Kupónovka aneb jak se investičním blbounkům „zhaslo“ a jak se z Čechů stali DIKové
Do ČSSR přišel kapitalismus, odehrála se kupónová privatizace; měla rozdělit národní majetek mezi občany, aby se stali akcionáři podniků, začali sami investovat, podílet se na rozhodnutích. Myšlenka velkolepá. A realita? V právním vakuu se příležitosti chopili veksláci všech mastí. Mnohým občanům zůstaly dojmy a propisky od kuponových knížek.
Jak chápat teorii „zhasnutí“? Teorie „zhasnutí“ je zcela bezprecedentní věc, má-li být formulována takto, jako že tak formulována byla a je… Prostě se zhasne, a, člověče, dělej, co dovedeš… Pak rozsvítíme a každý nechť bude mít to, co ve fázi tmy nabyl. Takto by se dalo jednoduše vysvětlit, k čemu je v řízení státu potřebná „oficiální tma“.
Když je lidový investor, lidový kapitalista, „slepou (neinformovanou) bábou“ na poli potemnělé transformační ekonomiky
Abychom se však vyhnuli spekulacím. Chceme čtenáře odkázat na rozhovor, který poskytl Lidovým novinám Josef Kotrba, prezident poradenské společnosti Deloitte ČR. Zároveň odkazujeme na zajímavou knihu, kterou v devadesátých letech napsal ekonom a diplomat Karel Kovanda, již v antikvariátu koupíme za pár korun. Jmenuje se Já a moje peníze a kterou v tomto článku zejména citujeme.
Dobová Kovandova kniha popisuje čerstvé dojmy z kupónovky. Přináší pár informací o tehdejších podílových fondech, které měly zhodnotit investice občanů. Karel Kovanda napsal, že by se (tenkrát) s klidem svěřil podílovým fondům. Podívali jsme se, co se stalo s českými podílovými fondy za ta léta, s těmi fondy, o kterých v knize Karel Kovanda hovoří. Karel Kovanda jinak publikoval v Lidových novinách řadu vtipných sloupků na ekonomická témata, se svými čtenáři ve svých článcích komunikoval…
Jak privatizace zničila Českou námořní plavbu, jsme psali v článku Měli jsme až 20 námořních lodí v bezva stavu. ČR nemá ani jednu, prodali jsme je pod cenou. Kdo stihl koupit a prodat akcie Čechofrachtu, mohl být – v balíku…
Ohlédneme-li se zpět, „kupónovka“ s účastí veřejnosti v Československu vypukla 1. října 1991; lidem se měl rozdělit původně národní majetek. Z občanů se měli stát vlastníci akcií, se kterými se obchoduje na burze. Pravidla kapitalismu jsou taková, že majetek transformovaný do akcií se může znásobit či dramaticky zmenšit. A tuto možnost jsme si vycinkali v roce 1989. Do teď je to stále ještě OK. Ale co bylo dál?
Kovanda popisuje, jak si lidé kupovali kupónové knížky za 35 korun (s 14 investičními kupóny /1000 investičními body/), známku za tisícovku a informační příručku, již vydávalo tehdejší federální ministerstvo financí, v hodnotě patnácti korun. Lidé mohli začít investovat do podniků buď napřímo, nebo pomocí investičních privatizačních fondů IPF. Ti „opatrní“ (konzervativní) svěřili své body bankám či fondům, aby si z nich banky atd. sestavily svá investiční portfolia. Za investiční body pak lidoví investoři dostali, píše Kovanda, „nikoli akcie vlastních podniků, ale akcie investičního fondu samého“.
