Nedokážu posoudit, nakolik si obyčejní Francouzi ve vlastní zemi do pozice odstrkované menšiny,

Jaroslav Štefec – sítě

Nedokážu posoudit, nakolik si obyčejní Francouzi, kteří se (ostatně podobně jako my, Češi) stále častěji dostávají ve vlastní zemi do pozice odstrkované menšiny,

užívají aktuální dopady desetiletí neomezované imigrace, sociálního inženýrství zvaného multikulturalismus a cílené úřední „slepoty“ vůči rostoucímu počtu kriminálně i nábožensky motivovaných trestných činů, páchaných muslimskými přistěhovalci a jejich potomky. Při posledních nepokojích je to stálo půl tisícovky zraněných policistů, přes tisícovku zničených a vyrabovaných obchodů, více než šest tisíc zničených převážně osobních vozidel, a také (zřejmě v rámci „kulturního obohacování“) několik vypálených knihoven a vykradených muzeí.

Stovky francouzských občanů byly napadeny a zbity mladými výtržníky, jejichž jedinou motivací bylo ničit, rabovat a probouzet strach. Byly také napadeny dvě desítky policejních služeben, z nichž rabující výtržníci (nikoliv „protestující aktivisté“, jak je zpočátku nazývala naše „demokratická“ média) ukradli zbraně, jimiž se později chlubili v ulicích. A tuto „zábavu“ si neužívali jen Francouzi. Podobné problémy, signalizující postupnou ztrátu kontroly úřadů, se objevily i v Belgii a Švýcarsku.

Paradoxně nejbojovnější jádro loupeživých tlup výtržníků, alespoň prozatím, netvoří „čerství“ imigranti z Afriky či Středního východu, ale muslimští mladíci s francouzskými doklady, jejichž rodiny žijí v zemi galského kohouta už po několik generací. Stejně tak se může úředně jednat o Belgičany, Švýcary, Němce, nebo dokonce Čechy, přestože jejich etnický původ bude zcela odlišný.

Bohužel, ačkoliv přistěhovalci do EU dostali možnost podílet se na bohatství a prosperitě, která vyrostla z tisíciletých tradičních kořenů a která byla vykoupena potem a krví našich předků, ve značné většině se nyní, po několika generacích, od Evropy (částečně oprávněně) odvracejí a hledají svou identitu v návratu „ke kořenům“, k islámu a životu podle práva šaría.

Vůči těmto procesům, které bez ohledu na válku na Ukrajině nejen stále probíhají, ale pod kouřovou clonou miliónů ukrajinských běženců, pohybujících se jen s minimální kontrolou po celé Evropě, dokonce výrazně akcelerují, není samozřejmě imunní ani ČR. A naší politické reprezentaci rozhodně nelze vytknout, že by se nesnažila co nejrychleji dohnat čtyřicet let multi-kulti náskoku západoevropských zemí. Alarmující je fakt, že snahy o zajištění dostatečného počtu přiměřeně naladěných „obohacovačů“ doprovází bezhlavé odzbrojování a definitivní likvidace už tak téměř nulové schopnosti naší armády bránit území českého státu. Spolu s dlouhodobým poklesem akceschopnosti policie a zpravodajských služeb to pro nás nevěští nic dobrého.

V tomto kontextu je na francouzských událostech varující zkušenost tamější policie, která v jejich průběhu zabavila zbraně (konkrétně se jednalo o odstřelovací pušky a lehké protitankové prostředky) prokazatelně pocházející ze západních dodávek pro Ukrajinu. Kolik takových zbraní se aktuálně pohybuje mimo jakoukoliv kontrolu (nejen) Evropou a kam směřují, to se nikdo neodvažuje veřejně ani odhadnout. Podle dostupných informací se může jednat o desítky tisíc kusů různých typů střelných zbraní, stovky tisíc nábojů a také desítky až stovky kusů moderních protitankových a protiletadlových kompletů.

A pokud se snad někdo domnívá, že naši bezpečnost zvýší případná ratifikace smlouvy o neomezené vojenské přítomnosti armády USA na našem území, je na těžkém omylu. Její znění jasně vylučuje jakékoliv zásahy americké armády do vnitřního dění v ČR, pokud jím nebudou bezprostředně ohroženy zájmy Spojených států. Jednoduše řečeno, i kdyby hořela Praha, Američanům to bude úplně šumák.

sdílet na