Fjodor Lukjanov: Rusko udělalo průlom s NATO
Přinejmenším v současném stavu napětí obě strany nyní vědí, kde jsou
Zdá se, že rychlý sestup vztahů Ruska se Západem teprve začal, ale už se objevilo něco pozitivního. Patová situace ohledně rozšiřování NATO by pravděpodobně mohla být požehnáním v přestrojení, protože velmi rychle odstranila vrstvu pokrytectví, kterou byly tyto vztahy hustě pokryty. Tento nátěr byl směsicí dvojsmyslů, dvojsmyslů a sebeklamů s přiměřeným podílem ideologických dogmat. Množství ingrediencí v receptu bylo otázkou vkusu, ale směs zůstávala většinou stejná.
Když se Moskva rozhodla, že už nebude mlžit, způsobila tím pořádný šok. Najednou nedávalo smysl a nemělo smysl pokračovat ve splétání politicky korektních narativů s dalšími nesmyslnými prohlášeními. Z budovy spadl plášť a odhalil její základní strukturu – takovou, kde alespoň obě strany vidí, jaký je stav rozkladu.
Tento zhoršující se stav bilaterálních vazeb přinesl několik zajímavých zjištění. Nejzajímavější z nich je, že rozšiřování NATO v posledních 25 letech nijak nepřispělo k tomu, aby byl blok silnější jako politická nebo vojenská mocnost. Pokud jde o vojenskou kapacitu, přivítal řadu zemí, které mají jen velmi malý přínos pro společné síly, ale zároveň se těší stejným výsadám, pokud jde o pomoc, kterou mohou podle charty obdržet. Z politického hlediska je situace ještě složitější.
NATO se rozšířilo natolik, že se jeho členové v otázce hrozeb rozcházejí. Je skutečně těžké si představit hrozbu, která by se týkala stejnou měrou, řekněme, Kanady a Portugalska, Litvy a Řecka nebo Turecka a Islandu. Dlouhodobé hledání sjednocujícího poslání NATO, které by nahradilo agendu studené války, zůstává kvůli takové rozdílnosti zájmů členských států bezvýsledné. Dokud byla situace na globální scéně klidná, řešily se neshody formou diskusí od summitu k summitu a spoustou byrokracie. Pokud šlo o angažovanost bloku v terénu (v Jugoslávii a dále), vždy existovala skupina států, která se ujala vedení, zatímco zbytek poskytoval symbolickou podporu.
Když se geopolitika po skončení studené války přiklonila ke konfliktu s postsovětským Ruskem, zdálo se, že to konečně přineslo řešení pro desetileté hledání mise NATO. Věci se uzavřely v kruhu, jen se vrátily do starých kolejí. Takto to však již nefungovalo a fungovat nemohlo. “Noví staří” protivníci jsou na sobě v dnešní době závislí mnohem více než v dobách studené války. Vzájemný střet Moskvy a NATO se týká týchž států, které spadají pod politiku rozšiřování bloku, jež má sloužit jako základ evropské bezpečnosti. Je to tatáž politika, která byla výsledkem studené války a postihla její poražené, včetně postsovětských republik a evropských postsocialistických států. Bezpečnostní záruky NATO říkají, že celý blok je připraven postavit se Rusku, pokud ho k tomu vyzvou členské státy z východní Evropy – nebo by to tak alespoň mělo být.
Zde však vstupuje do hry jako faktor různost zájmů, neboť příliš mnoho členských států nepovažuje takovou situaci za bezprostřední hrozbu pro sebe, i když se rozhodnou formálně podpořit tuto věc. Ať se ve východní Evropě děje cokoli, je to pro ně příliš daleko a příliš hluboko zakořeněné v historii, které nejsou součástí, tak proč na sebe brát riziko? Tento nedostatek shody mezi členskými státy není v klidných dobách ničím, co by nás mělo znepokojovat, ale v dobách potíží musí NATO zaujmout stanovisko – a tím spíše nyní, kdy státy hledající ochranu před údajnou ruskou agresí veřejně požadují důkaz slíbené solidarity bloku. Nemůže veřejně ustoupit od svých slibů, aniž by podkopal své vlastní základy.
Jinými slovy, když NATO formulovalo svou politiku rozšiřování, nikdy nepředpokládalo, že by se jím poskytovaných bezpečnostních záruk mohl někdo dlouhodobě dovolávat. Když dojde ke skutečné krizi a vedoucí mocnosti bloku začnou mluvit o válce, spousta spojenců přestane v celé věci vidět legraci a začne přemýšlet ve smyslu “opravdu to potřebujeme?” Pokud se to stane, když o pomoc požádá členský stát NATO, co lze říci o prosbách o pomoc ze strany nečlenských států, i když si díky masivní propagandě mysleli, že jsou jen krůček od toho, aby se přidali?
Nedávný incident, kdy musel odstoupit šéf německého námořnictva kvůli některým výrokům, které neformuloval příliš opatrně při návštěvě Indie, o situaci mnohé prozrazuje. Pochybnosti, které vyjádřil v souvislosti s narůstajícím konfliktem, dávaly smysl, což znamená, že nemohl být jediný, kdo je měl. Spíše šlo o otázku priorit a národních zájmů. Proč přilévat olej do ohně konfliktu s Ruskem, když se svět mění a tato změna již není ve prospěch Evropy nebo Německa, zatímco Čína roste jako nová mocná a ne nutně přátelská síla na globální scéně? Vzhledem k náročné sociální a ekonomické situaci to dává ještě menší smysl, tak proč si ji ještě zhoršovat přerušením vazeb s klíčovým dodavatelem energie a důležitým ekonomickým partnerem?
V průběhu desetiletí prošlo NATO zvláštní proměnou. Během studené války blok velmi důrazně hovořil o své připravenosti zasáhnout proti komunistické hrozbě, a přitom tak nikdy nemusel skutečně učinit. V důsledku toho si vytvořil velmi pozitivní image. Později se odklonil od své militaristické rétoriky a začal se propagovat jako nástroj stability a politické transformace. Paradoxem bylo, že pak musela konečně konat nějakou vojenskou službu – v Jugoslávii, pak v Iráku a Libyi. Vzhledem k tomu už neměly všechny řeči o tom, že politika NATO je striktně obranná, opodstatnění. Nyní dospělo do bodu, kdy ho někteří jeho vystrašení spojenci žádají, aby použilo sílu a prokázalo se jako vojenská organizace – zdá se však, že se mu příliš nechce vyhovět.
Nedávné kroky Ruska donutily NATO vzdát se rétorických cvičení a začít revidovat své cíle a zájmy, stejně jako otestovat hranice toho, kam až je ochotno zajít – reálně, nikoliv jako PR trik. A to už je průlom.
Autor: Fjodor Lukjanov, šéfredaktor časopisu Russia in Global Affairs, předseda prezidia Rady pro zahraniční a obrannou politiku a ředitel výzkumu Mezinárodního diskusního klubu Valdaj.
FILE PHOTO. Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, náměstek ruského ministra obrany generálplukovník Alexandr Fomin a náměstek ruského ministra zahraničních věcí Alexandr Gruško se účastní zasedání Rady NATO-Rusko v Bruselu 12. ledna 2022. © Getty Images / NATO