Nebuďme hejlové na kvadrát
KOMENTÁŘ JANA VÍTKA: Nebuďme hejlové na kvadrát
„Kdo se zadluží, stává se otrokem,“ Ralph Waldo Emerson.
Řada ekonomů varuje, že v příštím roce se domeček zhroutí. Kdo má úspory, dobře udělá, když za ně koupí zlato, diamanty nebo pozemky.
Svět se topí v dluzích
Na našem společném futru budeme mít na konci roku napsáno mínus 255 miliard dolarů.
My, obyčejní človíčkové, naše rodiny, vlády a podniky v nichž pracujeme, máme, až na vzácné výjimky, konta hluboko v červeném. Žijeme si nad poměry, utrácíme téměř třikrát víc, než stačíme vytvořit.
Proč?
Inu, hlavně zásluhou prospěchářské štědrosti bank, které se řídí nepsaným zákonem globálního superkapi-
talismu, že úvěr musí růst, nebo systém zahyne. Tempo růstu může klesat nebo stoupat, ale přítok peněz
musí pokračovat až na věky. A to navzdory zkušenosti, že každá pijatika musí jednou skončit a ráno se probudíme s těžkou kocovinou.
„Neexistuje žádný způsob, jak se vyhnout zhroucení hospodářského růstu způsobeného rozšiřováním úvěru,“ varoval známý rakouský ekonom Ludwig Von Mises.
„Jedinou alternativou je volba mezi časnější krizí následkem dobrovolného přerušení přísunu úvěru, anebo pozdější krizí a naprostého zhroucení peněžního systému.“
Co myslíte, že udělají naši finanční vládci, když se ocitnou tváří v tvář rozhodnutí nést nepříjemné následky svých jednání nyní, nebo je odložit na svatého Dyndy posílením úvěru na kreditních kartách a množením virtuálních peněz na počítačích? Vsadím se, že zvolí útěk dopředu a začnou vyrábět úvěry a peníze. Předpovídám, že jich budou velehory a na stále menší úroky a jednou možná zdarma.
========================================================================
Národní a centrální banky, jako je slavná Anglická banka a americká Federální banka, patří soukromým vlastníkům, banksterům, kteří si z nich udělali dojnou krávu.
========================================================================
Je to blázinec. Světová ekonomika klesá, protože vězí v dluhové pasti a táhnou ji ke dnu splátky úroků, avšak banksteři jí předepisují stále víc úvěru, byť za stále nižší ceny! Přetlak peněz vytvořených ze vzduchu sílí.
Nikdo neví, kdy to bouchne. Ale musí k tomu dojít.
Každá veselice a hodokvas končí. Přijde hospodský a řekne: „Zavíráme, račte platit.“
Až se domek z karet zhroutí, krach jedné velké banky může přivodit dominový pád systému. Odborný tisk napíše, že jsme vstoupili do období ničení bohatství. Tuto špinavou práci odjakživa vykonávají dvě služky kapitalismu, deflace a inflace. Lze si je v duchu ztvárnit jako statné a silné číšnice na Oktoberfestu v Mnichově, co unesou na každé paži šest mázů piva. Máte to? Prima. Tak si navíc představte, jak gruntují finance od sklepa až na půdu, jen to praští, nemilosrdně a bezohledně. Zadlužený nebo ne, udělej stojku, obrať kapsy, ať je můžeme vyprášit.
Deflace snižuje ceny a zvyšuje skutečnou hodnotu dluhu, poptávka padá, což vede k dalšímu snižování cen a růstu dluhové zátěže.
Zkrátka, jak zpívali Voskovec a Werich v letech třicátých minulého století:
„Všude plno zboží a nikde žádní kupci.“
Kdyby uhodil propad peněz, čemuž ekonomové nedávají velkou šanci, řekněme patnáctiprocentní, penzijní fondy, investované na burze, se vypaří, dluhopisy ztratí hodnotu a bankovní jistiny nebudou mít cenu papíru, na němž byly napsány. Měna posledního útočiště (pochybuji, že to bude dolar, vsadil bych spíš na švýcarský frank) vyletí do stratosférické výše, neboť kdekdo, včetně států, se bude zoufale snažit s pomocí té vzácné měny uvolnit škrtící smyčku zadluženosti.
Kdo tuhle rundu zplatí
O inflaci by V+W mohli zpívat „Všude plno kupců a nikde žádný zboží.“ Tu služku dobře známe, už jsme ji párkrát zahlédli, a prý si teď nasazuje čepec a uvazuje zástěru. Až vstoupí na scénu, čemuž ekonomové přisuzují pětaosmdesátiprocentní pravděpodobnost, páni grandi si budou zapalovat doutníky tisícovými bankovkami, protože si za ně nic nekoupí. A my jakbysmet.
Co teď, človíčku? Nic moc proti tomu dělat nemůžeme. Můj otec mi kladl na srdce:
„Když na to nemáš, nekupuj.“
Dnes je to panská rada, protože jednak spousta lidí nevyjde s platem, jednak se banky mohou přetrhnout horlivostí v nabízení stále výhodnějších a lacinějších půjček. Televize, rozhlas a noviny nám namlouvají, že kdo odmítá tyto jedinečné a dobročinné nabídky, je člověk mdlého rozumu, který si odpírá pozemský ráj.
Vítězové a poražení byli určeni předem, tak to na světě chodí a bude chodit. Ledaže by nám, otrokům dluhu, konečně došla trpělivost. A příště, až hospodský přinese účet, bouchneme do stolu. Vzkřikneme hromovým hlasem BASTA, tuhle rundu zatáhnou banksteři.
Trvat na tom, aby příští účet platili ti, kdo dluhovou past nastražili, je na výsost správné a jedině spravedlivé už proto, že my jsme hradili předchozí útratu za krach realitních půjček v roce 2008. Vysolili jsme přinejmenším deset bilionů dolarů, zatímco banksteři si vypláceli dividendy.
Britská Labour Party vidí jednu z hlavních podmínek pro zotavení země z marasmu, který Brexit způsobil nebo ještě způsobí, v bezodkladném zestátnění Národní banky a přidružených peněžních ústavů.
Mnozí ekonomové zase spoléhají na dvě méně drsná opatření:
postavit protipožární zeď mezi úvěry na podporu hospodářského rozvoje a spekulativními investicemi, a uložit bankám zákonnou povinnost mít ekvivalentní finanční rezervy pokrývající také jejich riskantní půjčky, za něž musí převzít odpovědnost.
To znamená zrušit bankovní socialismus, v němž veškeré zisky náleží banksterům a všechny ztráty pracujícím.
Když dopustíme, abychom museli příští rundu zase platit my, jsme hejlové na kvadrát a není nám pomoci.