Muj projev pro Sudetoněmecky lancmančaft: “Lidice už nesu duležite”
Už par roku ten trend sleduju. Zakryvaju se stare rany, nemluvi se o Lidicach, nemluvi se o ukradeni našeho pohraniči, nemluvi se o obsazeni zbytku Československa německu armadu pote, co nas opustili bratia Slovaci.
A to je kura dobře. Nemožeme furt mluvit o tym, co nas rozděluje. Musime se zaměřovat na to, co nas spojuje! Copak je dneska pro někoho duležity trest pro lidicke provinilce, keři sice neskryvali tu vysilačku, jak se domnival přitel českeho naroda Karel Hynek Frank, ale stejně mezi sebu strpěli rodiče vlastizradca Horaka, kery uprchnul a zpoza oceana za pomoci plutokratyckych Angličanu zhazoval bomby na pokojna německa města?
Trest za to byl sice vyjimečny, ale taka byla doba, sudruzi. Byla valka, nebyl čas hledět kdo je kdo. To neni jako prace s buzolou mile děti. Ekologizace Lidic, kdy cela vesnica byla navracena puvodnimu stavu byla logickym vyvrcholenim celeho procesu, navic, podle prozkoumanych dokumentu nebylo při ekologizaci Lidic ubližene žadnym zviřatkum (to byl požadavek Arijcu z Tibetu), imigrantum nebo menšinam (to byl požadavek mladeho Maďara Šoroša) a byly minymalizovane emise CO2 (to byl požadavek Gréténů).
A tak sem si řek:
“Ladik, musiš jit s dobou. Na srazy našich německych krajanu už jezdi minystři česke vlady v čele s Hermanem Gö… kura, malem sem se splet, no prostě minystři, a ty furt nic.
Měl bys tež projevit trochu teho noveho myšleni a mezi naše přatele nejvěrnějši zajit.”
A pak nahle jak zjeveni z čisteho nebe – ku mě do hospody Na rožku se dostavila delegace v koženych galatach a bilych podkolenkach a dobru češtinu mi povidaju:
“Herr Zweig (nesmějte se, to je v překladu Větvička, vy idyjoti, to přece každy vi), dostavte se dobrovolně na jubilejni, 70. sraz našeho krajanskeho sdruženi, nic se vam nestane. Je to roskas!”
Byl sem přijemně potěšeny. Chudaka Hermana vyprali z vlady, strykovi ani medajlu nedali, žaden z minystru tam letos projev nepřednese – je to na tobě, Ladik, abys zahajil novu etapu v sužiti narodu, pomyslel sem si.
Tuž a tady mate muj projev:
Moji milí bývalí krajané,
Děkuji vám za pozvání na váš jubilejní, už sedmdesátý sraz krajanského spolku osob, narozených na Moravě, ve Slezsku a v Čechách, jejich potomků a přátel. Jsem rád, že jsem mohl mezi vás zavítat.
(potlesk)
Stalo se tak díky úspěchu mé knihy „Osudové setkání 1913“, nedávno přeložené do německého jazyka. Nebudu skromný – očekával jsem to. Koho jiného by měl zajímat obsah hovorů, které spolu vedli třiadvacetiletý malíř Adolf a čtyřiatřicetiletý uprchlík ze Sibiře Josef Džugašvili při svém náhodném setkání
ve vídeňském Café Central, než právě vás – Němce pocházející z bývalého Rakouska-Uherska.
Vždyť vy jste jeho soukmenovci a my všichni ze zemí Rakouska-Uherska jsme jeho krajani.
(silnější potlesk, asi nepochopili narážku)
Tito dva mladí lidé se potkali v době, kdy Vídeň byla městem, kde žil největší počet Čechů a Moravanů, a na druhé straně v mnoha pohraničních městech Moravy a Čech člověk češtinu neslyšel, protože byly osídleny našimi Němci, tedy vašimi předky. Byla to krásná doba.
(bouřlivý, dlouhotrvající potlesk)
Tato doba ovšem jednou musela skončit. Nebylo naší, ani vaší chybou, co se stalo mezi léty 1918-1948.
Muselo to přijít dříve nebo později. Jak napsal významný moravský spisovatel a pravicový politik Miroslav Macek: …„… pokud jsou na jednom území dva kmeny, které nejsou ochotny se sloučit, pak dříve nebo později dojde k bodu zlomu, životaschopnější a silnější kmen přebere a asimiluje ženy a děti, vyžene nebo vyvraždí muže slabšího kmene a zničí všechny vzpomínky a památky, které slabší kmen připomínají.“
To je historický jev platný po tisíciletí a je naše chyba, že se z něj pořád nedokážeme poučit. Platí pro národy, které můžeme nadřazeně považovat za zaostalé, jako Húty a Tútsie v Africe nebo Tamily a Sinhálce na Cejlonu, ale platí i pro národy, které stejně nadřazeně považujeme za kulturní a ostatním nadřazené, jako Iry a Angličany ve Spojeném království nebo právě Čechy a Němce ve střední Evropě.
Zatímco my jsme ve Vídni po první válce splynuli s místním německým obyvatelstvem a dnes už nikdo z našich bývalých krajanů ve Vidni česky nemluví, vy jste v pohraničí Čech a Moravy žili stovky let, přesto jste se česky (obvykle)nenaučili a hlavně jste si nikdy nepřestali myslet, že jste někým lepším, který má na naše území nárok. Bod zlomu tedy musel přijít, taková je historická nutnost.
(ticho)
Životaschopnějším kmenem, který chtěl asimilovat naše ženy a děti a vyhnat muže, jste byli vy, Němci
v Čechách a na Moravě. Zneužili jste našich chyb a začali prohlašovat, že země, do které jste byli pozváni,
je vaše a patří jen vám. Chtěli jste nám ukrást naše historická sídla, naši zem a také se vám povedlo dílo dokonat a opravdu ji ukrást a vyhnat všechny, kteří se nehlásili k vaší germánské rase. Ukradli jste nám nejprve takzvaně legálně, za pomocí konference mocností, pohraniční oblasti, které byly po tisíc let hranicí Českého království, Moravského markrabství a toho, co zbylo ze slezských vévodství.
Půl roku nato jste bezostyšně ukradli zbytek.
Stalo se ovšem něco, s čím jste nepočítali, a co se ve světových dějinách snad nikdy neopakovalo.
(mrazivé ticho)
Po bodu zlomu, kterým se stala konference mocností v krásném městě Mnichově, jste sice ovládli území, po kterém jste toužili, ale slabší národ se nevzdal. Zlikvidoval představitele okupační moci přímo ve starém městě českých králů a přestože mstitelé nakonec raději zvolili smrt nežli podvolení se, nedlouho předtím z podzemí pražského kostela se ozvalo jejich nesmrtelné heslo:…. „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Slyšíte? Nikdy!“
(ruch v sále a nesouhlasné výkřiky)