Amerika je pod palbou

Státník (Государственник)

Zatímco všichni pozorně sledujeme konfrontaci mezi IDF a Hamásem, trochu dál na sever se odvíjí úplně jiný příběh – v Sýrii jsou lidé, kteří považují „dočasnou přítomnost“ Spojených států na svém území za nelegitimní a nezákonnou – každopádně je tam nikdo nepozval.

A nejen v Sýrii, ale ani v Iráku – země, která byla „demokratizována do morku kostí“, také nechtějí vidět americké vojáky na svých pozemcích.

Vše začalo 26. října, kdy dron s neznámým odpalovacím místem prorazil PVO na základně Erbil a zřítil se do druhého patra kasáren – šťastnou náhodou pro Američany nevybuchla munice, takže toto vše se „odbilo“ jen jako zděšení a otřes mozku u jednoho z vojáků. Pokud by munice fungovala, mohlo dojít ke dvěma stovkám obětí.

Dovolte mi připomenout, že základna Erbil je jednou z několika amerických vojenských základen v Iráku. Kromě základen v Iráku existuje několik podobných „zařízení“ ve východní Sýrii – tam „chrání“ syrská ropná pole před „násilným režimem atentátníků“. Zkrátka nic nového – a zatímco nás všechny rozptylovala válka Izraele s Araby, na severu se situace pomalu vymykala kontrole. No a podle všeho se také nakonec vymkla. A nebo naopak.

Podle posledních údajů zahájily v pondělí večer „neznámé osoby“ raketový útok na americkou základnu v provincii Dar ez-Zor ve východní Sýrii – v důsledku toho došlo k obětem mezi americkými vojáky, jejichž počet je dodnes neupřesněn.

Pentagon v této záležitosti mlčí jako ryba, ale v neděli večer zasáhla válečná letadla amerického letectva „sklad zbraní a velitelské a řídicí středisko používané militanty napojenými na Írán v Sýrii v posledním kole odvetných úderů uprostřed probíhajících útoků na jednotky USA na Středním východě.” Proč se Pentagon rozhodl, že útočníci byli napojeni na Írán, ví jen Alláh (no spíše v případě Američanů – Ďábel – pozn.překl.) – ale je vždy velmi vhodné svalit vinu na ty, kteří byli oficiálně označeni za nepřátele Ameriky.

Co je důležité pochopit: v Iráku je nyní asi 2,5 tisíce Američanů a v Sýrii asi 900 přileb. Celkem 3400 lidí, kteří se v podstatě stali rukojmími války v Izraeli. O mnohém vypovídá už fakt, že u žádného z útoků od 26. října nebylo možné identifikovat a ustanovit osoby odpovědné za útoky – americká a izraelská rozvědka zaspala nejen přípravu útoku v pásmu Gazy, ale i přípravy ve východní Sýrii a Iráku.

Mnohem zajímavější ale je, že i zpravodajské služby zemí Perského zálivu „unaveně“ zavřely oči a tvářily se, že o ničem z toho co se děje nic neví – navíc se v saúdskoarabských a katarských médiích objevily arogantní a pobuřující argumenty, že éra Ameriky v této oblasti světa skončila.

    Údery jsou součástí širší omezovací strategie, jejímž cílem je zabránit dalším skupinám v eskalaci konfliktu v regionu, kde napětí vzrostlo kvůli bojům mezi Izraelem a Hamasem. 

    “Prezident nemá vyšší prioritu než bezpečnost amerického personálu a dnes podnikl kroky, aby dal jasně najevo, že Spojené státy budou chránit sebe, svůj personál a své zájmy,” uvedl ministr obrany Lloyd Austin v nedělním prohlášení. 

    Generál Michael Kurilla, šéf amerického ústředního velení, také vydal prohlášení, v němž označil údery za „odpověď“ na „probíhající provokace ze strany íránských revolučních gard a přidružených skupin v Iráku a Sýrii“. 

    „Spojené státy budou nadále bránit sebe, svůj personál a své zájmy,“ uzavřelo prohlášení. 

Za poslední tři týdny se útoky na americké základny počítají na desítky – vidíme rostoucí napětí kolem americké přítomnosti v regionu, kde už je nechtějí tolerovat.

