Evropské „elity“ chtějí rozdrtit veškerý disent

K rozsudku nad Marine Le Pen 31. března 2025:

Marine Le Penová, nadějná kandidátka v příštích francouzských prezidentských volbách, byla v pondělí odsouzena ke čtyřem letům vězení s náramkem na kotníku a pokutě za „falešné zaměstnávání“ stranických kolegů. Pokud rozsudek zůstane v platnosti, nebude již moci kandidovat. Politický rozsudek?

Alexej Danckwardt hodnotí inovativní přístup k demokracii:

Všichni jsou kreativní ve financování své stranické práce: ať už v Německu nebo ve Francii, ať už „uprostřed“, „vlevo“ nebo „vpravo“.

 Například v Německu se Zelení obklopili velkým množstvím přidružených organizací, které vždy zaručují útočiště a příjem členům strany, kteří ve volbách neuspějí. A to díky státnímu financování, jehož neutuchající tok zajišťují volení představitelé všech stran. Německá politika byla vždy velkou samoobsluhou a nebude tomu jinak ani ve Francii.

Samozřejmě dělají i něco pro účel spolku (za téměř dva roky práce pro známé ekologické sdružení Zelených jsem jednou – pouze jednou – viděl ve škole, na kterou dohlížejí, Zeleného „projektového manažera“ státem financovaného programu doučování dětí imigrantů), ale také pokračují ve stranické práci. Zcela „ve svém volném čase“ a „dobrovolně“. Přirozeně.

Není žádným velkým tajemstvím, že asistentská místa, která mohou zvolení poslanci obsadit z prostředků svých parlamentů, slouží především k zajištění stranických kolegů. To platí pro každou stranu, výjimky neznámé. Nestraničtí odborníci a specialisté dostanou příležitost jen zřídka a političtí oponenti rozhodně ne. To druhé by bylo šílené – bez jakékoli ironie nebo sarkasmu.

Z dobrých důvodů jsou členové parlamentu při výběru svých zaměstnanců do značné míry osvobozeni od vládních nařízení. Straničtí přátelé jsou nejvhodnější kvůli jejich blízkosti k problémům a větší loajalitě. Pravdou ale je, že dobře placené funkce jsou také odměnou za angažovanou stranickou práci v minulosti a poskytují existenční jistotu pro budoucí zapojení do volebních kampaní a vnitrostranických intrik.

Co pak dělají zaměstnanci poslanců za plat vyplácený příslušným parlamentem, je těžké ověřit. Jak lze oddělit stranický život od života poslance? Setkání se stranickými kolegy jsou vždy také setkáním s voliči a vnitrostranické debaty jsou vždy prací na budoucích zákonech a přípravným krokem pro parlamentní debaty. I vylepování plakátů pro stranu je vždy práce s veřejností pro parlamentní práci její skupiny. Nikomu nikdy nevadila současná praxe všech stran bez výjimky.

Co je tedy jinak v případě Le Penové a ostatních poslanců Rassemblement National (RN)? Podle oficiálních prohlášení francouzské justice byla Le Penová a dalších 24 lidí – funkcionáři strany RN, zaměstnanci, bývalí europoslanci a parlamentní asistenti – obviněni z využívání prostředků Evropského parlamentu k platům zaměstnanců ve Francii, kteří pracovali pro jejich stranu, která se tehdy jmenovala Front National. Údajný systém „falešného zaměstnávání“ zahrnuje smlouvy pro parlamentní asistenty v letech 2004 až 2016. Žalobci tvrdí, že asistenti pracovali výhradně pro stranu mimo parlament. Mezi příklady citované v tisku patřil bodyguard, sekretářka, šéf volebního štábu Le Penové a grafický designér. Mnozí nebyli schopni popsat svou každodenní pracovní rutinu a někteří se prý nikdy nesetkali se svou šéfkou a dokonce ani nevkročili do budovy parlamentu.

I kdyby tomu tak bylo, co to znamená? Poslanec nepotřebuje bodyguarda v budově parlamentu, ale venku ano. A ani při odchodu z budovy parlamentu nepřestává být poslancem. Jak již bylo řečeno, každý poslanec strany je zároveň stranickým politikem; nemění svůj parlamentní klobouk za klobouk stranický a naopak, když ho vozí z jedné akce na druhou. Šéf štábu vykonává politickou práci poslance, i když nikdy nebyl v Bruselu nebo Štrasburku. A proč se sekretářka a grafik potřebují vídat se svými šéfy v době online workflow a home office? 99 procent zaměstnanců Twitter/X zná Elona Muska pouze z televize.

Každý z těchto argumentů je vratký. Stejně jako jsou vratká obvinění a nyní i verdikt. Pohybujeme se v šedé zóně, kde se stranický život a parlamentní život zcela přirozeně prolínají. To otevírá možnosti zneužití, ale překrývání se vymyká kontrole z důvodů, které jsou v demokracii nepostradatelné (s výjimkou křišťálově jasných extrémních případů: zahradník nebo pomocnice v kuchyni v soukromém domě). Francouzské soudnictví vstoupilo do oblasti, která mu nepřísluší.

Zelení, levice, liberálové a systémoví konzervativci si ale mohou vydechnout: Marine Le Penová nebude příkladem. Žádný státní zástupce ani soud si v budoucnu nedovolí blíže podívat na „tvůrčí“ modely zaměstnávání u systémově vyhovujících stran. Verdikt nad Le Penovou a jejími kolegy je – i ideologický oponent se špetkou slušnosti a kapky poctivosti to musí umět přiznat – ryze politický. Přesněji: silová taktika.

Jediným cílem je zabránit Le Penové ve vítězství ve francouzských prezidentských volbách za dva roky a zpomalit vzestup RN. Soudnictví se z jistých důvodů stalo komplicem Emmanuela Macrona, jeho politické kliky a jeho podporovatelů. Případ tak zapadá do celoevropských trendů: zrušení voleb a zákaz kandidatury rumunského téměř volebního vítěze Călina Georgesca rumunskými soudy; demokraticky a ústavně více než sporná rozhodnutí Spolkového ústavního soudu v Německu; pokročilé debaty o zákazu AfD tamtéž.

A bude to i nadále takto pokračovat: elity tahající za nitky v pozadí v Evropě a ti, kteří se vyhřívají na výsluní, chtějí před válkou, kterou si už pevně plánovali, upevnit svou moc a rozdrtit jakýkoli disent (o odporu ani nemluvě). Svět bude mít ještě mnohem více příležitostí promnout si oči v úžasu nad „evropskou demokracií“ a dalšími „evropskými hodnotami“.

sdílet na