NATO: nebezpečný vojenský blok, nebo starý bubák ve skříni?

Co hrozí Rusku v důsledku úplné ukončení spolupráce se Severoatlantickou aliancí?

Podle náměstka ministra zahraničních věcí Ruské federace Alexandra Gluška, k 15. dubnu 2019 byla zcela zastavena oficiální spolupráce mezi Ruskem a NATO v civilních a vojenských otázkách. Jak uvedl ruský diplomat – iniciátorem byl Brusel, který zcela opustil pozitivní program ve vzájemných vztazích.

Přeloženo do hovorového jazyka, to znamená něco jako následující – mluvit tam není s kým a není o čem. 
Prohlášení oficiálních i neoficiálních úředníků NATO zcela ztratila přiměřenost k reálné situaci a dokonce i veškerou logickou posloupnost. Vedení Aliance se zabývá jenom mluvením o ničem a narcismem, naprosto nijak nechce řešit problémy mezinárodní bezpečnosti. Přinejmenším v oblasti odpovědnosti podle zákonných dokumentů NATO.

Po dlouhých a četných pokusech oslovit ho, Rusko nad zachováním dialogu také mávlo rukou…… pokud si to nepřejete, je to vaše věc, máme dost jiných zájmů. Od této chvíle každý sleduje svůj vlastní kurz.
Sedm desetiletí nepřetržité komunikace pouze skrz štěrbinu očí však nebylo zbytečnými.
Zvláště proto, že dříve úplné přerušení „spojení“ znamenal nástup…. 4 hodiny ráno 22. června roku 1941 …

Velení NATO včele se Spojenými státy, analogické plány invaze vyvíjely od roku 1946 ( plán Totality – Eisenhowera, který se později stal americkým prezidentem).
V současné době je podobných projektů odtajněno více než tucet.
Nejčastěji zmiňované jsou Dropshot (1949), SAC (1956) a projekt Roberta Kennedyho o inscenaci útoku SSSR na USA s cílem ospravedlnit americký útok na Sovětský svaz (1962). A co?… začal?

Částečně ano, ačkoli krok velení NATO, nebo spíše vojensko-politického vedení Spojených států, vojenští experti nazývají absurdním. Ale to co začalo, nebylo vůbec to, co někteří analytici a komentátoři očekávali
po celou dobu studené války, ale vládnoucí elita některých postsovětských zemí, jako je Ukrajina, o tom dodnes sní. Kvantita se opravdu změnila v kvalitu, jen se ukázalo, že je úplně jiná.

Moskva zastavila své pokusy o dialog s Bruselem, ne jenom kvůli neadekvátní pozici NATO v absolutní většině globálních otázek, ale i kvůli kritické nekonzistenci samotného NATO, které jenom nafukuje vlastní mediální obraz v médiích.

Když skončila druhá světová válka, USA měly v Evropě 1.9 milión vojáků a důstojníků v sestavě  dvou amerických skupin, čtyř armád a 62 divizí (včetně 43 pěchoty, 16 obrněných a 3 vzdušných). Poté, v roce 1946, byly skupiny silně redukovány na 290 tisíc, ale po vytvoření „obranného“ vojenského bloku proti SSSR byla znovu rozšířena. 

7. americká armáda, zabydlená v západním Německu, se v roce 1952 stala evropským velením expedičních sil v Evropě, podřídila si velení pozemních sil (USAREUR), letectva (USAFE) a námořnictva (USNAVGER).

Na vrcholu své moci měly tyto síly trvale dva armádní sbory. Pátý byl tvořen 8 mechanizovanými a 3 obrněnými divizemi, 11. obrněným plukem, dvěma skupinami polního dělostřelectva, a samostatnými servisními a podpůrnými jednotkami. 

V 7. byly 3 mechanizované a 1 obrněná divize, 3. brigáda 1 mechanizovaná divize, 2. obrněný jezdecký pluk
a standardní sborová základna v podobě stejných dvou skupin polního dělostřelectva a dalších zadních jednotek.

Kromě nich, podřízená velení v Evropě byla 56. brigáda Pershing, 32 velení vzdušné obrany, stejně jako jeho vlastní zvláštní operační velení jako součást samostatného praporu rangerů a účelové skupiny(pluku). 
Plus komunikační, elektronická a jiné rozvědky.

