Íránské jaderné ultimátum

Dříve nebo později se tento kotel musel prolomit. A tento den přišel. 
Írán oficiálně oznámil Evropské komisi a vládám čtyř zemí (Německo, Velká Británie, Čína a Rusko), aby zavedly moratorium na splnění podmínek Společného komplexního akčního plánu pro jaderný program, který je také známý jako jaderná dohoda s Íránem.

Islámská republika položila velmi logickou otázku. Pokud ona přesně dodržela podmínky dohody, tak proč ručitelé transakce nepřijali rozhodná opatření, aby zrušili americké jednostranné sankce?….  Není to v jejich silách?…. Nemohou?…. Tak proč Írán neodškodní za vzniklou škodu?…. Je na to škoda peněz?….. Není to jejich problém? V tomto případě je  jaderná dohoda sama o sobě o čem? Alespoň pro Írán.

Obecně platí, že íránská vláda dala světovému společenství 60 dní, aby poskytlo jasné řešení problému. 
Potom Teherán začne postupně odmítat splnění podmínek, které přijal.

Zatím mluvíme jen o dvou bodech. Írán přestane vyvážet přebytečný obohacený uran a těžkou vodu, kterou obdrží národní jaderný průmysl.  Rovněž bude zastavena podmínka modernizace reaktoru v Araku s úmyslem, aby byl technicky neschopný vyrábět plutonium.

Jednou z klíčových podmínek jaderné dohody z roku 2015 byl iránský souhlas se snížením akumulovaných zásob obohaceného uranu 97% (na 300 kg). Odmítnutí obohacení uranu nad úroveň 3,67% bylo stanoveno
na 15 let (výsledek je vhodný jako palivo pro jaderné elektrárny, ale neumožňuje použití v jaderných hlavicích)
a omezení rozsahu obohacovací kapacity, zejména počtu provozních odstředivek.

Země tak mohla realizovat jakékoli projekty v oblasti jaderné energetiky a medicíny, ale nemohla si vytvořit vlastní jaderné zbraně. A to znamenalo, že komplexní geopolitická rovnováha na Středním východě se tak nezměnila. Íránci s tímto přístupem souhlasili, ale výměnou za zrušení hospodářských sankcí, které dříve uložilo světové společenství. Zejména pokud jde o omezení objemu vývozu ropy a rozmrazování íránských aktiv ve Spojených státech.

Odstoupení Ameriky od dohody vytvořilo situaci přehřátého kotle. 
Formálně, “u stolu” zůstala EU a čtyři další země. 
To znamená, že dohoda nadále funguje, Írán ji plní, nicméně nadále zůstává pod sankcemi. 
Díky kterým pouze vývoz ropy poklesl o více než 35% a míra inflace klesla na 60%. 
Mike Pompeo odhaduje, že Írán ztratil díky sankcím 10 miliard dolarů ročně.

Nejprve Íránci nadále dodržovali podmínky, opírající se o prohlášení Evropské unie o zachování dohody a slibující zavedení alternativních finančních mechanismů. Ale čas plyne a věci jsou tam kde jsou. 

Řada předních evropských společností, jako je například Total, pod hrozbou sankcí, z Íránu odešla a upustila od dříve avizovaných investic. 
Teherán tedy požadoval, aby bylo jasně definováno – existuje dohoda nebo už ne? 

• Pokud ano, pak závazky z ní vyplývající jsou povinny striktně plnit obě strany. 
• Pokud ne, proč by je Írán měl dodržovat?

Logicky tedy vzniká otázka – co tedy, co potom? Dynamika událostí teoreticky tlačí Evropu, aby prohloubila rozkol s USA a obnovila svou geopolitickou subjektivitu….. Nejde zde jen o Írán. 

Nedávné rozhodnutí amerického ministra zahraničí, který zrušil dříve dohodnuté setkání v Berlíně s Angelou Merkelovou, jasně ukazuje skutečný postoj Ameriky vůči evropským spojencům obecně a vůči Německu osobně. Evropská unie čelí vyhlídce na to, že se z ní stane bezmocná ekonomická kolonie, určená k vyrabování. Ale může se proti tomu postavit?,… to je velká otázka.

To je přesně to, co se Írán v současnosti snaží objasnit. Také stojí před úkolem vytvořit strategii pro další rozvoj. Jak ekonomického, tak i geopolitického. To ještě zhorší konfrontaci s Izraelem, jehož státní strategie je založena především na silové nadvládě v regionu.

Ačkoli to není přiznáno oficiálně, experti přiznávají, že Tel Aviv má své vlastní jaderné zbraně. 
Vláda Izraele také poukazuje na ochotu jejich použití,… “pokud to bude požadovat pro sebe nezbytné”. 
Teherán dobře chápe, komu jsou tato sdělení adresně určena. Takže jeho touha po získání vlastních jaderných zbraní je tedy logická.

Prostředky Íránci již mají. Už v září 2013, na přehlídce na počest 33. výročí zahájení íránsko-irácké války,  předvedli 12 raket Sejjil a 18 raket Ghadr s dosahem až 2 000 kilometrů – to jest  schopných pokrýt nejen Izrael, ale také dosáhnout do Egypta, téměř celé území Indie, a dostat se do Taškentu.

Věci jsou snadné. Zbývá jim vytvořit pouze příslušnou hlavici. Rovnováha moci v regionu se nezvratně změní. 
S velmi špatně předvídatelnými vyhlídkami.

Omezené podmínky ultimáta však vedou k závěru, že Teherán nemá chuť okamžitě urychlit závod v jaderných zbraních za každou cenu. Je nutné vytvořit pro zemi jaderný štít, ale bez jakéhokoliv fanatismu. Ještě důležitější je rozvoj ekonomiky. Včetně nákladů na zastavení tempa národního vojenského jaderného programu. 

Pokud však za tuto cenu Írán nedostane dříve dohodnuté, pak plnění Smluvních omezení bude vypadat jako porážka vlády země pod tlakem Západu. Což je naprosto nepřijatelné v jakémkoli sebevědomém státu.

Ohrožuje Blízký východ praktická implementace ultimáta? Ať tedy Evropa nyní ukáže, nakolik skutečně potřebuje mír v tomto regionu. A ať ukáže svou schopnost ho zabezpečit. 

Jinak Íránci nevyhnutelně vyhledají ručitele míru v jiných zeměpisných oblastech.

…. Odpočítávání již započalo …

http://www.iarex.ru/articles/66390.html

sdílet na