Takto popisuje Kovanda kuponovku na straně 47 své knihy. Autor tohoto článku dodává, že stejné investiční strategie („opatrné“ i „dynamické“) jsou stejné i pro dnešní investory. Otázkou je, odkud vzít prostředky na investice. Během kupónové privatizace byly teoreticky možnosti nových „lidových investorů“ rovnější. Sociální nůžky nebyly tenkrát rozevřeny tak, jako jsou dnes. A tisícovka na investice se pořád u mnohých našla… Kovanda dokonce napsal, že kdo nedal dohromady tisícovku, nemá (řečeno obecně) na investování nárok…
Mnohým „chytrolínům“ na počátku 90. let nahrávala nejen jejich asertivní drzost, ale i to, že v Československu chyběly na tak významný projekt, jakým byla jistě kupónová privatizace, odpovídající zákony a férovější politici. V neposlední řadě nebyli lidé s předstihem dostatečně informováni o svých reálných možnostech. Na straně 37 knihy Já a moje peníze Karel Kovanda píše: „Potřebuji tedy jasná pravidla hry. Potřebuji o všech podnicích, které na pláž vynesou vlny privatizace, vědět dost, abych je mohl vzájemně porovnávat…“ Ukázalo se totiž, že na rozdíl od nedostatečně informovaného občana, byli ve státě lidé, kteří věděli nepoměrně více a dle toho se také stihli zařídit. Takhle došlo na „oligarchizaci“ české společnosti…
„…za rok 1990 – největší zisk v republice měly České energetické závody: téměř pět a půl miliardy korun. Přes pět miliard vydělala i Správa pošt a telekomunikací Praha. Devět dalších podniků mělo zisk přes jednu miliardu: byly to, v příslušném pořadí, České plynárenské podniky, Severočeské hnědouhelné doly Most, VSŽ Košice, Správa pošt a telekomunikací Bratislava, Chemické závody Litvínov, Čedok (ziskovost pozoruhodných 93,5 %), Nová huť Ostrava, Slovenské energetické podniky a Třinecké železárny. Poslední, padesátý podnik na seznamu, PNZP Bratislava, měl zisk asi 340 miliónů Kčs … Jde-li o ziskovost (poměr zisku a tržby), ta se u Tuzexu přehoupla nad 100 %, ziskovost Čechofrachtu byla neuvěřitelných 329 %.“ (Karel Kovanda, s. 37, s. 38)
Jak probíhala devadesátá léta a boj o majetek, vypovídá i toto video s Františkem Ringo Čechem, dostupné na YouTube. Čech hovoří o korupci, která privatizaci provázela, Kovanda ve své knize rovněž varuje před těmito fenomény.
„…Dnes nemáme informace vesměs žádné. Panuje snad tedy přece jen jakási rovnost, byť jen … v nevědomosti? Samozřejmě, že ne…Řada lidí, počínaje podnikovou účetní a konče ministerskými úředníky, toho ledacos vědí o ledasjakých podnicích…V USA na poctivost investičního prostředí dohlíží vládní Komise pro cenné papíry a burzy (Securities and Exchange Commission – SEC). Neslyšel jsem však, že by její roli měla hrát nějaká instituce u nás.“ (Karel Kovanda, s. 40)
Kauza Čapí hnízdo by za první republiky byla asi nemožná…
Karel Kovanda hned dodává, že v zákoně o ochraně hospodářské soutěže se říká, že úředníci musí mlčet o obchodních tajemstvích, o nichž z titulu své práce vědí, ale že (v roce 1990) zákon nezakazoval tyto informace využívat soukromě při svých investičních (privatizace) rozhodováních. Kovanda tak předpokládal vznik tzv. „insider tradingu“ i u nás a dále i rozvoj různých mafiánských intrik. Na vytunelování různých fondů si pamětníci jistě snadno vzpomenou.