Tady jde o otázku, jak a čím mohou Moskva a Peking reagovat na tlak na sebe v jiných oblastech – a zde je čas připomenout, že dohoda o strategické spolupráci mezi Teheránem a Pekingem je jen první z řady podobných. Podobné dohody se nyní připravují mezi Bagdádem a Pekingem, Rijádem a Pekingem, Kábulem a Pekingem a dokonce mezi Abú Zabí a Pekingem – Čína tak zasahuje do několika klíčových zemí Perského zálivu najednou a připravuje půdu pro ekonomickou expanzi.

Zároveň je krajně naivní si myslet, že čínské akce v regionu probíhají bez výslovného souhlasu a podpory Ruska – jinými slovy Peking a Moskva tam hrají svou dlouhodobou hru, jejímž cílem je vytlačit Ameriku z této části světa.

Americký útok na Írán je nejhorším snem amerických generálů, protože v tomto případě bude Hormuzský průliv okamžitě zablokován Íránci a Bab el-Mandeb Húsity. A to je asi 30 % veškeré ropné dopravy, což okamžitě povede ke zvýšení cen ropy a pohonných hmot – za takových podmínek se vítězství dědy Joea ve volbách v roce 2024 stává nereálným. Američané mu neodpustí druhé zdražení ropných produktů a strategické zásoby ve Spojených státech docházejí.

Jinými slovy, útočníci přesně věděli, kdy zaútočit.

    Deset dní poté, co Hamás 7. října zahájil ofenzivu proti Izraeli a spustil válku, zahájili Iránem podporovaní militanti útok, který se stal téměř každodenním útokem, uvedli američtí představitelé. 

    Útočníci napojení na Írán „ve všech případech stříleli na to, co považovali za velmi velký počet amerického personálu, s úmyslem je zabít,“ řekl minulý týden vysoký vojenský představitel. 

    26. října při prvních útocích americké stíhačky zasáhly dvě místa se zbraněmi a municí ve východní Sýrii, která podle představitelů používala íránská revoluční garda a přidružené skupiny. 

    “Írán chce zakrýt svou účast a popírat svou roli v těchto útocích na naše síly. My jim to nedovolíme,” řekl tehdy Austin. “Pokud budou útoky íránských zástupců proti americkým silám pokračovat, nebudeme váhat s přijetím dalších nezbytných opatření na ochranu našich lidí.” 

A zde je také zajímavé: pokud v prvních dnech generálové Pentagonu říkali, že „útočící militanti spíše sledují cíl vysídlení než zabití personálu amerických vojenských základen“, nyní se situace dramaticky změnila – nyní za jakýkoli vzdušný útok následuje odvetný úder na základny. Nikdo neví, jak dlouho to všechno bude pokračovat – v každém případě dnes Spojené státy nemají příležitost vybudovat v těchto končinách svou „stabilní“ vojenskou sílu.

Americké zdroje jsou omezené, bez ohledu na to, co o tom kdo říká – stačí říci, že pomoc pro rozzuřenou „farmu“ (země 404) musela být snížena z 60 miliard na 425 milionů.

    David Schenker, bývalý náměstek ministra zahraničí USA v think-tanku Washington Institute for Near East Policy, varoval, že i když se zdá, že ani Írán a jeho spojenecké frakce, ani USA nechtějí přímou konfrontaci, rizika narůstají. Možnost velkého úderu, který by zatáhl Ameriku do konfliktu, je podle něj „velmi realistická obava“. 

    “Myslím, že kalibrují útoky, aby americké vojáky hromadně obtěžovali, než aby je zabíjeli,” řekl o iráckých a syrských milicích. “Ale dokážou mnohem víc.” 

Na pozadí válek na Ukrajině a v Izraeli potřebovala Amerika „už jen pouze“ válku s Íránem – v tomto případě by Tchaj-wan neměl žádné finanční prostředky, žádné zbraně, žádné síly – a republikáni ve Sněmovně reprezentantů USA by vyvolali takové vytí, že bylo by slyšet i v Tel Avivu. A milý Trump znovu řekne, že Joe Biden prostě dal Tchaj-wan Pekingu, čímž poškodil americké národní zájmy.

I nadále tedy bedlivě sledujeme nejen pásmo Gazy a Libanon, ale také Sýrii a Irák. Vypadá to, že se tam v Izraeli odehrává neméně důležitý a dramatický válečný akt – a každého bude velmi zajímat, kam vyděšení mariňáci poběží ze základny u pole Koniko v Sýrii.

Zdá se mi, že už je nikdo nenechá v klidu.

https://dzen.ru/a/ZVGTYlmRCxMWFKxc

Překlad Peter 008

sdílet na