Jak mi iDnes potají zrušil blog…

…aneb další ukázka plíživé korporátní cenzury.

Před několika měsíci jsem si založila blog na webu iDnes. Vím, že to není platforma nakloněná svobodě projevu nebo otevřené diskuzi, ale přesto jsem to zkusila. Měl to být lakmusový papírek k odhalení toho, jak špatně nebo dobře na tom tato “platforma k publikování názorů” aktuálně je.

Zveřejnila jsem tam všehovšudy tři články a reakce na ně byla opravdu…zajímavá. Na začátek připomínám, že redakci blogu iDnes se podařilo proměnit jejich kdysi úspěšný blogovací systém v něco, kde mají články běžně jen pár set shlédnutí. Pokud tedy nejste Markéta Šichtařová nebo Ládík Větvička, tedy populární bloggeři roku. Ale i ten druhý jmenovaný už tam zažívá určité problémy a je před čtenáři spíš schovávaný než přátelsky prezentovaný, bo občas spáchá nějaký ten ideo-zločin.

Můj první zveřejněný článek, minipovídka Procházka v roce 2033, získala překvapivě jen během několika dní přes 8 000 shlédnutí. Ať už ten článek redakce přehlédla nebo se mu podařilo jako “literárnímu dílu” projít cenzorským sítem, nic moc dalšího se nedělo.

Následující sarkastický článek Jak beztrestně zabít statisíce lidí… už ale byl jiný fičák. Měl hned v prvních několika dnech několik desítek tisíc shlédnutí, takže na mě konečně padlo oko cenzora. Článek byl brzy postižen tzv.shadowbanem – to znamená, že byl schován v přehledu na hlavní stránce, neobjevoval se v žádných žebříčcích, prostě se stal neviditelným. Redakce mi navíc poslala varování, že zlobím a porušuji “kodex bloggera”. Zapomněli ale napsat, co konkrétně z něj porušuji. Prostě mi dali vědět, že nesekám dobrotu a nedala jsem do svého sarkastického článku dostatek linků na “autoritativní zdroje”. Jejich reakce mi trochu připomnělo jednu část Gulliverových cest.

Článek byl ale i přes snahu iDnesu samovolně sdílen lidmi tak často, že měl během krátké doby už přes 100 000 shlédnutí. Stal se tedy skoro najisto nejčtenějším článkem blogovací platformy iDnes v daný měsíc, možná i v roce 2021. V žádném žebříčku popularity se ale samozřejmě neobjevil – jediná možnost, jak se na něj dostat, bylo přes přímý link. Jinak byl neviditelný.

Přidala jsem tedy třetí článek, opět mírně sarkastický a s trochu provokativním názvem Jak mě pár let změnilo z “liberálního sluníčka” na “rasistickou xenofobní nacistku”. Je to samozřejmě nadsázka – článek je o tom, jak se dnes úplně nesmyslně mění význam slov a že i výrazně liberální člověk jako já začíná být nesmyslně nálepkován těmito výrazy jen kvůli tomu, že tupě neopakuje některá nesmyslná a často i nenávistná (!!!) prohlášení aktivistů a hlavních médií.

Tady už byla reakce doslova k popukání. Trvalo pouhých 79 minut, než udeřilo cenzorské kladivo. Článek byl opět zneviditelněn a přišlo mi varování, že šířím nenávist a znovu porušuji kodex blogera. Opět bez vysvětlení, čím přesně jsme se provinila…že by humorem? Je ironický humor mimo chápání cenzorského týmu iDnesu a jeho použití uráží jejich citlivé duše a šíří v jejich srdéčkách nenávist? Opravdu netuším…

Shadowban článku, který i přes omezení stihl opět přinést několik tisíc shlédnutí, ale nebyl jediný trest. iDnes mi také okamžitě zablokoval možnost psát komentáře a můj účet se proměnil v podivnou zombii, která mi umožňovala jediné – přihlásit se. Redakce mi napsala, že na mě možná budou hodní a možnost psát komentáře mi vrátí, pokud jim pošlu sken svého občanského průkazu. Asi aby na mě mohlo zakleknout komando zvláštního agenta 000 Bureše?

Nechala jsem tedy věci spát a nic dalšího jsem raději nezveřejňovala – aby alespoň ty tři zveřejněné články zůstaly přístupné přes přímý link všude, kde ho lidé použili. Několik týdnů jsem tedy na účet ani nesáhla, komentáře jsem nepsala (bo jsem nemohla), naprosto nic jsem neměnila.

Dnes jsem se do svého účtu chtěla ze zvědavosti podívat, jestli už některý z článků třeba neudělal 110 000 shlédnutí. Jenže mi nějak nešlo se přihlásit. Divné. Zkouším reset hesla ale systém mi píše, že můj účet neexistuje. Linky na moje tři články už také nikam nevedou – zmizely společně s mým účtem. Stala jsem se mlíkařem, který zmizel.

Co mě na celém tom cirkusu trochu zaskočilo, bylo to zákeřně tiché smazání. Ani se neobtěžovali mi něco napsat, prostě mě rovnou vygumovali. Žádné upozornění, vysvětlení, slušné rozloučení, prostě jen nemilosrdný stisk tlačítka DELETE. Přitom jsem určitě byla jen díky pouhým třem článků jednou z jejich nejčtenějších bloggerek – a ani za slušné odplivnutí jsem jim nestála…zvláštní přístup.

A tak končí moje kariéra “úspěšné bloggerky” na blogu koncernu Agrofert – smazána bez upozornění a bez vysvětlení. Snad nás tito angažovaní lidičkové nepřivedou zase do doby, kdy budeme mizet nejen z internetu, ale i z fyzického světa…

p.s. ten lakmusový papírek se nám nakonec zbarvil trošičku do ruda, že?
https://bit.ly/38NCcJz

sdílet na