V době, kdy Kovanda psal svou knihu, Federální shromáždění ještě nepřijalo zákon o tom, aby ministerští úředníci nemohli vysedávat ve správních radách firem, bank… Kovanda napsal, že se těší, až tentýž orgán udělá z obchodování na základě neférově získaných informací trestný čin. Kovanda se tehdy domníval, že by státní úředníci měli být neúplatní, nestranní a bez stranické příslušnosti, tito lidé, dle Kovandy, by měli být hlavně odborníky, protože „stranickost korumpuje“ (s. 41). Kovanda na základě dopisů čtenářů v knize nechává zaznít názor, že bychom se mohli poučit u tradic první republiky:
„… (Za první republiky) nemohli být členy představenstva bank členové vlády až do jednoho roku po svém odchodu z funkce; členové Národního shromáždění, ale ani státní úředníci až do uplynutí pěti let po jejich odchodu do penze“… (názor čtenáře citovaný Kovandou v knize Já a moje peníze)
© FOTO : FACEBOOK ACCOUNT OF MARKETA SICHTAROVAPrivatizace? Kdepak! Ekonomka Šichtařová o největší chybě po listopadu 1989Současná kauza Babiš o zájmovém střetu je tedy asi problém nikoli přímo Babiše, ale systému, který fenomén Babiš umožnil…
Nezkušeným občanům měly v devadesátkách pomoci investiční fondy. Jak se ukázalo, na těchto fondech zbohatli ti chytří a flexibilní zřizovatelé těchto fondů. Jaké byly investiční fondy v r. 1992? Karel Kovanda udává například První investiční a.s. (PIAS): „Piaska vytvořila 8 fondů, z nichž pět se soustřeďuje na vybraná odvětví – Bankovní fond bude investovat do finančních ústavů…Křišťálový fond se soustředí na sklářství, bižuterii, keramiku…Fond obchodu a cestovního ruchu Marco Polo mluví sám za sebe…Průmyslový fond se bude orientovat na ‚progresivní a efektivní podniky všech odvětví‘ …Potravinářský inv. fond se zaměří na zemědělství a na potravinářský průmysl.“
Z knihy zjišťujeme dále, že příjmový fond s jistou dividendou byl u Piasky veden pod názvem Rentiérský fond (dividendy měl začít vyplácet od roku 1994, viz s. 50). Růstovým fondem byl u Piasky Fond bohatství. Zajímavým fondem byl pak Fond rychlého výnosu. Pokusili jsme se vygooglit fondy typu „Křišťálový f.“ (datum zániku: 31. 10. 2003), „F. rychlého výnosu“ (datum zániku: 1995), „Potravinářský investiční fond (datum zániku: 5. 2. 1997“) … pod těmito názvy kdysi snad slibné fondy již dnes dávno neexistují!
Sám ekonom Kovanda však poukazuje, že do hry vstoupil faktor kupónového veksláctví, tzv. sekundární trh s investičními kupóny. Různé firmy se namnoze pokusily ovládnout kupóny občanů. Pod různými sliby je přiměly zachovat se určitým způsobem. Postup těchto firem nebyl nelegální, neetický však určitě, ale to nikdo neřešil. Když pro legislativní tmu nebylo na nic vidět. Alois Jirásek by zíral…
© SPUTNIK / VLADIMÍR FRANTAIlustrace. Doporučená literatura k období posledních 30 let.
Oslovili jsme paní ekonomku, orientující se na obchod se zlatem a kryptoměnami, se žádostí o názor na kuponovou privatizaci.
Ing. Zdena Chromíková: „Kupónovka sama o sobě hloupá nebyla. Realizace bohužel ano. Větší osvěta by neškodila. Lidé nevěděli, co s body dělat. Ekonomické vzdělání neměli všichni. Nikdo neměl zkušenosti s kapitalismem. Lidé nevěděli, kolik co doopravdy stojí, nebo by mohlo stát. Sice se ocenily podniky. Ale ty podniky se měly srovnat v mezinárodním měřítku, což se neudělalo. Hodnota tuzemského podniku byla dle českých cen nižší než analogický podnik v zahraničí. Mělo se jinak nacenit v mezinárodním kontextu. Navíc chyběla legislativa. Ekonomové žraloci vystudovaní na Západě si byli vědomi skutečné hodnoty. Tito lidé s odpovídajícím vzděláním věděli jak ovlivnit lidové akcionáře, aby z privatizace vykřesali pro sebe největší užitek. Například Opatovická elektrárna mohla zhodnotit 1 knížku zhruba, pokud si vzpomínám, 200 000 korunami. Lidé nevěděli, jakou hodnotu drží v ruce. Ti, kteří věděli, zbohatli na úkor druhých, málo informovaných. Proto stát neměl privatizovat tak rychle a všechno najednou. Privatizace není cíl, nýbrž prostředek.“
Vyjadřujeme na závěr naději, že snad experimenty s transformačními obdobími jednou skončí a že nám politici více již nebudou předvádět účelové temno v praxi. Občané se snad nenechají napálit dvakrát a příště si na vše sami posvítí. Jinak by byli znovu za „diky“…
*DIK = oficiální termín: držitel investičních kupónů (pozn. v angl. má „dick“ i pejorativní význam).
https://bit.ly/2RBnU6U
