Gordický uzel práva na sebeobranu

Gerhard Fulda rozebírá na webu nachDenkSeiten oblíbenou mantru západních politiků: Izrael má právo na sebeobranu! Citací mezinárodních smluv i uznávaných vědeckých publikací, které mezinárodní právo vysvětlují, dokládá, že tato západními politiky často používaná věta je z právního hlediska naprostý blábol. Čistá propaganda, stejně jako tvrzení, že Ariel vypere prádlo dočista do čista.

„Sebeobrana versus sebeobrana?

“Izrael má právo na sebeobranu proti teroristickým činům Hamásu.” Zdá se, že to je samozřejmý fakt, který nikdo nechce rozporovat. Dovolím si ale vzít vás s sebou na bližší prohlídku.

Sebeobrana je pojem ze systému mezinárodního práva. Nejprve si tedy musíme položit otázku, do jaké míry se toto zákon vztahuje na Gazu. Není to snadné ani pro právníky zběhlé v mezinárodním právu – malý pobřežní pás u Středozemního moře je něco velmi zvláštního. Na první pohled to vypadá, že může jít pouze o mezinárodní konflikt. Ale, mezinárodní právo je struktura, která si klade za cíl podřídit právním pravidlům vztahy mezi STÁTY.

Ale Gaza není stát. Máme co do činění s asymetrickým konfliktem, ve kterém mezinárodně uznávaný stát čelí nestátnímu protivníkovi.

V doslovném smyslu nebyla Gaza „okupovaným územím“, protože v oblasti nebyla žádná izraelská vojenská přítomnost. Téměř 40 let, od roku 1967 do roku 2005, byla Gaza „okupovaným územím“ v doslovném slova smyslu. Když se ale izraelští vojáci znovu stáhli, pás zůstal všude kolem dokola zablokovaný. Veškerý přístup, ať už pozemní, vodní nebo vzdušný, byl pod kontrolou Izraele. To je důvod, proč Německo, stejně jako všechny ostatní země EU, pohlíží na Západní břeh Jordánu a Gazu jako na okupovaná území – okupaci bez okupačních jednotek.

Samotný Izrael vidí věci jinak a mluví pouze o „sporných oblastech“. Pouze státy mohou být „obsazeny“ ve smyslu mezinárodního práva.

Zde ale aplikujeme ustanovení mezinárodního práva, která se vztahují na okupovaná území, a okamžitě se znovu dostáváme do problému.

Termín sebeobrana je odpovědí na odpovídající mezinárodněprávní termín „útok“. Zejména v anglické odborné literatuře se však nyní setkáváme s původně překvapivým názorem, že na okupační stát nelze „zaútočit“ z oblastí, které okupuje.

Německý ministr zahraničí po 7. říjnu opakovaně zdůraznil právo Izraele na sebeobranu proti teroristickému útoku. O kvalifikaci „terorista“ nemůže být pochyb. Proč ale fakticky nepopiratelný útok v tomto případě nemůže být takto právně pojmenován? Bohužel není známo, zda odborníci na mezinárodní právo na ministerstvu zahraničí zkoumali otázku, zda Západní břeh Jordánu a Gaza mohou být klasifikovány jako „nelegálně okupované“. Takové rozhodnutí by mělo dalekosáhlé důsledky.

V mezinárodní diskusi se termínem „nelegální“ označují situace, kdy je sebeurčení obyvatel na okupovaném území dlouhodobě z velké části zrušeno. Nebo pokud ze strany okupační mocnosti není zjevné úsilí o uzavření formální mírové dohody v dohledné době. Obě kritéria jsou v Gaze splněna; a tak jasně, že se velmi blíží „zahalené anexi“, „veiled annexion“, která je jako každá anexe mezinárodním právem zakázána. Gaza proto byla v době útoků „nezákonně okupovaným územím“.

Taková klasifikace dává obyvatelům okupovaného území právo na odpor – to potvrdil Mezinárodní soudní dvůr v roce 2004 – tak to říká První dodatkový protokol k Ženevským úmluvám Červeného kříže – to je jazyk Organizace spojených národů v desetiletích dekolonizace.

