Josef Skála: Mohlo to dopadnout jinak? Přestaňme si lhát do kapsy. Loupež tisíciletí byla vstupním zadáním

KSČM si však podle předvoleních průzkumů nevede nejlépe. Je to daň za podporu vládě? A co myslíte tím, když říkáte, že prohry levice v posledním desetiletí jsou spojeny s její absolutní impotencí říct pravdu o krizi, která vypukla, a najít k ní skutečně levicový postoj?

Za krizí je kapitalismus zmoklou slepicí, oškubanou i o peří. Pak berou Marxe rázem na milost i média a katedry, jež o něm jinak mlčí. I ti všichni pak Kapitál čtou jako anatomický atlas, ač ze zcela opačných důvodů. Pravdě o tom, proč kapitál není jen Harpagon, ale i kazisvět, to však dává slovo i tam, kam jindy nesmí. Evropskou levici netrklo ani to. Zmohla se, až na pár osvícených mozků, jen na placatá moudra. O „virtuální a reálné ekonomice“, co se „příliš odtrhla“, a jiných banalitách. S tak žebráckou výbavou se dá leda bezmocně fňukat. A dublovat odbory, sdružující všechny světonázory. Jalový „tradeunionismus“, jak se té kapitulaci říkalo už za Druhé internacionály.

Krize se „řeší“ na úkor těch, kdo je neměli čím zavinit. Už od roku 1825, kdy vypukla první v pořadí. Dřív ovšem vyháněly na mizinu i hazardéry, jimž zůstaly v rukou cáry z prasklých „bublin“. Atamani dnešního kapitalismu už zrušili i to. „Bubliny“, které propíchla poslední krize, „znárodnili“ úplně. Aby je, už coby věřitelé státní kasy, dolovali z daňových poplatníků i s úroky. Tváře levice, vpouštěné před širší publikum, však nevzaly na vidle ani tak skandální podvod. Natož aby za miliardy „znárodněných“ dluhů žádaly i znárodnění miliardářských majetků. A tak jen „státotvorně“ světily „stabilizaci“, která ty černé díry rozepsala i příští generaci. „Elity“, vlastnící většinu světa, byly donaha. Nejenom coby nebetyčný vydřiduch. Teď už i jako rekordní bankrotář. Antikapitalistické levici, vyplundrované „katastrojkou“, to nabídlo živou vodu. „Pragmatici“, okupující ji už třicet let, si toho ani neráčili všimnout. Pár čestným výjimkám, vybočujícím z toho trapasu, ještě nasazují psí hlavu.

Je idea socialismu starého střihu již mrtvá?

Mrtvá je mrákota, že s převraty před 30 lety nastal „konec dějin“. Životem kypí otázka opačným směrem – proč kapitalismus nezvládá ani to, s čím si už věděl rady? Čím vším to ještě hrozí? Kde se ta impotence bere? Je-li dnešní know-how všeho druhu dál, než kdy dřív? A hlavně: kudy z té pasti, než nás zaskočí ještě víc?

Horkou bramborou kapitalismu je nadhodnota, tunelovaná z cizích rukou a mozků. Čím víc se jí vydoluje, tím menší je trh, na němž závisí příští zisk. Nouzovým východem je jen expanze. Jedině ta umí horkou bramboru strkat před sebou. Takové terno, jaké jí spadlo do klína před 30 lety, se však už nemá kde zopakovat. Tím víc je kapitálu, který se může zhodnotit jen v burziánském „kasinu“. A tedy zády ke všem lidským potřebám. A už jen na cizí dluh. Spirála v režii psychopatů míří dolů. A má i své dno, a ne, že ne. Panstvo svá manka platit nehodlá a už ani není s to. Jsou větší, než všechen mamon, který nakřečkovalo. Co na nás zkusí, až ten Titanik narazí? Sanaci „černých děr“ na úkor našich úspor? Takhle bezelstně by to bylo riskantní. Vyžádá si to „vis maior“. Šok natolik drastický, aby se dřívější závazky vymáhat vlastně „ani neslušelo“.

