Kolonizace Evropy

Ať už se imigranti chovají sebehůř, vždy je to chyba naší špatné politiky. Francie musí bojovat s „násilím,“ „chudobou“ a „vyloučením“ – jako by snad šlo o nějaké živé příšery útočící na nebohé barevné. Nejzatvrzelejším nepřítelem pak samozřejmě je všudypřítomný „rasismus.“ Autor si všímá, jak média křičí, že „rasismus“ brání až na výjimky barevným v přístupu na francouzské elitní školy, přičemž však zapomínají dodat, že přijímací řízení je striktně podmíněno dosaženým skóre v testu.

„Lidé mají pošetile věřit, že pokud integrace nefunguje, není to proto, že dotyčné lidi nelze integrovat, ale protože se dost nesnažíme,“ říká Faye. Jelikož všechny herkulovské pokusy o integraci – jež připodobňuje „kolosu snažícímu se porodit mravence“ – selhaly, upřednostňovaným řešením se nyní stal „komunitarismus.“

Nebylo spravedlivé chtít od Arabů a Afričanů, aby se stali Francouzi, přestože u španělských, italských a portugalských imigrantů s tím problém nebyl.
Namísto toho mají barevní a muslimové vytvářet paralelní společenství. V rámci této Fayeho slovy „zparchantělé logiky apartheidu“ „si mají zachovat svou kulturu a zároveň se stát Francouzi!“
Imigranti tak mají pečovat o své kořeny a prohlašovat „Cítím se jako Francouz, ale také jako úplný Alžířan.“
Faye se ptá:… „Proč o tyto kořeny nepečují ve svých domovinách? Proč je raději zapouštějí tady?“

Netřeba asi dodávat, že muslimové chápou „komunitarismus“ jako stvrzení své autonomie, které jen povzbudí jejich chuť k další expanzi.

Zločin a zábor

Oficiální statistiky neexistují, každému je ovšem jasné, že imigranti se dopouštějí nesmírného množství zločinů. Faye cituje mladou Arabku, která po mnoha krádežích konečně putovala za mříže: „Jo, kradla jsem, jako všichni. Nezasloužila jsem si jít na čtyři měsíce do vězení.“ Přidává i částečné sociologické vysvětlení: země Třetího světa fungují skupinově, zatímco Evropa je individualistická. Evropané věří v osobní zodpovědnost a sebeovládání, tyto koncepty se však „nedají uplatňovat na lidi z druhého konce světa.“ 

Proč se tedy ve Francii narození Arabové a Afričané, vzdělaní ve francouzských školách, kteří zemi dobře znají, dopouštějí mnohem více zločinů než imigranti první generace?

Na rozdíl od svých rodičů či prarodičů, kteří zpovzdálí obdivovali Francii, měli v zemi narození Neevropané už celý život před očima bělošskou zbabělost. Od prvního stupně ze z nich třásli strachy jejich učitelé. Ve vlacích a metru vidí gangy imigrantů jezdit beztrestně načerno, zatímco úřady trestají bělochy. Pozorují, jak jejich starší bratři oslavují Silvestra vypalováním tisíců aut – vždy v bělošských čtvrtích – za což jsou muslimské čtvrti odměňovány novými sportovními zařízeními a společenskými centry. Francií pohrdají.

Proto není zločinnost imigrantů obyčejnou kriminalitou. Ani ti nejroztrpčenější běloši neútočí na hasiče a policisty, neházejí kamení na autobusy a policejní auta, nevyvádí v obchodních centrech, ani nesvrhávají z přejezdů betonové bloky na rychlovlaky. Toto je útok na celý stát, rodící se občanská válka. 

Arabové a černoši přepadají bělochy nejen kvůli těm několika euro v jejich kapsách, ale také pro požitek z ponížení Francouzů. Skupinové znásilnění bělošky je tím nejlepším naplněním doporučení tak zhusta nasprejovaného na stěnách „citlivých“ oblastí:

„Mrdat Francii.“

Francouzi se dle Fayeho soudu mýlí, když těmto čtvrtím říkají ghetta. Středověcí Židé v ghettech žít museli, „citlivé zóny“ však jsou spíše „dobytými a kolonizovanými oblastmi.“ Arabové a Afričani si je pro sebe urvali a mluvit o nich jako o ghettech znamená dělat z okupantů oběti – což je podle autora další z příznaků kolektivního stockholmského syndromu.

Francouzská média se o zločinnosti imigrantů snaží informovat co možná nejméně a i jinak kamuflovat skutečnost, jakmile už však stav věcí nelze dále ignorovat, ospravedlňují jej jako oprávněné rozhořčení z „vyloučenosti.“ Nikdo nemá odvahu nazvat to podmaněním, ale stejně jako kdysi Evropané ve svých koloniálních enklávách v Šanghaji nebo Dakaru požívají noví dobyvatelé exteritoriality a vládnou si sami.

Asi tou nejhorší strategií se ukázala snaha rozředit nejsilněji neevropské oblasti přesídlením jejich obyvatel
do dotovaného bydlení v bělošských částech měst. 
„Kriminalitu to nijak nesníží, jelikož jejím zdrojem není ‚ghetto,‘ ale mentalita lidí samotných.“ 
Předvídatelným výsledkem pak je úprk bělochů a rozšíření exteritoriální oblasti.