Cituji Yaelu Ronenovou, izraelskou profesorku mezinárodního práva na univerzitě v Jeruzalémě:

“Okupační stát zjevně nemá právo na sebeobranu proti aktu sebeobrany.” Jde v podstatě o stejný závěr, jaký je obsažen ve větě, že na nikoho nelze zaútočit z okupovaného území. Pokud zde neplatí pojem „útok“, pak klasifikaci do odpovídajícího pojmu „sebeobrana“ čeká stejný osud.

Jinými slovy, pokud byla Gaza 7. října 2023 ve stavu nezákonné okupace, pak mají Palestinci právo bránit se okupaci s právem na sebeobranu. Pak se Izrael v tomto ohledu „samozřejmě nemůže“ dovolávat článku 51 Charty OSN.

V roce 2008 profesorka Ronenová ve své případové studii o Blízkém východě neaplikovala tento pohled na palestinská území. Důvod: Izrael by mohl tvrdit, že se stal obětí útočné války v roce 1967, která nakonec vedla k okupaci Západního břehu a Gazy. Takže v jeho vstupu do války nebyla žádná nelegitimnost, která by vedla k nedostatku legitimity okupace.

Zda byl Izrael skutečně napaden v roce 1967 nebo zda sám začal preventivně, je věcí historické debaty. Dnes na tom však již nezáleží, protože nedostatek legitimity okupace se nyní ukázal postupem času (2 generace!) a zjevným popřením práva Palestinců na sebeurčení.

Situace v Gaze byla často popisována jako vězení. Obrázek také jasně ukazuje, že „vězeňští dozorci“ nejsou v žádném případě bezbranní. Nemusí bez odporu přijímat vraždy, znásilňování a braní rukojmí. Každý má právo na nutnou obranu. Její možnosti a limity jsou pečlivě popsány ve většině národních právních systémů po celém světě, a to jak normativně, tak judikaturou. Takový detail mezinárodnímu právu stále chybí. Zdá se, že mezinárodní diskuse je v současnosti zablokována – zejména kvůli „válce proti terorismu“, kterou USA vyhlásily po 11. září 2001.

Také v Německu zaznívá názor, že od té doby byla vyřešena diskuse o právu na odpor z okupovaných území. To je nebezpečná chyba. Právo na odpor pocházející z okupovaného území je jednoduše zrušeno, pokud okupační moc může označit toto násilí za „teror“. Jihoafrický aktivista za lidská práva Jean Dugard již v roce 2002 napsal, že cílem bylo „stanovit hranice rozsahu, v jakém mohou být lidská práva porušována ve jménu boje proti terorismu“.

Stanovení hranic – to by mělo platit v obou směrech. Teroristické činy ze 7. října jsou dostatečným důvodem pro výzvu k „prozkoumání“ práva na odpor z okupovaných území z hlediska lidských práv. Mezinárodní válečné humanitární právo se Ženevskými úmluvami z roku 1949 a jejich dodatkovými protokoly z roku 1977 obsahuje v Protokolu II také předpisy pro ne-mezinárodní konflikty. Ty však na mezivládní konferenci, která v průběhu 70 let trvala několik let, výrazně zaostávaly za návrhy Mezinárodního výboru Červeného kříže, zejména pokud jde o metody a prostředky boje.

Dokud bude existovat právní nejistota, bude kvůli zájmově motivovaným a protichůdným publikacím obtížné udržet si přehled. Takové rozdíly v mezinárodním právu by neměly být považovány za triviální spory mezi vědci.

Mezinárodní právo se vyznačuje tou zvláštností, že suverénní státy vytvořily systém, ve kterém jsou zároveň zákonodárci a také těmi, kdo těmto normám podléhají. To znamená, že praktiky státu, které jsou založeny na právním přesvědčení, mohou změnit a někdy dokonce rozpustit stávající právo. A tato právní přesvědčení vlád jsou také předmětem publikací, které chtějí přímo či nepřímo „pomoci“ diplomatům a ministrům při formování jejich názorů. Profesoři se pak stávají „zdroji mezinárodního práva“, obvykle bez průhlednosti ohledně své politické orientace a motivů.

Na scéně vědecké debaty je v sázce i politický vliv. Již připravované rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve zrychleném řízení Jižní Afrika versus Izrael pravděpodobně alespoň naznačí, které z takových úvah si najdou cestu do mezinárodní právní reality.“, napsal Gerhard Fulda.

Selbstverteidigung gegen Selbstverteidigung?

sdílet na