Americký kontingent v západní Evropě v roce 1980 činil 340 tisíc, pouze trvale nasazených sestav a měl více než 450 tisíc tzv. přidělených. Americké jednotky umístěné doma, měly být vyslány do Evropy zrychleným tempem, aby vytvořily americké seskupení 780-900 tisíc bajonetů „první linie“. 
S vyhlídkou na jejich následné navýšení až na 1,4-1,6 milionu v případě přechodu ze Studené války do horké.
Dalších 1,7-1,8 milionu vojáků dali dohromady evropští spojenci.

Aby se urychlil proces navyšování sil v “ohroženém období” v rámci operace Pendulum (Kyvadlo), bylo plánováno přepravit přes Atlantik v první vlně personál pouze s osobními ručními zbraněmi.
Všechno ostatní bylo v Evropě uloženo již dříve.
Zejména na území SRN (proti NDR a Československu), tak říkajíc v oblasti odpovědnosti Ústřední skupiny ozbrojených sil ozbrojených sil SSSR. Celkem Američané nahromadili v Evropě těžké zbraně pro 7 (podle jiných údajů 9) tankových a 14 (18) mechanizovaných divizí, stejně jako střelivo a zásoby na 400 dní aktivních bojů.

Tento popis byl nutný pro pochopení toho, že NATO tehdy bylo opravdu impozantní vojenskou silou. 
Ale pak se SSSR zhroutil, přičemž jak se ukázalo, odnesl sebou i hlavní smysl existence Aliance a později začaly docházet i peníze.

Ačkoli pořadí událostí je těžké určit. Zdá se, že optimalizace expedičních sil z finančních důvodů nezačala až po letech 1997–98, ale již v roce 1990, pro nadcházející operaci k osvobození Kuvajtu, byl převeden do Saúdské Arábie 7. sbor, včetně všech 1 200 tanků, 1700 obrněných vozidel, 650 dělostřeleckých systémů a 325 vrtulníků.

Sice po skončení bojů ho do Evropy vrátili, ale pouze pro pozdější demobilizaci. V letech 1991-94 byly převedeny  do USA nebo byly zcela rozpuštěny 3. obrněná a 8. mechanizovaná divize, čtyři polní dělostřelecké brigády, dvě tankové brigády (včetně slavné Berlínské) a dvě mechanizované jednotky. A 18. března 1992 přestal existovat samotný 7. sbor.

Až do poloviny roku 2000 si americké velitelství v Evropě ponechalo 5. sbor, i když v osekané sestavě.
Ale potom bylo všechno špatně .

V roce 2005 začalo stahování jediné americké obrněné divize v Evropě a o rok později i mechanizované. 
Celý proces skončil v květnu 2011. Do té doby byla také rozpuštěna 41. polní dělostřelecká brigáda, 11. armádní letecká skupina a 190 brigáda.

Americké uskupení v Evropě do roku 2016 se scvrklo až na 62 tisíc bajonetů ve třinácti posádkách v pěti evropských zemích: ….. v Nizozemsku, Belgii, Lucembursku, Německu a Itálii, tj. více než pětkrát.
Letectvo používalo sedm základen v šesti zemích.

Od roku 2004 přestává existovat 6. Středomořská flotila. Dnes má jedinou trvale přidělenou vývěsku – vlajkovou loď velení a řízení LCC 20 Mount Whitney. Další je čistě skořápková hra.
Každá americká námořní skupina, která vstoupí do Středozemního moře pro operativní účely (například k odpálení řízených střel v Sýrii) nebo k dalšímu tranzitu (řekněme do Indického oceánu přes Suezský průplav nebo zpět k základnám v USA), je dočasně zařazena do 6. flotily.
Ve výsledku loďstvo tam je, ačkoli nemá lodě a čluny – tedy… “žádný podvod”.

21. října 2017 velitel amerických sil v Evropě Ben Hodges prohlásil , že velí pouze 30 tisíc vojákům, a to rozhodně nestačí k vyřešení jakýchkoli obranných úkolů spojených s ruskou vojenskou agresí. 
Z nich dvě brigády – jedna lehká pěchota Stryker a jedna ještě lehčí, také pěchota – prapor rangerů, dělostřelecká divize, dva prapory protiletadlových raket a asi 5 tisíc všech zaměstnanců štábů. To je všechno.

