Al Baghdadí před porážkou islámského státu nařídil bojovníkům džihádu, aby „přenesli boj na území Evropy“!
Srdceryvné projevy proimigračních neziskovek, že hranice EU mají zůstat otevřené…..Na řecko-turecké hranici stojí 18 000 (některé zdroje uvádějí až desítky tisíc) ilegálních imigrantů, která k tomu navedla turecká vláda tím, že jim již nebrání v přechodu státních hranic s Řeckem.
Navíc ještě turecká televize vyzývá k tomu, aby se vydali na cestu do Evropy, a jsou jim také přistavovány autobusy až k hranici. Turecký ministr obrany uvedl, že za poslední tři dny odešlo k tureckým hranicím s Řeckem dokonce 117 677 lidí. Na území Turecka aktuálně pobývá 3,7 milionu syrských ilegálních imigrantů a dalších 1,2 milionů osob se dalo do pohybu po obnovení bojů v syrské provincii Idlíb, jako důsledek invaze Turecka do suverénního syrského státu. Ti všichni, nebo větší část z nich, by se potenciálně mohli vydat na cestu do Evropy.
To už by se dalo přirovnat k soustředění hybridního vojska, jakkoli chabě vyzbrojeného, ale o to početnějšího, u hranic EU. Akutně hrozí proražení pozemní řecké hranice, námořní hranice Řecka jsou v ohrožení už dávno, spíš by se dalo říct, že jsou narušovány naprosto pravidelně. Je to paradox, protože řecká armáda je v přepočtu na obyvatele nejpočetnější v celé EU. Řecko dává dokonce 5% svého rozpočtu na obranu, ale vypadá to, že s tímto intenzivním hybridním útokem si už sami poradit nedokážou.
Je to také tím, že Řecko má dva typy terénu, který musí bránit. Jednak je to pevnina, kde je opevnění ve směru k Turecku místy nedostatečné (ostnatý drát ve výšce 1,2 metru je zoufale málo na opravdu nepropustnou hranici.) Navíc ještě musí Řecko bránit přes 3 000 ostrovů (z nichž je jen 167 obydlených), což je dohromady jedna čtvrtina rozlohy Řecka, navíc část jich je v těsné blízkosti Turecka. Zeměpisné podmínky a množství ostrovů jsou tedy pro obranu Řecka velmi nepříznivé.
Vzhledem k mohutné „armádě“ ilegálních migrantů u řeckých hranic je aktuálně nepředstavitelné, že by to Řekové zvládli sami. A pokud jim ostatní země EU, včetně České republiky, bezodkladně nepomůžou, hrozí, že migranti se do Řecka převalí a už je nikdo nezastaví na jejich pochodu do ostatních států EU. NATO takticky mlčí anebo Turecko podporuje.
Koho tedy vyslat? Nabízí se dvě možnosti. Armádu nebo policii. Naše armáda už dlouho neplní svoji prvořadou úlohu zakotvenou v ústavě, kterou je obrana teritoria České republiky. Místo toho je velká část našich vojáků dislokována v tuctu zahraničních operací, anebo se neustále točí v koloběhu různých cvičení, také velmi často v zahraničí. Politické strany a hnutí zahraniční operace naší armády často vysvětlují povinností bránit Českou republiku v dostatečné vzdálenosti od našeho území, aktuálně navíc chtějí vyslat ještě 60 speciálů do Mali. Paradoxně právě teď by ale měli skvělou možnost realizovat zahraniční pomoc, která by opravdu pomohla nejen Řecku, ale hlavně bezpečnosti Evropy, včetně České republiky. Až se migrační vlna dovalí na naše hranice, a my bychom měli aktivovat ochranu hranic (včetně tzv. zelené hranice), s hrůzou zjistíme, že na to nemáme dost lidí. To se politici ale přiznat neodvažují.
