Jak jsme zničili Republiku. ČR není právním státem

V trestním řádu ( zákon č. 141/1961Sb. ) neexistuje kvalitní ochrana presumpce neviny. V trestním řádu dále neexistuje absolutní důkazní povinnost státního zástupce. České trestní řízení není kontradiktorní ( tj. o konfrontaci stran ) z důvodu existence souhrnného pojmu orgány činné v trestním řízení. Tento pojem zahrnuje jak orgány moci výkonné ( policie, státní zastupitelství , tak orgány moci soudní ( trestní soudy ), což je v rozporu s požadavkem nezávislosti soudní moci a v důsledku toho i s celým principem dělby moci, jež je základem demokratických států. Ustanovení §2 odst.5 trestního řádu nerozlišuje ,,soud“ a ,,procesní strany“, ale mluví o ,,orgánech činných v trestním řízení“. Z toho plyne, že neexistuje žádné ,,řízení před soudem“, když soud má ,,povinnost dokazovat“. V právním státě je však nepřípustné jakékoli zasahování soudu do povinností procesních stran. V opačném případě soudům nic nebrání a nezakazuje použití ,,nezákonného způsobu prokázání viny“ skrze modifikaci důkazů a jejich selektivní odstraňování, neboť ústavní ochrana presumpce neviny neobsahuje garanci, že vina musí být ,,prokázána zákonným způsobem“ ( tak jako Úmluva o ochraně základních práv ), ale pouze ,,vyslovení viny pravomocným rozsudkem soudu“. Kam to vede víme, ze špičky ledovce kauz jako ,,Nečesaný“, ,,Kramný“ nebo ,,Vitásková“.

Čr je kolonií, ,,právně” i ekonomicky

V roce 1988 byl zákonem, který podepsal tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš ( ačkoli těžko mohl odhadnout jeho dosah a účel ), národní majetek postátněn ( tj. až dosud byl formálně ,,vlastnictvím lidu“ a stát byl pouze správcem ), což nově znamenalo, že s ním státní struktury mohou ,,hospodařit“ ( zašmelit jej, nechat rozkrást ). Pokud současný režim se tedy tolik distancuje od režimu před převratem a tvrdí, že to byla ,,lidová revoluce“, jak tedy může v klidu stavět svou existenci na ustanoveních, jenž by měly být politicky, morálně a prakticky právně neplatné, když vznikly za ,,zločinné totality a násilné okupace“?

Zatímco nic netušící lidé oslavovali ,,pád komunismu” a příchod nových ,,spojenců” ( též na ,Věčné časy ), tak na scéně se v zákulisí usazovali protagonisté silných hráčů, přichystaných vytěžit státy poražené ve Studené válce. Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj ( OECD – ORGANIZATION for ECONOMIC COOPERATION and DEVELOPMENT ), Mezinárodní měnový fond ( MMF má jako určující rozhodovací mechanismus Výkonnou radu, ve které nemá většina jednotlivých členských států zastoupení ) nebo Světová banka požadující po státech fiskální disciplínu, změnu priorit veřejných výdajů, daňovou reformu ( přenesení financování chodu veřejných institucí na střední vrstvy, coby největšího plátce daní ), privatizaci a deregulaci. Přes jejich eufemistické názvy a hesla ,,spolupráce“, ,,rozvoje“ se jedná o prosté mocenské vydírání: výměnou za ,,přijetí do klubu“ a s tím související úvěry pro rozvoj, z jejich pohledu výhodné infrastruktury ( zejména zázemí pro nadnárodní společnosti ), se požadují hluboké strukturální změny.

Na výběr přitom moc není: stát, který se nepřidá je předurčen propadnout zkáze, úpadku nebo občanské válce ( jediná možnost je střednědobá a tj. změna konceptů vědomostních a vzdělávacích osnov s ohledem na přechod k jiné koncepci řízení ), neboť politika si ponechala svůj lokální – na stát vázaný – charakter, zatímco určující infrastrukturu a mezinárodní organizace řídí technokratičtí pracovníci vytvářející síť globální moci, které lokální politika, se svými žabomyšími válkami, nemůže konkurovat. Po změně systému sociálního spravování se v polovině 20. století, se technologie v základních oblastech, zabezpečujících podporu životní činnosti společnosti, začaly obnovovat rychleji jako lidské generace. Jejich obměna se v druhém desetiletí 21. století pohybovala v rozmezí 3 – 5 roků, což dělá neudržitelnou jak současnou (pa)vědu, tak i systém vzdělávání, který byl funkční do poloviny 20. století, což nám dnes vlády úzkostlivě tají.

