Josef Skála: „Elity“ NATO čeká tvrdý test.

Víme, kdo jsou paraziti. Pane Babiši, mluvíte hezky a já Vás beru za slovo

5. 3. 2019 19:55
ROZHOVOR Dovede premiér pravdu o “transformaci” i do razantních skutků? Dá na to jediné, co zlomí “samoděržaví lichvy na trhu bydlení”? Spoléhat na to, že Moskva a Peking polezou ke křížku, je šílený hazard, říká lídr rebelů v KSČM. Řešení, co nebudou proti českému zájmu, žádá i kolem Venezuely a Ukrajiny, Huawei a jiných horkých témat.

Premiér Andrej Babiš obsáhle kritizoval na sněmu hnutí ANO 90. léta. Šlo prý o dobu, kdy naší zemi vznikly „nevratné škody“, kdy si ODS „nakradla miliardy“ a „ničila celý demokratický systém“. Po „divokých 90. letech“ dle Babiše nastalo období, kdy se toto rozkrádání „tutlalo a legitimizovalo“. Kdy se naše „zdevastované hospodářství“ otevřelo zahraničnímu kapitálu, který nahradil neúspěšnou českou cestu. V důsledku toho tečou z naší země stovky miliard na dividendách. Sdílíte toto hodnocení?

Tečou tam nejen “na dividendách”. Bezednou “černou děrou” jsou i “reexporty”. Z vývozu do Německa, tedy na náš hlavní trh, činí 60 procent. Míří hlavně do Číny i jiných zemí, kam jsme dřív vyváželi sami – a inkasovali z nich i celou přidanou hodnotu. Hodnotu o to větší, že z kompletních dodávek “na klíč” – či nákladních vozů, tramvají, trolejbusů a spousty podobných artiklů. Dneska tam, až na pár čestných výjimek, proudí jen dílčí “vstupy”. Desítky procent komponent tvoří i v německých automobilech. Jsou to však právě jen “díly”. Platí nám za ně jen těsně nad výrobní režií. Tam, kde jde o finální produkt, putuje na třetí trhy většinou rovnou od nás. Ze zemí, jimž vynáší zisk, jsou jen dodací doklady a faktury. Třetím do té ponižující party je “transfer pricing” – ceny mezi cizími “matkami” a jejich českými “dcerami”. Cokoli dodají “matky”, účtují za to “dcerám” i mastný zisk. V opačném gardu to bývá zase jen “za režii”. “Dcerám” se fakturují i “poradenské” a všelijaké jiné služby. Z hodnoty, přidané českou prací, se platí i zahraniční management. Své faraónské příjmy však většinou zdaňuje doma.

Českou republiku to oškubává o 750 – 800 miliard korun ročně. Víc než o celou šestinu našeho HDP. Takhle to stojí v nedávné analýze, zpracované hlavní odborovou centrálou. Hromadu cizích zisků, které jsou naší ztrátou, však nevyčísluje ani ta. Například z vývozu mléka či jatečných zvířat – a dovozu masných a mléčných výrobků. Mnohé už tvoří většinu domácí spotřeby. Lepší to není ani v případě dřevní hmoty. Rok co rok se jí exportují milióny kubíků. Ještě víc teď, za kůrovcové kalamity, decimující i zásoby vody a krajinný reliéf. Dovážíme však dokonce i většinu prken a lišt. Frapantní kapitolou je monopol cizích bank. Frapantní byl už pakatel, za nějž ho pořídily. Tvořil jen zlomek hodnoty nemovitostí, v nichž převzaly i bankovní trh a personál. Zmocnily se jich i banky s menší bilanční sumou, než české peněžní domy, které jim spadly do klína. Následky neseme i jako jejich klienti. Záporný úrok, zohlední-li se inflace, nesou i spořící účty a termínované vklady. Lepší to není ani v letech, vykazujících několikaprocentní růst. Termínované vklady nabízela i socialistická spořitelna. Ten roční vynášel 4 procenta. Nezdaněná a inflací téměř nedotčená. Monopol cizích bank škrtí i domácí byznys. Projekty, nehodící se do krámu cizí konkurenci, nefinancuje z principu. Supům šel naproti i vekslácký kurs místo reálné parity. Nás vyraboval víc, než reforma měny zmrzačené okupací a válkou. Zlatý důl pro cizí parazity kutala i agrese proti české koruně, vedená českou centrální bankou v minulých letech. Stála ji přes dva tisíce miliard. Na jaký kurs a dokdy se dá spekulovat bez rizika, hlásila šejdířům sama. Za cenu vlastní ztráty ve stovkách miliard.   