Co se týká Afghánistánu, je potřeba přiznat, že jde o debakl a prohranou osmnáctiletou válku s Talibanem, do které se naše armáda nechala zatáhnout pod všeobecným zaklínadlem „boje proti terorismu a plnění aliančních závazků“. To jen dokazuje, kam jsme to v bezpečnostní a obranné politice dopracovali. Pokud bychom tyto vojáky měli doma, tak je nyní můžeme vyslat na pomoc Řecku. Takto jsou tyto síly vázány na Afghánistán. Je to o to podivnější, že USA podepsaly s teroristickým hnutím Taliban mír, čímž odsoudily své dosavadní spojence k zániku a Afghánistán věnovaly Talibanu.
Druhou možností je poslat jednotky policie. Takové řešení bylo v minulosti zvoleno při pomoci Makedonii (dnes Severní Makedonie) při řešení předchozí velké migrační vlny pohybující se přes Balkán. Bohužel aktuální početní stavy policie nejsou zrovna radostné. Ministr vnitra Hamáček (ČSSD) aktuálně právě požádal vládu o 3 000 nových tabulkových míst pro policisty. ČSSD už ale ovládá vnitro od roku 2014, přičemž za tu dobu se ani nepodařilo naplnit stávající tabulkový stav policistů. K těm novým tabulkovým místům tedy bude nutné připočíst dalších cca 3 000, kteří už podle tabulek mají pro policii pracovat, ale zkrátka tam nejsou. Navíc chybí 4500 policistů na silničních hraničních přechodem, kteří odešli do jiných policejních složek anebo do civilu po našem vstupu do Schengenu v roce 2004.
Nebude tedy úplně jednoduché uvolnit nějaké síly pro pomoc Řecku, je ale třeba to udělat bezodkladně, v řádu dnů. Prvním kritériem by tedy měla být rychlost pomoci. Až migrační vlna prorazí řeckou hranici, už bude na úvahy pozdě.
Třetí možností je poslat Řecku finanční pomoc, ale takovou, která nebude symbolická, ale zásadní. Ale návrh ministra vnitra Hamáčka na 1 milión euro (25 miliónů korun) je směšný ve srovnání s vyčleněním 300 miliónů korun na pomoc Maroku.
Vláda ČR by v této souvislosti také měla urychleně zahájit jednání s Řeckem s cílem zjistit jeho aktuální potřeby a podle toho jednat. Pokud o to Řecko požádá, potom neprodlené vyslání našich vojáků či policistů na pomoc Řecku při ochraně evropských hranic v boji s organizovanou ilegální migrací podněcovanou Tureckem, považuji za adekvátní a nutné. Jenom připomínám, že již 1. března Řecko vyzvalo EU, aby mu urychleně pomohla s ochranou hranic, které jsou zároveň i vnějšími hranicemi EU. Zatím bez odezvy. Frontex nefunguje.
Jako další krok by mělo být okamžité zahájení jednání vlády ČR s Bulharskem, Severní Makedonií, Srbskem a především Maďarskem s cílem zjistit jejich aktuální potřeby ve smyslu poskytnutí armádní či policejní pomoci jejich zemím při ochraně jejich státních hranic na tzv. balkánské trase. Ta se opět ocitá pod hrozícím enormním tlakem v důsledku této ilegální migrační vlny.
A co může podniknout česká diplomacie? Není toho málo. Český ministr zahraničí Petříček (ČSSD) si může předvolat tureckého velvyslance, aby přednesl vysvětlení o účelu tureckých akcí. Může (a měl by) ponížit diplomatické vztahy s Tureckem a odvolat odsud českého velvyslance. Naši ministři také mohou navrhnout uvalení hospodářských sankcí proti Turecku a hlasovat proti posílání dalších peněz Turecku v rámci smlouvy o migraci s EU.
Turecká vojska se v Sýrii dostala do vážného konfliktu se syrskou armádou podporovanou ruskými jednotkami. Fakticky tak začala syrsko – turecká válka. Akce Turecka jsou v rozporu z mezinárodním právem a turecká invazní armáda nemá na území Sýrie co dělat. Jedná zde proti vůli legitimní syrské vlády, podporuje skupiny islamistů a útočí na syrské Kurdy. Diktátorský islámský režim v Turecku skutečně otevřel hranice a nebrání ilegálním imigrantům převážně ze Sýrie a Afghánistánu v jejich hromadné invazi do států EU. Nejedná se pouze o tzv. válečné uprchlíky, ale poražené bojovníky Islámského státu a jiných džihádistických skupin a jejich rodinné příslušníky.