Jak že ho parazitní „kasino“ zaranžuje? Dopředu o tom božskou nekápne. Že cosi zvrhlého chystá, však už tuší i vox populi. Stačí nahlédnout do diskusí pod články a pořady, stavějícími slavobrány převratům před 30 lety. Vyhrává je hněv těch, koho napálily. Dokonce už i v médiích, pasených Georgem Sorosem – „porybných“ i mnoha jiných. Socialismus není mantrou o soudném dni. Je východiskem z pastí a pohrom, spískaných mamonem z cizí práce a peněz – a dnes už i na cizí riziko a dluh. Ani to, jaký ho potká „střih“, tak není pápěřím v moci přelétavých inspirací, ovládajících jarmark konfekčních fazón. Ke dvěma hlavním mantinelům přichází naopak jako „slepý k houslím“. První tkví v marasmu, který zdědil – a v masovém očekávání, že ho napraví. A druhý v tom, jak volné ruce mu nechá pomsta „bývalých lidí“ a velmocí za jejich zády. Minule zdědil milióny lidí v nehorázné nouzi i u nás, o většině tehdejších spojenců už vůbec nemluvě. A schytal power-play „studené války“, neštítící se žádného darebáctví. Pár let po „horké“ světové válce nám hrozila i jaderná agrese. Na věci, které si nedáme za rámeček, došlo i naším jménem. „Československá cesta k socialismu“, koncipovaná KSČ, souzněla s programem „socializující demokracie“, do nějž se Edvard Beneš pustil už krátce po Mnichově. Přehodit výhybky směrem, který vůbec nebyl v plánu, si vynutila vnější hrozba, a ne čísi zlá vůle. V té vyjeté koleji to však v lecčem uvízlo i později, kdy už to chtělo adekvátní změny. Byla to chyba, již nikdo soudný nepopírá.

Socialismus je o demokracii, která si zruší zákaz vstupu do vlády nad existenčními zdroji. Česká republika je kolonií, vysávanou úměrně své vyspělosti, a ne civilizačnímu hendikepu. Příští emancipační průlom musí rozlomit hlavně tato pouta. Bude to dohodou s úplně jinou mocí v metropolích, kam od nás dneska proudí veletoky renty? O jejich dobrovolných reparacích za vše, čím nás cizí kapitál nejen ochudil, ale blokoval i náš suverénní rozvoj? Nebo svůj restituční nárok uplatníme ve chvíli, kdy se ta samá vlna zvedne i jinde – ale cizí kapitál, který nás dojí, ručník ještě nehodí? A za milióny, nahamoněné i z české práce, spunktuje „milion chvilek“ i ozbrojence, tak jako třeba proti Evo Moralesovi, když jim ten zlatý důl znárodnil? Co bude správnou volbou pak? Bránit se, nebo zvednout ruce? Kde má ta sebeobrana legitimní hranice? Jak jí nastavět meze proti oběma rizikům? Vůči prodejné kapitulaci i všemu, co by ten restituční nárok kompromitovalo i po desítkách let? „Střih“, na nějž se ptáte, se rodí z takto mučivých dilemat. Otázka, jak moc promluví i zbraně, závisí pokaždé hlavně na poražené straně. Socialismus se za to, že už tu není, nepomstil jedinou kapkou krve. Na rozdíl od vendety, jíž musel čelit sám. Do debaty na téma „totáč“ to vnáší víc než směrodatný korektiv.

A jak se díváte na novou progresivní levici, která řeší gender, manželství pro všechny, záchody pro různá pohlaví a podobné záležitosti?

Progresívního na ní není zhola nic. Podbízí se vrtochům agresívních menšin, kterým se stejně nezavděčí. A v pomateném nadšení, že právě to a jedině to je moderní, kašle na milióny těch, s kým se poměry nemazlí doopravdy. Oč déle ten amok trvá, tím víc lidí, kteří dřív tíhli k levici, nahání politické konkurenci. Často i docela problematické, řečeno hodně diplomaticky.

Prorokujete další velkou krizi. Z čeho tak usuzujete?

Už z indikátorů, jichž rychle přibývá. Prodej předražených nemovitostí vázne. Investice, ohlašované s humbukem ještě včera, se v tichosti odkládají na neurčito. Množí se programy radikálního „zeštíhlování“. Na „Kurzarbeit“ – často ob celý týden – přecházejí i německé automobilky. Před pár dny propukl daňový skandál desítek západoevropských bank. Týká se hlavně těch, jimž rostou „toxická aktiva“ přes hlavu už roky. Z více než 50 miliard eur, o něž okradly státní pokladny, připadá polovina na Německo, náš hlavní trh.

To, že nás krize nemine – a udeří víc než minule – však plyne už z podvodu, který „vyřešil“ to poslední. Dřívější kolapsy srážely kapitál na úroveň, úměrnou aspoň načas kupní síle, která ho dokáže zhodnocovat reálně, a ne burziánským švindlem. Z toho, jenž vypukl v roce 2008, však vzešel ještě větší než kdy dřív. Rubem je rekordní „suverénní dluh“, uvalený na daňové poplatníky. O to víc dusí poptávku, schopnou kapitál zhodnotit. A vylhává se z toho jen na ještě absurdnější dluh. Bludný kruh zmutoval v sud semtexu.