Islám

V jednom zásadním ohledu se však kolonizace Evropy a Severní Ameriky liší:
„Nevysloveným cílem islámu je velice prostě podmanění Evropy,“ píše Francouz.
„Islám je naprosto neslučitelný s evropským duchem.“ Jde o pomstu za křížová tažení a kolonizaci.
Nevidí to jen hlupáci:
„Jako by se snad nějakým zázrakem v Evropě se usazující druh islámu mohl projevit nějak zásadně odlišně od náboženství praktikovaného v muslimských zemích.“

Když je islám slabý, uchyluje se ke lžím a klamu – jakmile však zesílí, nevěřící rozdrtí.
Křesťané obdivují islámskou praxi odevzdávání milodarů (zakat), aniž by věděli, že tyto milodary jsou určeny pouze pro souvěrce. Charita pro nevěřící se muslimovi vymyká veškerému chápání, jde pro něj spíše o svatokrádež. 

Muslimové si jsou vědomi zákazu otevřeného praktikování jiných náboženství ve svých vlastních zemích a nevěřícně žasnou nad Evropany, kteří jim dovolují modlitby pod otevřeným nebem i výstavbu obřích mešit: … „Bůh je velký. Zatemňuje oči nepřátel šílenstvím.“ 

Faye zdůrazňuje, že právě koloniální správou vytvořený zdravotní systém odstartoval překotnou populační explozi v Severní Africe a na Středním východě – pro islám skutečný zázrak. Druhým pak jsou Evropané, kteří umožňují nástupcům Sulejmana Nádherného dokončit jeho dobyvačná tažení bez jediného výstřelu.

Kvůli svému opovržení k sekulární politice se muslimové dosud pevně neuchytili v politickém systému, Faye však předpovídá vznik etnicko-islámských stran. Podobně jako komunisté budou muslimové až do uchopení moci hrát na několik stran. „První přijde demografické zaplavení a po něm politické podmanění,“ píše. Svým pomocníkům neprojeví muslimové žádnou vděčnost ani slitování. 

Představu o jakési shovívavé tváři islámu odlišné od krvelačných řádek Koránu označuje Faye za natolik hloupou, že si ji mohli vybájit jedině Evropané.

Běloši setrvávají ve světě fantazie a výmluv především ze dvou důvodů. 

• Zaprvé zůstávají mediální, politické a kulturní elity „zcela imunní před jakýmkoliv přímým kontaktem s populací ilegálních imigrantů, a tak jsou dokonale chráněny před jejich kriminalitou.“ Někteří z nich budou vykřikovat stále stejné nesmysly, ještě když jim budou podřezávat hrdla.

• Druhým důvodem pak je neochota Evropanů pochopit rasu.

V prostředí, kde i jen letmá zmínka o ní nezřídka vystavuje dotyčného riziku kriminálního stíhání, zaznívá Faye jako vzácný hlas odvahy a zdravého rozumu.
Nejhlubší vrstvu kulturní infrastruktury tvoří biologie: 
„Základní rasovou skutečnost nelze proměnit reformami bytové politiky ani sociálními opatřeními.“

Co tedy Evropu čeká?
„Imigrace není problémem, nad jehož řešením lze klidně rokovat, ale proti nám vedenou válkou.
A válka má vždy dva možné výsledky:….. vítězství nebo prohru,“ píše.
Výsledek spočívá na vážkách. Zemře-li Evropa, je toto dílo Fayeho testamentem:

„Je třeba vyslovit jisté věci, aby naši potomci a další generace věděli, že alespoň někteří z nás skutečně měli oči otevřené a že ne celá naše generace byla složena ze zbabělců a bláznů.“

S nadějí, že Evropa přežije, Faye píše, „aby evropskou mládež mentálně i ideologicky připravil na chaos, který na ni velmi pravděpodobně čeká.“

Nabízí se i spořádané řešení:
deportace všech ilegálních imigrantů, zbavení všech Neevropanů občanství a jejich odchod domů, zákaz veřejného praktikování islámu a další přítomnost barevných na evropské půdě jen coby dočasných hostů.
Na to však nemá žádná z evropských vlád žaludek, a tak vlastně reálné mírové řešení neexistuje:

„Dospěli jsme do bodu, odkud není návratu; čas volebních uren minul. Zůstaly pouze dvě možnosti: náš dějinný zánik nebo reconquista.“

Není třeba zburcovat k činům většinu.
„Záleží jen na aktivních menšinách – masy tyto odhodlané menšiny jednoduše následují,“ říká k tomu Faye.
Zároveň se však Evropané musejí vypořádat se svým individualismem a pochopit, že „povinnost plynoucí z příslušnosti musí převážit nad právem na odlišnost,“ jelikož jako jednotlivci nedokáží odolávat.

Faye pozbyl víru v politická řešení:
„Pokud nevypukne občanská válka, nelze dospět k žádnému řešení.“
Etnické povstání ve spojení s dalším prudkým hospodářským útlumem by situaci náležitě vyhrotilo. Na politiku ani metapolitiku nezbývá čas, a tak podobně jako Nietzsche filozofuje Faye kladivem.

Jen ti kdo bojují, přežijí:
„Když… (muži) ztratí odvahu prolévat krev svých nepřátel, přestává jim v žilách proudit jejich vlastní krev“ a má-li Evropa bojovat, měla by tak učinit raději dřív než později. Guillaume Faye temně uzavírá:
„Rozpoutejte se, vzývané bouře.“

Recenze Jareda Taylora The Colonization of Europe vyšla na stránkách American Renaissance 10. června 2016.
https://deliandiver.org/2016/11/kolonizace-evropy.html

sdílet na