Tato situace ale bude daleko vyhrocenější a rozsáhlejší než ta v roce 2015, když vrcholila migrační krize. Turecko tímto přestalo dodržovat dohodu s EU, která nás všechny stála více než 3 miliardy euro. Pokud by se NATO rozhodlo podpořit Turecko ve válce s Ruskem, jde o postoj v naprostém rozporu s existenčními zájmy České republiky a v rozporu se zněním smlouvy NATO. Česká republika se do takového konfliktu nesmí zapojit. Hranice evropských zemí je nutné zajistit a střežit proti další vlně migrace. Na Tureckem vyvolávanou vlnu migrace musíme odpovědět stejně rozhodně jako Maďarsko a nikoliv tak, jak k tomu přistupuje EU a NATO.
Abu Bakr Al Baghdadí před porážkou islámského státu, nařídil bojovníkům džihádu, aby „přenesli boj na území Evropy“! Nezapomínejme na to, až budeme poslouchat srdceryvné projevy proimigračních neziskovek a dalších aktivistů, že hranice EU mají zůstat otevřené. Vláda ČR by neměla pouze vydávat plamenné výzvy a prohlášení, ale začít KONEČNĚ něco skutečně v této věci dělat!
Jak se introvert stal vůdcem Islámského státu
Překlad eseje The beliver: How an introvert became the leader of the Islamic State z 1.9.2015 od Williama McCantse z Centra pro blízkovýchodní politiku a ředitele z organizace Projekt vztahů USA s Islámským světem. Je také externím členem fakulty Univerzity Johnse Hopkinse a působil na vládních pozicích a pozicích think-tanků vztahujících se k islámu, Střednímu východu a terorismu, včetně vládního poradce pro boj proti násilnému extremismu. Je také autorem několika populárně odborných knih.
Ibrahim Awwad Ibrahim al-Badri se narodil v roce 1971 v Samaře, starobylém iráckém městě na východním okraji sunnitského trojúhelníku severně od Bagdádu. Syn zbožného muže, který učil recitace z Koránu v místní mešitě, Ibrahim byl uzavřený, zamlklý a když promluvil byl sotva slyšitelný. Sousedé, kteří jej znali jako náctiletého si jej pamatují jako plachého a samotářského. Dokonce i když došlo ke střetu při přátelských fotbalových zápasech, jeho oblíbeném sportu, zůstával ledově klidný. Ale jeho fotky z těchto let zachycují jiný obrázek: mračící se tmavé oči pod jeho silným svraštělým čelem.
Brzy Ibrahim získal přezdívku „věřící“. Když nebyl ve škole, trávil většinu svého času v místní mešitě, ponořen do svých náboženských studií a když na konci dne přišel domů, tak podle jednoho z jeho bratrů Shamsiho, napomínal každého, kdo se odchyloval od striktního výkladu pravidel islámského práva.
Nyní je Ibrahim al-Badri ve světě znám jako Abu Bakr al-Baghdadi, vládce Islámského státu neboli ISIS a má moc nejen napomínat, ale i trestat a dokonce i popravovat kohokoli na tomto územích, jehož víra není absolutní. Jeho následovníci jej nazývají „velitel věřících“, titulem vyhrazeným pro chalífy, nejvyšší duchovní a světské vládce rozlehlé muslimské říše ve středověku. Ačkoli je jeho vlastní sféra vlivu mnohem menší, vládne miliónům lidí. Někteří z nich jsou vůči němu fanaticky loajální a mnoho dalších se ve strachu bojí krvavých důsledků vzepření se jeho brutální verzi islámu.
Od Baghdadiho náhlého objevení se z neznáma v roce 2014 jako netvora, který nařídil a odvysílal na YouTube stínání hlav a dokonce i upalování zaživa těch, které považuje za své nepřátele, vystopovaly novinové články a knihy jeho zradikalizování do doby invaze USA do Iráku v roce 2003. Ačkoli americká invaze radikalizaci rozdmýchávala a šířila, tak ve skutečnosti jeho radikalizace začala mnohem dříve, vznícením nepravděpodobnou, ale vysoce zápalnou směsí fundamentalismu, světského totalitarismu Saddáma Husajna a jeho vlastní potřebou dirigovat ostatní.
