Kdo bude ve filmu o Havlovi a jeho ženě Olze hrát jeho milenku Vodňanskou
Kdo bude ve filmu o Havlovi a jeho ženě Olze hrát jeho milenku Vodňanskou, včetně řešení potratu jejího dítěte Havlem. Dojde ve filmu i na návrh Olgy, aby žili ve třech i s jeho milkou?
Po režiséru Renčovi, co natočil psychopatický film: „Requiem pro panenku“ s cikánkou alias Geislerovou, se chystá na další reklamní film pro havloidy s pracovním názvem Havel; v roli první manželky Václava Havla (✝75) uvidíte rovněž Aňu Geislerovou (43). Ta si ji zahraje ve filmu ražiséra Slávka Horáka.
Prvního československého novodobého prezidenta zde ztvární Viktor Dvořák.
“Anna Geislerová byla moje instinktivní první volba a o nikom jiném jsem ani neuvažoval, jen jsem doufal, že to se mnou bude chtít dělat. Přišla mi úplně přesná, povahově i typově, zázemím, chováním, životním postojem. A s každým dalším krokem a s každým dalším natáčecím dnem si uvědomuju, jaké mám s Annou štěstí – úžasná herečka a úžasná žena s vyhraněným vlastním názorem, hvězda na vrcholu tvůrčích sil a já jen pracuju na tom, abych jí dal co nejvíc prostoru a stejně bych jí toho prostoru chtěl dát ještě mnohem víc, tak skvělá je”
Natáčení filmu s pracovním názvem Havel začalo v srpnu a potrvá až do druhé poloviny října. Hlavní hrdina prochází vývojem z úspěšného dramatika přes zakázaného dramatika a bojovníka za lidská práva, až po vůdčí osobnost sametové revoluce, během níž děj končí. Dějiny jsou ale podle režiséra až ve druhém plánu, film se snaží zachytit především život, vztahy a povahu hlavních postav.
Základem filmu je pak hrdinův netradiční, ale o to silnější vztah s manželkou Olgou.
„S každým dalším krokem a s každým dalším natáčecím dnem si uvědomuju, jaké mám s Aňou štěstí – úžasná herečka a úžasná žena s vyhraněným vlastním názorem, hvězda na vrcholu tvůrčích sil. Já jen pracuju na tom, abych jí dal co nejvíc prostoru, a stejně bych jí toho prostoru chtěl dát ještě mnohem víc, tak skvělá je,“ neskrývá Horák nadšení ze spolupráce s Geislerovou.
„Všichni si myslím uvědomujeme, že je tady šance udělat něco mimořádného.
Zdá se mi, že mám štěstí, že to všichni berou s nadšením a velmi zodpovědně, ale přitom se snaží pod váhou té odpovědnosti neztěžknout,“ říká režisér Horák k atmosféře přímo na place.
Film bude kombinovat drama a komedii, zábavné a vtipné situace baví štáb už během vzniku. Stejně jako Havlovy absurdní hry Memorandum či Audience? Nebo; dne 25. července 1988 byl členům Nového divadla v Torontu napsán v Praze dopis Václavem Havlem, jehož hru „Pokoušení“ torontští Čechoslováci právě studovali.
„Zpráva, že chcete uvést mou hru, mne samozřejmě velice potěšila. Budu vám držet palce, aby to dopadlo přinejmenším tak dobře, jako v anglickém Royal Shakespeare Company (a nikoliv tak špatně jako ve Vídni). Vaše milé pozvání ovšem, bohužel, přijmout nemohu; tam by mne snad pustili, ale určitě by mne nevpustili zpátky. A to riskovat nechci…“ Škoda že se Václav Havel nepochlapil v Novém divadle v Torontu…
Jsem zvědavý, vo co gou v tomto filmu?
Bude tam o Havlovi vše, co skutečně prožil, včetně období jeho milenky Vodňanské, kterou chtěla jeho žena Olga pojmout jako třetí do Havlovy manželské party?
Po půl století je zde knižní novinka:
Jitka Vodňanská: „Voda, která hoří“. Vydal Torst, Praha 2018. 508 stran.
Je v ní jako na dlani život Václava Havla, který se odehrával z velké části v prostoru ostře nasvíceném různými bodovými reflektory. Bylo na něj vidět víc než na koho jiného, ale byla tam i místa tmavá, neprů-
hledná. Do určité míry to byl veřejný, odkrytý život. Kdoví, kolik z toho bude v Horákově filmu o Olze?
(Po osmileté známosti se Havel v roce 1964 oženil s Olgou Šplíchalovou, o dva roky později vydal svou první knihu Protokoly a dálkově dostudoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, načež se stal dramatur-
gem Divadla Na zábradlí…)
Víme toho dost; od lidových šprochů o Václavu Havlovi, jaký to byl děvkař, až k těm chápavějším, decent-
nějším, řekněme informovanějším, které pronikly i do některých lepších biografií, i když i v nich zůstalo mnoho zamlčeno nebo nepovězeno, a to z různých důvodů (viz knihu Michaela Žantovského).
