Prezident Trump nazval proces odebrání moci iniciovaný Sněmovnou reprezentantů pokusem o převrat.

Sám proti opozici, proti své administrativě i proti svým spojencům, ukazuje se, že prezident Trump nemůže vyplnit závazky, které slíbil během volební kampaně. 

Tři roky po volbách Sněmovna proti němu zahájila impeachment, a to pouze proto, že bojuje s korupcí svých protivníků.

Hlavním slibem, který Donald Trump dal během volební kampaně, bylo ukončit vojenskou strategii Rumsfeld-Cebrowski a přejít k Jacksonově politice spolupráce. 

Jeho implementace však naráží na silný odpor jak ve Spojených státech, tak mezi spojenci Spojených států. 
Jako nikdy předtím, se ukazuje jak je osamocená jeho pozice.

Všechno bylo naplánováno předem.

Stejně jako v případě jeho předchůdce Baracka Obamy se zdá, že všechno bylo naplánováno předem.

Ihned po volbách v roce 2009 začali Obamu vychvalovat jako prvního černého prezidenta Spojených států a poté se ukázalo, že nebyl schopen vyřešit problémy svých spoluobčanů a že počet činů policejního násilí proti černošskému obyvatelstvu se jen zvýšil. 

Hned v prvních dnech kdy se ujal úřadu prezidenta mu Nobelův výbor udělil cenu míru za jeho úsilí „o svět bez jaderných zbraní“, poté se však úplně přestal zabývat touto otázkou. 

A i když jsou výsledky jeho činnosti přímo v rozporu se sliby učiněnými během volební kampaně, je i nadále respektován po celém světě. 

Nikdo mu vyčítá, ani že přestěhoval výrobu do Číny, ani vězení Guantanamo, ani tisíce zabití „nevhodných“,
ani rozval Libye.

Z druhé strany, bezprostředně po volbách a dokonce už před tím než se plnohodnotně ujal úřadu v roce 2017, byl Donald Trump představován jako manicko-depresivní výstředník, slabá a autoritářská osobnost, skrytý fašista. 

Poté, co nastoupil do úřadu, tisk vyzýval k jeho fyzické eliminaci a Demokratická strana ho obvinila z toho, že je ruským špionem. Zajistila, že proti němu a jeho týmu bylo zahájeno vyšetřování s vyhlídkou na jeho odvolání
z funkce. Trumpův hlavní poradce, generál Michael Flynn, byl nucen rezignovat 24 dní po svém jmenování a po nějaké době byl zatčen. 

Když po volbách (listopad 2018) Donald Trump ztratil většinu ve Sněmovně reprezentantů, byl nucen jednat
s řadou svých opozičníků.

Brzdí chutě Pentagonu, souhlasí s vojenskými operacemi, které zemi nemohly vtáhnout do spirály nekonečné války, a místo toho se snaží uzavřít ruskou „otázku“. 

Během osmi měsíců se spěšně snaží ukončit ničení Blízkého východu a vypuknutí války v Karibiku. Očekával, že bude schopen podat zprávu o svých úspěších v nastolení míru z tribuny Valného shromáždění OSN. 

Bohužel! 
Ve stejný den zveřejní americký mírový institut (analog Národního fondu pro demokracii, avšak pod minis-
terstvem obrany) zprávu o Sýrii s doporučením pokračovat ve válce. Téhož dne představitelka Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi oznamuje zahájení impeachmentu, tentokrát za jeho odvolání k ukrajinským úřadům, aby podpořily diskreditaci klanu Clintona, ponořeného v korupci.

Zřídka kdokoli v médiích vysvětlil podstatu Jacksonismu, na kterou si po válce Severu a Jihu žádný politik nikdy nevzpomněl. Téměř dva roky, na základě určité vize světového řádu, všichni pořád říkali, že Donald Trump je nekonzistentní a nepředvídatelný.

Přesto se mu již podařilo vrátit do země mnoho pracovních míst a ukončit masivní podporu džihádistických skupin Státním departmentem a ministerstvem obrany, i když některé programy stále ještě existují.

Málokdo se zajímá o to, co Barack Obama a Donald Trump ve skutečnosti udělali jako prezidenti, vzpomíná se pouze to, co se o nich říká v médiích v den jejich inaugurace.

Role Hlubokého státu, Deep State

Dnes každý ví, že opozice Donalda Trumpa zahrnuje nejen americkou politickou třídu, ale také většinu vůdců zemí, které jsou spojenci USA. 

U těch posledních se to může zdát zvláštní, protože kdyby byl Trump úspěšný, vyhráli by všechno. Tito politici však mají jinou logiku. Uvědomili si, že změnit americkou politiku se nikomu nepodařilo. 

Proto v zájmu jejich zemí není „topit se“ s Donaldem Trumpem, kterého téměř nikdo v jeho zemi nepodporuje, ale zůstat věrný ničivé linii George W. Bushe a Baracka Obamy.

Zbývá určit, kdo z desítek tisíc úředníků tahá za nitky a proč nepodporují projekty Donalda Trumpa. 

„Hluboký stát“, jehož politickou linii prezident nedokáže změnit, není ničím jiným než sociologickým fenoménem vyjadřující korporátní zájmy. 

Prezident Trump si myslel, že bude schopen neutralizovat opoziční nastavení různých výborů zapojených do provádění tajných amerických dohod se svými spojenci. Myslel si, že bude schopen se domluvit s rezervní vládou, tou co vstoupí v platnost v případě jaderné války. Zjevně se mýlil.

Jaké můžeme vyvodit závěry

Z toho, co se stalo, lze vyvodit dva závěry.

Za prvé a všichni analytici se na tomto stanovisku shodují, George W. Bush nebyl ve svých rozhodnutích nezávislý, ale přizpůsobil se svému prostředí a především viceprezidentovi Dickovi Cheneymu a ministru obrany Donaldovi Rumsfeldovi. 

Je také zřejmé, že Barack Obama neměl žádnou osobní moc, zvláštní pravomoc, s výjimkou schválení provádění cílených útoků. 

A dnes je jasné, že Donald Trump zatím není schopen změnit zavedený pořádek ve Spojených státech. 

Je třeba také zdůraznit, že od 11. září 2001 se  pozice prezidenta stala téměř výhradně mediální. 
A pokud prezident neurčuje politiku, pak ti kdo ji určují, zůstanou ve stínu nikým nevoleni.

Za druhé, spojenci USA nejsou podřízeni americkému prezidentovi, ale Deep State. 
Jsou to jen hračky v rukou neviditelného aktéra. 

Nezávislými zůstává pouze Rusko a Čína. Rusko je jedinou z těchto tří zemí, kde je prezident volen na demokratickém základě a vykonává moc jménem svého lidu. 

Čína je transparentní systém, ale politického života se účastní pouze členové jediné strany této země. 

Politický systém Spojených států je zcela neprůhledný.

Thierry Meyssan
https://www.voltairenet.org/article207817.html

sdílet na