Ach,…ano, sklady. S těžkou technikou a zbraněmi pro nouzové vybavení – částí, které jsou přenášeny přes Atlantik. Svého času tam bylo dobrých 7 tanků a 14 mechanizovaných divizí.
Ale od té doby uteklo příliš mnoho vody. Na jaře roku 2018 umožnila americká skladová zařízení v Evropě nasazení pouze 4 tankových brigádních skupin a ještě jeden brigádní komplet sboru námořní pěchoty je uložen v Norsku. Jinými slovy, z této síly se podaří vytvořit jednu divizi.
A to v případě pokud sklady nepokrývají žádné „Kalibry“.

Žádné další americké síly v Evropě nejsou. Upřímně řečeno pro válku s Ruskem je to nedostačující, nestačí to ani pro řešení lokálních úkolů obrany – třeba Pobaltí.

Problém zjevného nesouladu skutečnosti s očekáváním je chápán v Pentagonu více než dobře. 
Stejně jako téma rozměru vojenské pomoci spojencům bloku. 

V roce 1990 Bundeswehr počítal 360 tisíc bajonetů v pozemních jednotkách, dnes tam je jen 62 tisíc, a ještě méně v bojových jednotkách – 24 tisíc bajonetů. 

Vypadá to směšně, ale než Bundeswehr jsou dokonce lepší ozbrojené síly Kanady (88 tisíc lidí). Na tomto pozadí se zdá, že deklarovaných 184 tisíc polských vojáků je velká armáda, i když i zde je pouze 102 tisíc plnohodnotných vojáků, zbytek jsou velmi lehké a špatně připravené územní prapory.

Formálně, na papíře, mají „evropští partneři“ svých vlastních armád mnoho, až 850-900 tisíc vojáků
a důstojníků, ale ve skutečnosti je jedinou víceméně reálnou formací – evropský sbor rychlé reakce, který
údajně zahrnuje 23 tisíc lidí ze všech evropských zemí dohromady. 
Ano, a jak ukázaly plány posledních tří let, tento útvar rychlé reakce může být v případě potřeby a přesunut kamkoliv do 500 kilometrů, během ne méně než 200 dnů.

Pokud je však nastane velmi naléhavá situace, lze z tohoto složení rychle shromáždit až 5 tisíc sil tzv. ultravysoké pohotovosti. Pravdou je, že zde hovoříme výhradně o úzce zaměřených speciálních silách, jako je německá protiteroristická skupina GSG9 a její analog, pro boj proti tankovým a mechanizovaným jednotkám, které zjevně nejsou příliš vhodné.
Ano, a z těch na cvičeních z roku 2017 dokázali soustředit pouze asi 600 lidí. Z celého NATO.

Ale z mnoha různých důvodů chátrající hegemon nechce rozpoznat fakta. 

Včetně potřeby nějak zachovat Alianci jako dojnou krávu k udržení amerického vojenského průmyslu nad vodou. 

Ačkoli dojná kráva už kategoricky odmítá dávat více mléka, Pentagon pilně kompenzuje blokovou stagnaci růstem mediální hysterie.

Zjevnost fatální hloubky nekonzistence reklamního obrazu se skutečným stavem nakonec dala vzniknout současné situaci. Vše řečené výše není pro ukolébání Ruska nebo důvodem pro jeho spokojenost. Rusko pokračuje ve zvyšování své obranné kapacity a technické úrovně ozbrojených sil.

Jak Vladimir Putin přímo zdůraznil, v případě potřeby je Rusko plně odhodláno a má nezbytné možnosti reagovat nejen v Evropě, ale také způsobit nevyhnutelné ztráty úderem na rozhodovací centra ve Spojených státech. Rusko nechce zahájit válku, ani nespřádá agresivní plány, ale v případě bezmyšlenkovitých činů
ze strany jakéhokoli protivníka může udeřit a udeří.

A to je přesně to, proč Rusko s NATO nemá o čem mluvit. Od slova – absolutně. 
Demontáž zbytků NATO již není ruským problémem….. Svět se změnil.
Příběh globální konfrontace se Severoatlantickou aliancí je u konce. A to je rozhodně dobré.

http://www.iarex.ru/articles/65996.html

sdílet na