Michail Chazin, superstar dnešní ekonomické vědy, předvídá propad o celé desítky procent. Analytik Rockefellerovy dynastie prorokuje milióny lidí na dlažbě i krvavé nepokoje. Do roka a do dne. Tím víc budou metropole dusit své periférie. To nadělení nemá kudy minout ani nás. Jiná, než třeba v Německu nebo Americe, je tak i mapa zájmů a jejich rozhraní. Cizí „právo“ silnějšího nedusí jen plebejské podhradí. Šlape po štěstí i většině těch, kdo by se jinak cítili na koni. I je vytáhne z bryndy jen mnohem suverénnější země. Partaje, profláknuté „spojeneckou věrností“, se o ni zasadit neumí a ani nesmí. Tím větší zázemí to nabízí levici, která se neschová za bukem. Radikálnímu výkladu národních zájmů, stmelujícímu minimálně tak široké spektrum, jehož duší byla po válce. Politice čelem úplně ke všem, kdo se nezaprodali. Férové spolupráci, soutěžící jen v tom, kdo každou prohru národního zájmu objeví jako první. Kdo ji dešifruje přesněji – a kdo nabídne co nejlepší cestu z pasti. A ne papouškování tirád o „extremismu“ a jiných zjeveních. Levice si jím zakazuje nejenom nové spojence, ale i témata, jimiž dřív skórovala. Teď ztrácí tím víc, oč absurdněji od nich dezertuje.

Blok sebeobrany proti kolaboraci se už rodí. Bez naší aktivní účasti skončí v půli cesty. Řešením jsou jen průlomy, jež nikdo zprava od nás nenavrhuje. V Německu nebo v Americe by zněly svatokrádežně. U nás jsou v akutním zájmu celé země. Ilustrujme to aspoň jedním příkladem. Vrátí nás mezi suverénní hráče, jimiž jsme ve světě už byli, vítěz privatizační bonanzy? Zmůže to domácí kapitál, který si ruce neumazal? Výkon českého soukromého sektoru je stejný, jako před čtvrtstoletím. Z komplexů, schopných konkurovat cizím molochům, nezůstal kámen na kameni. Obnovit vertikály, které to dokáží znovu, už může jen stát. Logicky proto musí být i ve veřejném vlastnictví. A vynášet všem bez výjimky, a ne jenom hrstce „vyvolených“. Zkrátka nepřijde ani privátní sektor, právě naopak. Ve státních rozvojových programech najde stabilnější i důstojnější perspektivu, než jako slabší partner cizích koncernů. Jedině tak lze být subjektem, a ne otloukánkem „čtvrté průmyslové revoluce“. Jinak náš koloniální hendikep dál znásobí. Jedině moderní ekonomika, jež bude říkat pane nám, a ne cizině, změkčí i dopad příští velké krize.

Mluví se v souvislosti s listopadem 1989 o svobodě. Máme ji?

„Třicet let svobody“? Doma nám sice nepatří už skoro nic. Láteřit smíme opravdu víc, než za Husáka i Masaryka. Klidně i megafonem na náměstí. Ba založit si i podnik, médium nebo politickou partaj. Koupit si cokoli a vyrazit kamkoli, máme-li na to. „Zvonku to vyzerá“ jako ráj svobody. Stojí i padá s „finanční svobodou“, řečeno žargonem „amerického snu“. V té se však převrat nepředal. Tady se chová jako Šajlok. Dolaroví milionáři se vejdou na jediný stadion. Kolik z nich nespáchalo žádný „tunel“? Bezdomovců je několikrát víc. Rodin v soutěsce „z ruky do úst“ – desítky procent. Exekucí – pět miliónů. Kšeft s nouzí nese parazitní miliardy. Většinu těch, komu mění život v peklo, dusí „pracující chudoba“, a ne líná kůže.

Tahle „nesvoboda“ przní i demokracii. Staví do latě víc, než slzný plyn a vodní děla. Kolik z těch, kdo bydlí jen díky hypotéce, riskne „blacklisting“ – a existenční tobogán hned nato? Pohov nemají ani manýry, o nichž jsou horory o „totáči“. Invaze do soukromí, stonásob dotěrnější než každé „ucho“. Cenzura v kyberprostoru, vůči níž není kam se odvolat. Prohibice už téměř všech, kdo se před lží a žlučí nehrbí, na obrazovce i v éteru. Svévole justiční mafie, stranící gangsterům, a ne většinovému zájmu. Randál o „předsudečné nenávisti“, střežící vedoucí úlohu zášti a předsudků. Hony na „agenty Kremlu“, pořádané cizími agenty a poskoky. Ty, kdo „žijí v pravdě“ dnes, za to nikdo neplatí. Ví to i zbabělá inkvizice. Tím víc je chce decimovat i existenčně. Pro exemplární výstrahu každému, koho to táhne stejným směrem.

„Třicet let svobody“ slaví sliby, chyby. Toho, co někdejší svobody zkrátilo, přibylo mnohem víc. Pilíři kapitalismu na první pokus byli „gründeři“. Na druhý pokus jsou to „tuneláři“. Umět ta vteřina dějin i něco lepšího, už nám to předvedla. Svoboda většiny dostane šanci až za jejími hranicemi. A tam už chyby, z nichž vytěžila „operace Gorby“, podruhé dopustit nesmí.
https://bit.ly/2Ogzamp

sdílet na