Analýza sluníčkářova profilu
Lidé, kteří by měli mít papíry na hlavu, sedí v parlamentu, žvaní v televizi a blbnou dětem hlavu ve „výchovně-vzdělávacím procesu“…
Havloidi, dobroserové, eurohujeři, lepšolidi, pravdoláskaři, sluníčkáři…
Všichni asi víme, o koho se jedná – jejich ksichty známe z České televize, kam mají neomezený a přednostní přístup, své bláboly chrlí od rána do večera z mainstreamových médií a několik desítek jich dokonce sedí
v parlamentu a vymýšlí zrůdné zákony.
Ačkoli se dělí na mnoho druhů, řádů a podčeledí, určité charakterové (tedy spíše bezcharakterní) rysy mají všichni společné a lze je tudíž celkem snadno identifikovat a podívat se jim „na zoubek“.
Již po léta můžeme pozorovat, že tito lepšolidé nemají žádné zábrany, nic jim není svaté a jsou schopeni a ochotni snížit se k sebevětší křivárně. Tak nějak jsme si na to zvykli, bohužel zvrácenosti těchto kreatur v posledních dnech akcelerují, resp. nabývají stále obludnějších forem.
Mediální lynč Jaromíra Jágra, který se „provinil“ tím, že jako úspěšný sportovec byl přizván do prezidentské delegace a potřásl si rukou s čínským prezidentem, je zatím poslední „vrchol“ (vhodnější výraz je asi propast) sluníčkářské tuposti a zákeřnosti.
Normální lidé si ťukají na čelo a ptají se, zda ta havloidní žumpa (tak ráda se ohánějící hesly o toleranci, demokracii a pluralitě názorů) uznává alespoň nějaké hranice elementární slušnosti a úcty k druhým.
Je evidentní, že nikoli a konkrétně Jágrova kauza navíc ukazuje, že „sluníčkářství“ není pouze povahová vada, psychosociální anomálie či kognitivní dysfunkčnost, ale i (a především) psychiatrická diagnóza.
Stane se to zřejmým ve chvíli, kdy se na typického havloida podíváme takříkajíc sub specie aeternitatis, o což se chci nyní pokusit.
Už po elementární analýze sluníčkářova profilu lze konstatovat, že fundamentální determinantou, určující veškeré jeho myšlení, je tzv. tunelové vidění. Jedná se o psychotické, protože hrubě jednostranné a patologicky ploché vnímání světa a společnosti, z něhož jakožto z primární příčiny rezultují další osobnostní defekty. Všimněme si alespoň těch hlavních:
NECHOPNOST DIALOGU
Sluníčkář je natolik přesvědčen o jediné „pravdě“, že si vůbec není schopen připustit myšlenku na svůj eventuální omyl. V politicko-společenském kontextu z toho vyplývá jedno – představa, že ke konzensu se přichází demokratickou diskuzí, je pro ortodoxního havloida absurdní.
Proč vést dialog, když pravdu mám vždycky já?
NENÁVIST
Zákonitě vyplývá z neschopnosti dialogu. Sluníčkář nevidí v jinak smýšlejících jedincích názorové oponenty, ale nepřátele. Ze svého úhlu pohledu pak za jejich slovy a činy logicky hledá zlé úmysly, přesně podle hesla „podle sebe soudím tebe“.
POTŘEBA VŮDCE
Protože nejsou schopni samostatného myšlení, potřebují se sluníčkáři identifikovat s nějakou osobou, ideou, nebo institucí – zbožňování a nekritické obdivování Václava Havla, adorace Evropské unie, vítání „uprchlíků“…
KULT NEPŘÍTELE
Každodenní zkušenost nás přesvědčuje o tom, že v tomto bodě se sluníčkářský syndrom projevuje obvzlášť chorobně. Za nepřátele jsou považovány nejen osoby, které se již něčím „provinily“ (Zeman, Babiš, Okamura,), ale i ty, u kterých se pouze předpokládá, že by někdy v budoucnu mohly zaujmout antisluníčkářské postoje (Marie Benešová). Dokonce ten, kdo je dnes za národního hrdinu, se druhý den může v havloidových očích stát zrádcem (Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd).
SOCIÁLNÍ INŽENÝRSTVÍ, SEXUÁLNÍ EXTRÉMISMUS, LIBERÁLNĚ-DEMOKRATICKÝ FAŠISMUS
Sluníčkáři tuší, že v demokratických volbách je většinová společnost vždy odsune na okraj a proto se snaží omezit (důchodci) či naopak rozšířit (studenti) volební právo.
Kromě toho usilují o to, aby demokracie (kterou nenávidí, protože se v ní nemohou prosadit) byla nahrazena „vyšší“ formou společenského uspořádání, totiž tzv. liberální demokracií. Tu chápou jako vládu sexuálních deviantů, multikulturních aktivistů a genderových fanatiků nad „nevzdělanými“ masami. Ve skutečnosti se jedná – jak každý rozumný člověk hned vidí – o neobolševický fašismus.
Z výše uvedeného vyplývá, že sluníčkářský idiotismus je duševní porucha obsedantně-kompulzivního typu a osoby, které jí trpí, by měly být hospitalizovány a léčeny pomocí psychofarmak a namáhavé fyzické práce na čerstvém vzduchu. Protože však naše léčebny pro choromyslné dosud nedisponují dostatečným množstvím ubytovacích kapacit pro tak velké množství akutních případů, žije drtivá většina sluníčkářů mimo zdi ústavů, což je pochopitelně pro normální zdravé lidi spojeno s mnohými komplikacemi. Jak se proti havloidům bránit, o tom si povíme příště…
Autor: Jan Hofírek
https://pravyprostor.cz/analyza-slunickarova-profilu/