Premiér zvedá prst právem. “Transformace” skončila gigantickým mankem. Dřívější vládní konstelace tu pravdu blokovaly. Dnes je i v zájmu vítěze voleb, vystaveného tlaku zprava. Tím víc to chce premiéra vzít za slovo – a tlačit na zjištění směrodatných dat. Například skutečné tržní hodnoty kladenských hutí, plzeňské Škodovky nebo ČKD. Klenotů našeho “rodinného stříbra”, než padly za oběť “loupeži tisíciletí”. Byly to kolektivní investice. Práce, úspor a odložené spotřeby. Mozků a rukou řady generací. Tím víc mají právo vědět, kolik by za ně utržil soukromý kapitál. Zvlášť ten s domicilem v Německu, Izraeli či USA. Doba si koleduje i o jinou mapu – klíčových českých odvětví a podniků v časové řadě. Tedy na prahu I. světové války, za “první republiky”, od osvobození do 80. let – a po “sametu”. Jen tak se ukáže jako na dlani, kdo a jak moc zděděné kapacity rozvíjel – a po kom z nich zbyly jen rezaté  “brownfieldy”. Té “transformaci” bude už třicet. Čeká se velká trachtace. Premiér bude z prvních na ráně. Tím víc nabijí i jeho hlavně fakta, která tu demagogii svléknou do naha.

Ilona Švihlíková nemaluje čerty po zdech. “Transformace” z nás udělala kolonii. V mnohém jsme jí víc, než v c. a k. monarchii. Premiér, který si o “transformaci” iluze nedělá, by měl rozumět i “cestovní mapě” z pasti ven. Plánu razantní obnovy ekonomické suverenity a rozvoje. Investiční a komerční strategie, kterou se vrátíme na vlastní nohy. A ne její atrapy, co z našich daní postaví hřiště pro privátní kapitál. Ten, co zbyl v českých rukou, už na suverénního hráče ve světě nemá. Jeho celkový výkon stagnuje už čtvrt století. Z někdejších komplexních vertikál zbyly jen izolované fragmenty. Na roli “gründera”, který je postaví pro dnešní svět, má už jen stát. Včera bylo pozdě.                     

Ve Venezuele se předseda parlamentu a opoziční lídr vyhlásil prezidentem. Co vývoji v této zemi říkáte a jak hodnotíte fakt, že česká vláda a prezident tohoto samozvaného prezidenta uznali?

Své “lídry” má i “pražská kavárna”. Gangsterské manýry, jimiž chce dosadit hlavu státu proti vůli voličů, se od Caracasu liší jen kulisami. Má nám snad, když se to ne a ne podařit, jiného prezidenta “uznat” kdokoli zvenčí? Nadiktovat nám ho z postav, co se soutěže o Hrad ani nezúčastnily? A ještě ho pozvat – do svých prezidentských komnat? Maduro vyhrál větším rozdílem než Zeman. Guaidó si na volební klání ani netroufal. Dvojí metr je zrádný. Umí zcepenět v bumerang.

Pravda o Venezuele není černobílá. Bez chyb tam není ani vláda. Každá kritika má však i rozměr, zvaný “morální právo”. Nechybí třeba amerického profesoru Jamesi Petrasovi. Napsal tucty moudrých knih. Vyšly v desítkách jazyků. Levici u moci v Latinské Americe kritizuje už roky. Za ekonomickou politiku, raněnou polovičatostí. Sociální programy rozvíjí úctyhodně. Obrat k suverénnější ekonomice však  zanedbává. Profesor není karetním kibicem. Vládám, jež kritizuje, nabídl i spousty kvalifikovaných námětů. Vedly ze svěrací kazajky cizího kapitálu. Ten na levici straží i politickou past.

Kádruje-li bolívarskou revoluci americká vláda, jsou to bakchanálie nevkusu. Venezuela je, co do ropných zásob, skutečně světovou špičkou. Za to, že není kopií Švýcarska, se jí posmívá jen sprostý lhář. Venezuela je variací na “banánové republiky”. V klepetech “omezené suverenity” těží své zásoby ropy. Roky z ní mívala jen pár procent konečné ceny. Vnutily jí to americké koncerny. A s tím, jak se na “banánovou republiku” sluší, i importní závislost skoro na všem ostatním. V tomhle gardu tahal za kratší konec i Hugo Chávez. Boj proti sociálnímu bezpráví měl přednost. Před jeho záběrem klobouk až k zemi. To proto není kůlem v plotě ani Maduro. Tím, před čím alarmuje Petras, však trpí i Caracas. Monokulturu, kterou zdědil, změnil jen pramálo. O to víc trumfů má severní predátor. Tím snáz pašuje “chilský scénář”. Umělý deficit potravin. I jiných artiklů, jež nejsou zbytné. Inflační spirálu, roztáčenou černým trhem. “Zmrazení” tržeb za ropu, dodanou Venezuelou, tomu nasazuje korunu.

Je to kolosální lumpárna. Svého Pinocheta zatím nemá. Nás, Čechy, zdobívala schopnost podržet slabšího. Zvlášť dusí-li ho neurvalý dacan. Je-li už tabu i to, chce to aspoň zámek na ústa. Ledaže na spánek míří hlaveň, byť jenom v přeneseném smyslu. Jiné alibi neberu. Doba, nutící k takovým tanečkům, si je za rámeček nedá.           

 

 

sdílet na