Svéprávní představitelé země by se za této situace snažili o ochranu, když ne vnitřního trhu jako takového, tak alespoň kritické infrastruktury ( významné podniky, odvětví a strategické komodity ). Zavedli by dočasně antidumping, tj. opatření uplatňovaná proti dumpingu ( vývoz zboží za cenu nižší než výrobní nebo uplatňovanou na domácím trhu ), zpravidla uplatnění nebo zvýšení tarifů proti danému zboží ( a nenechali by ekonomiku převálcovat záplavou levné asijské elektroniky a oblečení ). Dále ochranná opatření ( dočasná opatření chránící domácí firmy před ztrátami způsobenými dovozem ) a technické překážky obchodu ( překážky vyplývající z pravidel chránících zdraví a bezpečnost spotřebitelů nebo životního prostředí v dané zemi ). Nic z toho polistopadové vlády neučinily, dokonce se zrušily i normy pro potravinářství a v rozporu se směrnicí OSN proběhla privatizace zdrojů pitné vody ( vodáren ) .

Výkonnost země klesla ve 2. polovině 90. let a na přelomu tisíciletí o 40%. K ,,dohnání západu“ bychom přitom potřebovali dosahovat nejméně 2,5 násobku růstu našeho HDP ( hrubý domácí produkt ) k jejich produktu. Postupným nalákáním zahraničního kapitálu neuváděnou výší pobídek, daňovými prázdninami, atp., se sice výkonnost opět zvýšila, ale je dosahována tím, že ,,naše“ HDP tvoří ze 75% cizí ( zahraniční, nadnárodní ) kapitál, který takto posilujeme minimálně 700 miliardami korun ročně vyvedených z České republiky. To jsou skuteční vlastníci tohoto státu. A ty tímto způsobem rozhodně dohnat nelze.

Vůbec se přitom téměř nemluví o tom, kolik nás ročně stojí příslušenství tzv. státního ( někde eufemisticky zvaného ,,veřejný” ) dluhu, který přesahuje 1,7 biliónu ( úroky z něj jsou zhruba 60 miliard korun ročně ). A hlavně nikde se neuvádí komu přesně dlužíme a jak se tento dluh reprodukuje, tak aby občané porozuměli schématu a bylo možné vypracovat koncepci fungování státu a společnosti s minimalizací této lichvy. Místo toho se řeší předražené videoprojekce a nevýhodné CT pro nemocnice, což jsou vše podružné věci ve vztahu k té obludnosti. Řešením nejsou sociální škrty, což jasně prokázala tzv. Kalouskova vláda ( někdo říká Nečasova, ale ten nezvládl ani svoji milenku ) svojí koncepční imbecilitou vedoucí k ještě většímu zadlužení, když ožebračila kupní sílu obyvatelstva. Masová nespokojenost se dnes vyjadřuje v dožadování se změny vlády, anebo odvolání jednotlivého vysokého úředníka, nikoli bohužel v požadavku vědět: jakou infrastrukturu budujeme, komu a za co dluží náš stát, jaká je přitom všem strukturální součinnost ( koordinace ) všech resortů a jaká je míra zodpovědnosti za každý konkrétní problém každé konkrétní řídící části.

České vlády se navíc, zcela bez mandátu, rozhodly přistoupit na vyděračské smlouvy, jimiž se de-facto zavázaly zlikvidovat český průmysl. Viz. Akt o přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko, Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena EU.

Protokol k Aktu č. 2 o restrukturalizaci českého ocelářského průmyslu:

Čisté snížení výrobní kapacity, kterého má ČR dosáhnout pro hotové výrobky v období 1997 – 2006 činí 590 000 tun.

Snížení výrobní kapacity bude měřeno pouze na základě trvalého uzavření výrobních zařízení jejich fyzickým zničením tak, aby tyto kapacity již nemohly být zprovozněny…

Teď by měl vystoupit Jára Cimrman, ukázat na Česko a říci: ,,vidíte děti, takto se páchá sebevražda“. ČR se těmito a dalšími ,,přístupovými“ smlouvami stala nesoběstačná, dokonce i potravinově a zemědělsky ( viz horlivá likvidace cukrovarů a družstev ). Tento strategický hazard musíme navíc posuzovat z hlediska klimatického vývoje na evropském kontinentě, kdy sucho a zmenšené vodní srážky vedou ke zmenšené produkci základních potravin a plodin, které jsou celosvětově zdražovány. Ve velmi brzké budoucnosti dojde k dramatickému snížení životní úrovně. V ČR se však stále využívají pole více pro pěstování zemědělských plodin pro energetické využití ( viz Babišova řepka )dotované 20 miliardami korun ročně anebo místo úrodné půdy zaujmou fotovoltaické elektrárny, zatímco silnice jsou ničeny kamiony, které do Česka dovážejí základní potraviny z ciziny ( nečekejte, že ropa zůstane relativně levná ).

Bylo by dobré se zeptat občanů, zda takovou republiku opravdu chtějí pro sebe a své děti, zda chtějí takový banánový – loutkový stát, kterému se nedá věřit, anebo chtějí změnu, která odstraní výše uvedené a mnohé další negativní jevy a procesy v naší společnosti a směřování státu. A začít s tím něco konečně dělat. Je pět minut po dvanácté…

DANIEL NOVÁK

https://ceskoaktualne.cz/2019/04/zpravy-k-zamysleni/jak-jsme-znicili-republiku-cr-neni-pravnim-statem/

sdílet na