, která má nyní skončit?

“V této situaci Evropa, která je stále svobodná, už nemůže jen bědovat a naříkat, ale musí se ukázat. To platí zejména pro nejlidnatější a – pokud se konečně přestane omezovat – ekonomicky nejsilnější zemi ve středu kontinentu.”

Otázka ekonomického potenciálu bez levné energie je jedna věc, ale to, že celá parta nepochopila některé zásadní souvislosti v této oblasti, se v posledních letech dostatečně prokázalo. Tento tón, to seržantské vrčení, to je jiná věc:

“Německo musí Putinovi všemi možnými způsoby ukázat, že má železnou vůli bránit se v případě nutnosti se vší vojenskou silou.”

Není o čem diskutovat, a to nejen na koaličních jednáních, ale ani v redakcích. Šílené přezbrojování je nutností. Mezitím je pokřik ohledně údajné „solidarity s Ukrajinou“ ještě pronikavější. Časopis Stern to okamžitě uvedl na titulní straně:

„Co pro nás znamená Trumpova zrada Ukrajiny“

To dobře vystihuje tón. Jakákoli snaha ukončit válku je zrada. Žádoucí je pouze nemilosrdné pokračování.

Jako malá holka jsem byla hluboce zděšená zmrzačenými muži, se kterými se člověk v té době mohl ještě všude setkat. Rukávy bundy sepnuty zavíracími špendlíky. Obrazy, které dnes vidíme z Ukrajiny, jsou ještě děsivější. Když vidíte obrázky lidských těl, která už jsou napůl v zemi, nic víc než kosti ve zborceném maskáčovém oblečení nebo tělo tažené divokým psem, je jedno, na které straně ten živý člověk stál, nakonec je to vždy ztráta, ukončená možnost. Trik je samozřejmě v tom, že všichni nadšení válečníci u svých stolů se těmto obrázkům vyhýbají a dělají vše pro to, aby si nevšimli, že jde o lidi z masa a kostí.

Ve skutečnosti by si člověk měl zakázat psaní takových článků, pokud mu v takové míře chybí empatie. Člověk by si myslel, že se to do Německa zarylo dost hluboko, že by to ještě všichni mohli cítit. Samozřejmě, že v letech po vietnamské válce, která byla stále na televizní obrazovce všech, bylo dbáno na to, aby se skryla skutečná hrůza. Ale existuje internet a v této profesi se musíte snažit, abyste nenarazili na obrázky reality a neuvědomili si, jak je lidský život křehký.

Ne, oni mají v hlavách „Jízdu valkýr“ Richarda Wagnera, která hraje v nepřetržité smyčce. Jako by je unesli duchové německé minulosti, z obou světových válek zároveň, a nyní musejí znovu podniknout „Drang nach Osten“ na koňských kostrách a v obrněných vozech VW. To je to, co se vrátilo z frontové dovolené, jako by to nikdy nebylo pryč, bez slitování a bez přemýšlení, jak přesně praví lidové rčení: Rychlí jako chrti, houževnatí jako kůže, tvrdí jako Kruppova ocel – a hloupí jako otep slámy.

sdílet na