30 let od pádu berlínské zdi

Mimo Berlín bylo východní Německo opevněno v roce 1952. Koncem padesátých let mnoho lidí žijících ve východním Německu chtělo utéci. Už nebyli schopni vydržet represivní životní podmínky, zamířili do západního Berlína. Stovky tisíc jich překročili hranice. Tito uprchlíci byli ubytováni ve skladech a poté odletěli do západního Německa. Mnoho z těch, kteří unikli, byli mladí, vyškolení profesionálové. Počátkem šedesátých let východní Německo rychle ztratilo jak svoji pracovní sílu, tak svou populaci.

Odhaduje se, že v letech 1949 až 1961 uprchlo z východního Německa téměř 2,7 milionu lidí. Vláda zoufale chtěla zastavit tento hromadný exodus. Zjevným únikem byl snadný přístup východních Němců do západního Berlína. S podporou Sovětského svazu došlo k několika pokusům jednoduše převzít Západní Berlín. Ačkoli Sovětský svaz dokonce ohrožoval Spojené státy použitím jaderných zbraní, Spojené státy a další západní země byly odhodlány bránit Západní Berlín.

Východní Německo se zoufale snažilo udržet své občany – vědělo, že je třeba něco udělat. Slavnostně, dva měsíce předtím, než se objevila Berlínská zeď, Walter Ulbricht, šéf Státní rady NDR (1960–1973), řekl: „Niemand hat die Absicht, eine Mauer zu errichten“. Tato ikonická slova znamenají: „Nikdo nemá v úmyslu stavět zeď“. Po tomto prohlášení se exodus východních Němců jen zvýšil. Během následujících dvou měsíců roku 1961 uprchlo na Západ téměř 20 000 lidí.

Rozšířily se zvěsti, že se může stát něco, co by zpřísnilo hranici východního a západního Berlína. Nikdo neočekával rychlost – ani absolutnost – berlínské zdi. Jen kolem půlnoci v noci 12. – 13. Srpna 1961 se východním Berlínem valily kamiony s vojáky a stavební dělníky. Zatímco většina Berlíňanů spala, tyto posádky začaly demolovat ulice, které vedly do západního Berlína. Vykopaly díry, aby postavily konkrétní sloupky a navlékly ostnatý drát po celé hranici mezi východem a západem Berlína. Rovněž byly přerušeny telefonní dráty mezi východním a západním Berlínem a blokovány železniční tratě.

Když se toho rána probudili, byli Berlíňané šokováni. To, co kdysi bylo velmi plynulým okrajem, bylo nyní rigidní. Východní Berlíňané už nemohli překročit hranice na operu, hry, fotbal nebo jakoukoli jinou aktivitu. Přibližně 60 000 dojíždějících už nemohlo zamířit do západního Berlína za dobře placenou prací. Už nemohli rodiny, přátelé a milenci překročit hranici, aby se setkali se svými blízkými. 

Celková délka berlínské zdi byla 91 kilometrů, procházela nejen centrem Berlína, ale také kolem západního Berlína a zcela ho odřízla od zbytku východního Německa. Samotná zeď prošla během své 28leté historie čtyřmi významnými proměnami. Začalo to jako plot s ostnatým drátem s betonovými sloupky. O několik dní později, 15. srpna, byla rychle nahrazena robustnější a trvalejší strukturou. Nově byla vyrobena z betonových tvárnic a pokrytá ostnatým drátem.

První dvě verze zdi byly nahrazeny třetí verzí v roce 1965. Jednalo se o betonovou zeď podepřenou ocelovými nosníky. Čtvrtá verze berlínské zdi, postavená v letech 1975 až 1980, byla nejsložitější a nejúplnější. Skládala se z betonových desek dosahujících téměř 12 metrů vysoké (3,6 metrů) a 4 metrů široké (1,2 metrů) a také měla hladkou trubku na vrcholu, aby zabránila lidem v překročení.

Než v roce 1989 Berlínská zeď padla, existovala 300 metrů dlouhá země nikoho a další vnitřní zeď s vojáky a hlídacími psy a rozoraná půda ukazovala stopy. Východní Němci také instalovali zákopy proti vozidlům, elektrické ploty, masivní světelné systémy, 302 strážní věží, 20 bunkrů a dokonce i minová pole. V průběhu let propaganda východoněmecké vlády říkala, že lidé z východního Německa zeď uvítali. Ve skutečnosti, útlak, který utrpěli, a potenciální důsledky, kterým čelili, mnohým bránily mluvit o opaku.

sdílet na