Tím hlavním však byla skutečnost, že nejdůležitější svědectví držela v rukou žena, která v klíčovém období let 1983 až 1989, respektive až do poloviny 90. let, kdy se vztah definitivně uzavřel, měla k Havlovi nejblíž: Jitka Vodňanská.
Jitka Vodňanská (nar. 1944) je „psychoterapeutka, supervizorka, učitelka psychoterapie, supervize, rodinné terapie a buddhistické meditace vipassana“. To stojí na záložce knihy, která je toho textovým svědectvím. Podstatnou složkou terapie je usilovná snaha dostat se k sobě, najít kořeny a příčiny toho, proč jsme tím,
čím jsme…
Je, tedy byl, to samozřejmě vztah problematický. Havel byl ženatý a Olga po celou dobu nepřestane být, navenek a asi i vnitřně, zásadní a nepostradatelnou postavou jeho života.
Oba, Havel i Olga, žijí v otevřeném vztahu s někým jiným, ale nechtějí se vzdát jeden druhého.
Nejspíš toho nejsou schopni, víc on, než ona, která mu navrhuje po několika letech rozvod, on nejdřív snad s úlevou přijímá, pak jde vše zase do ztracena.
Když se Vašek rozparádil: http://hedvicek.blog.cz/1111/narozeniny-starickeho-mocnare
Vodňanská píše, že „nebyla iniciátorkou toho vztahu“, neboť by jí bránila právě Havlova ženatost, ale jakmile
k výzvě z jeho strany došlo, nebylo možné ji oslyšet a nebylo možné ze začatého vztahu už odejít.
Tak ty důvody a vlastnosti vidí po letech:
„Totální přítomnost. Charisma. Pravdivost. Zodpovědnost. Soucit. Fascinující smysl pro humor.
Náš společný smysl pro humor…“
Ona, psychoterapeutka alkoholiků, se sama stane aktérkou obapolné citové závislosti, která se přitom odehrává v prostoru ještě jiné závislosti: Havlově závislosti na Olze a nejspíš i na vlastní představě o své roli, kam se úplně rodinný život, který by nutně, alespoň na začátku, musel vést, nehodí.
„Proč vůbec nejsem schopen – aspoň v osobním životě – nějakého výrazného činu, radikálního řezu, velkého citu?“ ptá se, možná teatrálně, v dopisu, který jí pošle v květnu 1984. Je to měsíc po asi nejbolestivějším rozhodnutí jejich vztahu, tedy pro ni nejbolestivějším.
Otěhotní, nejprve napíše Olze, které se svěří.
Ona navrhne „nepředvídatelné řešení“: komunu ve třech.
Vodňanská se přesto rozhoduje jít na potrat, role Václava je v té věci spíš alibistická než hanebná.
Rozhovor s Jitkou Vodňanskou: https://www.lidovky.cz/olga-asi-zarlila-jitka-vodnanska-o-intimnim-vztahu-s-vaclavem-havlem-1g9-/lide.aspx?c=A180608_100403_lide_sij
Bude Horálova Olga stejně vybájená jako v Renčově filmu stejná herečka Geislerová v roli cikánky?
Je to už skoro 40 roků, co v Měděnci zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. A vznikl Renčův umělecký film Requiem pro panenku; „umělecké pozměňování a manipulování“ lidských osudů.
Nedávný 54. ročník filmového festivalu
promítl v návalu filmových kýčů i legendární Renčův debut v rámci filmů 90. let a jeho kasa film “Requiem pro panenku”.
Dílo v rámci literární licence dal především vyniknout zrzavé Aňe Geislerové, jako Evě Kováčové, která se později (v roce 1999) nechala přeoperovat na chlapce – Reného.
Ta byla úředním omylem poslána místo dětského domova do ústavu pro duševně choré a právě její hlavní roli snědá Geislerová ztvárnila…
Režisér Renč je totiž specialista a expert rovněž na „umělecké pozměňování a manipulování“ lidských osudů. Jeho kasa dílo tak uviděli i napomádovaní snobové v Karlových Varech…
Bartoška a jeho karlovarský byznys: http://www.rukojmi.cz/clanky/8375-bartoska-ziskal-na-dotacich-vic-nez-babis-na-capi-hnizdo-statni-penezovod-mu-letos-na-festival-vystriknul-pres-48-5-milionu-korun-a-to-neni-cele
Ústřední postavu – černovlasou cikánku – paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová – panenka,
co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen.
Bezcitná cigánka přece nemohla být frustrována a navíc by určitě byla málo sexy.
Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii.
Tenkrát mladý reportér Josef Klíma ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky.
Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit stopy, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen.
Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky “brutálně týrají” bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě.
Jaké asi kolovaly v hlavě režiséra Renče myšlenkové pochody? Možná si uvědomil, že film, aby upoutal české diváky, musí být “dílo” s mnoha vraždami, dojemnými a vzrušujícími scénami lesbické lásky či incestu.
Hlavně nemohla být ústřední hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka, ale všemi milovaná oběť komunistické zvůle.
A kdo by též fandil nenáviděné cikánce…? Musel být zkrátka vytvořen kontrast – zvlčilá komunistická chátra
a proti ní bezbranná, týraná dívenka, jež byla zneužita vlastním tátou i krutým režimem.
Tragédie chudinek chovanek těžké totality musela mít přece své jasné opodstatnění.
A jaká byla dobová, sametem posedlá recenze na tento škvár? V ní se zasvěceně praví:
“Český psychologicko – společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem.“
Lež vedle lži; pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová (Marika), pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo incestu usnul. Proto její postavu vytvořila nazrzlá gadžovka Aňa Geislerová, jejíž eroticko-dramatické scény mají svůj patřičně nabroušený divácký náboj, přestože nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic.
Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře. Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…
V reálném životě poté transsexuální Eva, jež se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou.
Ti dva spolu pak žili přes deset let, než se rozvedli a René, jako patologický palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy… Renč, který toto vše pominul, se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je přece hlavně umělecký film… Bla, bla, bla…
Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát, proto později mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována Geislerovou, ale agresivní a nepřizpůsobivá cikánka. Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická,” vypráví…
“Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší muž. Nechala si změnit operativně pohlaví. Všechno se jí v Měděnci příčilo, chtěla pryč.
Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu…
Nebylo to poprvé, co v souvislosti Václavem Havlem hořelo a též umírali nevinní lidé. Při rozsáhlé akci, kterou právě on nazval „humanitárním bombardováním“, použilo NATO zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (shlukové třaskavé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný, BBC uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí…
Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než dva tisíce těchto bomb, které rozprášily 380 tisíc jednotlivých výbušnin. NATO přiznává, že z nich nejméně 20.000 kusů doposud nevybuchlo. Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie. O život přišlo na 1.800 civilistů a přes šest tisíc jich bylo zraněno… Václav Havel – humanitární bombardování…
Inu, není jisté, zda při promítání nového filmu o Havlovi, nedojde na škrtnutí sirkou a vznítí se další “hadry”; „Aňa Geislerová byla moje instinktivní první volba a o nikom jiném jsem ani neuvažoval, jen jsem doufal, že to se mnou bude chtít dělat. Přišla mi úplně přesná, povahově i typově, zázemím, chováním, životním postojem,“ popisuje její obsazení režisér filmu Slávek Horák…
PS:
Dagmar Havlová má čerstvé choutky; chce stavět na Hrádečku. Na pozemcích na druhé straně údolí od slavné Havlovy chalupy by měl vzniknout apartmánový komplex a také muzeum bývalého prezidenta. S hotelem u exprezidentovy chalupy však narazila. Povolí jí maximálně lavičky…
Několik stavení lemujících malé údolí a všude kolem louky a lesy.
Tak vypadá osada Hrádeček, kterou proslavil první český polistopadový prezident Václav Havel.
Na své milované chalupě s výhledem do údolí exprezident strávil i poslední chvíle života.
Zemřel tam 18. prosince 2011. Chalupu i s pozemky zdědila vdova Dagmar Havlová;
ta chce nyní část pozemků využít k podnikatelskému i pietnímu účelu.
Podle informací MF Dnes chce na pozemcích na druhé straně údolí vybudovat hotelový apartmánový resort Hrádeček Resort, jehož součástí má být i muzeum Václava Havla, pietní místo a parkoviště. Tak rozsáhlý projekt však podle zjištění Seznamu nejspíš neprojde, neboť pastviny, na kterých by Havlová ráda stavěla, jsou součástí soustavy evropský chráněných oblastí Natura 2000.
Opravdové Čapí hnízdo, nebo je Havova další lavička: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/dagmar-havlova-s-hotelem-u-exprezidentovy-chalupy-narazila-povoli-ji-maximalne-lavicky-80256?dop-ab-variant=17&seq-no=1&source=hp
Mirákl Josefa Škvoreckého: http://olser.cz/13188/o-narozeninach-josefa-skvoreckeho-ktere-se-nesly-v-duchu-bonmotu-chlapi-pili-baby-kurily-fajne-bylo-oslavenci-se-moc-libil-jen-ho-bystre-zkratil-na-polovinu-chlapi-pili-a-fajne-bylo/
Co psali Američané o Havlovi: http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla