Něco jako “omezená válka” neexistuje

Staťs tímto názvem napsal pro VT Foreign Policy Claudio Resta, italský novinář narozený v Janově, ale také světoobčan (jako Spinoza), svérázný filozof a interdisciplinárním odborník, a také umělec.

Válka omezená na obranu území neexistuje.

Pouze obranná válka neexistuje.

Obě z definice neexistují, jsou to abstrakce, rétorické figury.

Jediným omezením ve válce je objektivně ekonomická stránka války.

Dostupnost a/nebo nedostatek zdrojů, jako jsou potraviny a zbraně, jsou jediné faktory, které mohou omezit válku, vést k příměří, ukončit ji a vést ke kapitulaci.

Dostupnost a/nebo nedostatek potravin a zbraní jsou na sobě natolik závislé, že ve válce existuje známý výraz „méně másla a více zbraní“.

Když zbraňové systémy, potraviny a další pomůcky poskytují třetí strany („ochranné síly“), tyto strany již nelze definovat jako třetí strany, ale ve skutečnosti jsou spojenci chráněného národa, který působí jako prostředník ve válce, jejímiž hlavními představiteli jsou tzv. „ochranné síly“.

Takže tato domnělá válka Ruska „útočícího“ na Ukrajinu nebo „sebeobranná“ válka Ukrajiny proti ruskému útoku je válkou prostřednictvím zástupného národa (Ukrajiny), ve skutečnosti válkou USA a Velké Británie s jejich „ochotnými“ (sarkasmus) spojenci proti Rusku.

Podtrhuji skutečnost, že ačkoliv je tato válka rétorickými prostředky prezentována jako útočná válka Ruska proti Ukrajině, ve skutečnosti jde o útočnou válku USA a Velké Británie proti Rusku.

Je tomu tak proto, že USA a NATO nesplnily své závazky podepsané během rozhovorů, které se uskutečnily v letech 1990 až 1991 mezi politickými šéfy ministerstev zahraničí Spojených států, Velké Británie, Francie a Německa o sjednocení Německa, po pádu NDR.

“Nepohneme se ani o píď směrem k Rusku…”

Mezi citovanými dokumenty vyniká svou důležitostí ten, který v Britském národním archivu v Londýně objevil americký politolog Joshua Shifrinson. Jde o zprávu odtajněnou v roce 2017, která podrobně popisuje diskuse, které probíhaly v letech 1990 až 1991 mezi politickými řediteli ministerstev zahraničí Spojených států, Velké Británie, Francie a Německa.

Rozhodující diskuse, uvádí Der Spiegel, se uskutečnila 6. března 1991 a zaměřila se na otázky bezpečnosti ve střední a východní Evropě a také na vztahy s Ruskem, které tehdy vedl Michail Gorbačov.

Tváří v tvář žádosti některých východoevropských zemí o vstup do NATO v čele s Polskem zástupci čtyř západních zemí (USA, Velká Británie, Francie a Západní Německo) zapojení spolu s Ruskem a východním Německem do jednání „4+2“, souhlasili s definováním těchto požadavků jako „nepřijatelných“.

Západoněmecký diplomat Jürgen Hrobog podle zápisu ze schůzky řekl: „Během jednání 2+4 jsme dali jasně najevo, že nemáme v úmyslu posunout Atlantickou alianci za Odru.

Proto nemůžeme dovolit, aby se k ní Polsko nebo jiné státy střední a východní Evropy připojily.

Tento postoj, jak upřesnil, byl dohodnut s německým kancléřem Helmuthem Kohlem a ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem.

Na stejné schůzce, uvádí Der Spiegel, americký zástupce Raymond Seitz prohlásil: „Oficiálně jsme Sovětskému svazu při jednáních 2+4, stejně jako v dalších bilaterálních kontaktech mezi Washingtonem a Moskvou, slíbili, že nemáme v úmyslu strategicky využít stažení sovětských vojsk ze střední a východní Evropy a že by NATO nemělo formálně ani neformálně expandovat za hranice nového Německa.

Je nepopiratelné, že tento písemný dokument potvrzuje některé Gorbačovovy vzpomínky na sliby, které dostal, ale pouze ústně, že se NATO nerozšíří na východ.

V rozhovoru pro Daily Telegraph (7. května 2008) Gorbačov, poslední vůdce Sovětského svazu, řekl, že ho Helmuth Kohl ujistil, že NATO se „nepohne ani o píď dále na východ“.

Stejný slib, dodal při jiné příležitosti, mu dal bývalý ministr zahraničí USA James Baker, který však popřel, že by to byl kdy udělal.

Přesto, připomíná Der Spiegel, Bakerovi v tom odporovalo několik diplomatů, včetně bývalého amerického velvyslance v Moskvě Jacka Matlocka, který upřesnil, že Sovětskému svazu byly dány „kategorické záruky“ ohledně nerozšiřování NATO na východ.

Vyšetřování Spiegelu dodává, že sliby stejného druhu dali Moskvě také britští a francouzští zástupci.

Historie posledních 30 let však vypráví jiný příběh:

Polsko, Maďarsko a Česká republika, připomíná Der Spiegel, vstoupily do NATO v roce 1999, krátce před válkou proti Jugoslávii. Litva, Lotyšsko a Estonsko sousedící s Ruskem tak učinily v roce 2004. Nyní chce totéž udělat i Ukrajina.

“Moskva byla jasně podvedena”

Což vyvolalo Putinovu reakci: „NATO by se mělo veřejně vzdát expanze do bývalých sovětských republik Gruzie a Ukrajiny a stáhnout americké síly na hranice bloku z roku 1997.

ale Putin není Gorbačov. Je to mnohem tvrdší člověk…

Na rozdíl od toho, co se dělo po Jaltě až do pádu Berlínské zdi téměř půl století.

Někdo by rád podpořil tezi o sebeurčení bývalých satelitních zemí Sovětského svazu, ale pravdou je, že tyto nově zrozené, a tedy menšinové země, jakmile dosáhly nezávislosti, nebo spíše dříve, byly zákeřně vtaženy do sítě metaforicky pedofilního Západu.

Chcete mluvit o suverenitě?

Jsou země jako Německo a Itálie, které po obsazení spojenci na konci druhé světové války de iure dosáhly „nezávislosti“, opravdu suverénními národy?

Vůbec ne!

Itálie je stále obsazena počtem amerických vojenských základen přesahujícím 150!

Italská politika nebyla od konce války nikdy svobodná, ale vždy byla rukojmím atlanticismu.

Terorismus, který trápil Itálii od 60. do 80. let, byl ve skutečnosti důsledkem skryté nadvlády USA a NATO.

Jak černý, tak rudý terorismus v Itálii v 70. letech byl „dítětem“ USA a NATO…Jaký spojenec!

Něco podobného se stalo také v Německu.

Mussolini vymýtil mafii na Sicílii. Spojenci ji znovu dosadili, aby usnadnili vylodění na Sicílii.

A od té doby se nikomu nepodařilo mafii v Itálii vymýtit, ale spíše bych řekl, že se nikdo skutečně neodhodlal vymýtit mafii silou.

Také proto, že se italská mafie prostřednictvím americké mafie stala okultním longa manus (prodlouženou rukou) amerického imperialismu v Itálii. Na špinavou práci.

Ale vraťme se k ukrajinskému problému.

Stále se zapomíná, že v roce 2014 došlo ke státnímu převratu (Euromajdan), který rozvrátil demokratický řád, vzešlý z voleb.

Proč ale Západ chce tuto válku proti Rusku?

Určitě ne proto, aby vrátil Donbas a/nebo Krym Ukrajině. To určitě ne.

Západ chce nechat Rusko vykrvácet, aby v něm vyvolal změnu režimu.

S cílem nahradit Putina vůdcem, který je vstřícnější vůči Západu a otevřenější kompromisům. Pravděpodobně zkorumpovatelný.

S konečným cílem rozložit Rusko a přivlastnit si jeho přírodní zdroje.

Naštěstí udělali své počty špatně a Čína a další země jako Írán, Severní Korea a další tuto hru pochopily dobře.

Pochopili, že poté, co vede loupežnou válku proti Rusku, se Západ nezastaví a přijde řada na ně (být okradeni).

A tak považovali za dobrý nápad nepřipustit rozpad Ruska a přivlastnění si jeho přírodních zdrojů Západem.

Stejně tak bylo jejich přesným zájmem pomoci Rusku, aby v tomto nerovném chamtivém zločinném boji se Západem nepodlehlo!

Uvidíme, jak to nakonec dopadne.

Někdo by mohl říct, že by bylo lepší, kdybych byl tyhle věci napsal už dávno, protože jsem nad nimi dumal krátce po tom osudném únoru 22. února 2022.

V tomto případě jsem si připadal jako Mluvící cvrček v pohádce o Pinocchiovi a bál jsem se, že mě rozdrtí nevědomost těch, kteří některým věcem nerozumí. Těmto věcem…

Pak, když se ptáte, proč všechny války nemají žádné hranice, vysvětlím to.

Předpokládejme, že jedna ze dvou stran ve válce vidí porážku jako pravděpodobný a bezprostřední výsledek.

Co myslíte, že udělá?

Myslíte si, že se vzdá posledního pokusu neprohrát, jen aby respektoval stanovená pravidla a limity?

Nebo spíš zkusí všechno (i to nejhorší!), aby nepodlehl a případně vyhrál?

there is no such a thing as a ”limited” war

sdílet na