Baghdadi v mládí
Recitátor
Baghdadiho rodina z nižší střední třídy byla známa pro svoji zbožnost, ale i pro svoji hrdost. Jeho sunnitští předkové tvrdili, že jejich původ sahá od proroka Mohameda po šíitské vůdce pohřbených ve zlatě klenuté svatyni v Samaře. Baghdadiho původ je jedním z příkladů z mnoha překrývajících se náboženských identit v Iráku, které popírá údajně věčnou propast mezi Sunnity a Šíity. Al-Kajdá chtěla svatyni o několik let později po americké invazi bombardovat, aby popřela tuto skutečnost.
Zlatě klenutá svatyně al-Askari v irácké Samaře je jedním z nejposvátnějších šiítských míst
Rodinný patriarcha, Baghdadiho otec Awwad, byl aktivní v náboženském životě komunity. V mešitě jej jeho otec učil, aby se jako náctiletý stal Baghdadi již učitelem a vedl děti ze sousedství ke skandování z koránu. Toto bylo jeho první zkušeností s řečnictvím a náboženskou výchovou. Při recitování písma svatého, ctěného islámského povolání, Baghdadiho tichý hlas ožil, díky přesnému a znělému vyslovování písmen. Věnoval nespočet hodin na zvládnutí jemnosti tohoto umění.
Navzdory zbožnosti Baghdadiho rodiny, někteří její členové vstoupili do strany Baas, socialistické organizace oddané k dosažení všearabské jednoty. Ačkoli baasističtí vůdci tolerovali a někdy dokonce i podporovali soukromou oddanost pro náboženství, tak se obávali náboženského aktivismu jako hrozby pro své cíle. Baatismus vládl irácké politice a chodu státu od pozdních šedesátých let, kdy občané, kteří chtěli vládní pracovní místa museli vstoupit do strany, bez ohledu na své osobní přesvědčení.
Dva z Baghdadiho strýců sloužili v bezpečnostních službách Saddáma a jeden z jeho bratrů se stal důstojníkem v armádě. Další bratr, který sloužil v armádě zemřel během vyčerpávající osmileté války, kdy Irák bojoval proti Íránu v osmdesátách letech s tichou podporou USA. Baghdadi mohl stejně tak sdílet tento osud pokud by válka pokračovala o trochu déle a jeho krátkozrakost jej nevylučovala z povinnosti vojenské služby.
Student
Baghdadiho rodina je reprezentativní v mnoha ohledech o rozmanitosti vlivů a stále se měnící oddaností, které byly potřebné pro přežití v Iráku Saddáma Husajna. Nejen, že měla vazby na stranu Baas, i kdyby jen z praktických důvodů, ale existují důkazy, že několik Baghdadiho rodinných příslušníků, možná i jeho otec, byl stoupencem extrémního saláfismu, puritánské formy sunnitského islámu široce praktikované v Saúdské Arábii a napříč zeměmi celého Blízkého východu, včetně Iráku, kde má hluboké kořeny. Muhammad ibn Abd al-Wahhab, zakladatel saúdské větve Saláfismu, údajně studoval v iráckém městě Mosul v 18. století a jednotliví saláfističní misionáři šířili svoji víru po celém Iráku ve 20. století.
Většina saláfistů káže poslušnost muslimským vládcům, dokonce i těm špatným a Saddám prohlížel na saláfisty jako na hrozbu, protože odsuzovali sekularismus a chtěli v zemích zavést islámské právo. Takže když se saláfisté v Iráku začali organizovat do svých společností, aby podporovali svoji misijní práci v pozdních sedmdesátých letech, tak je posílal Saddám do vězení za vytváření nelegálních organizací. Od toho ustoupil v osmdesátých letech během války s šíitským Iránem, protože potřeboval udržet podporu irácké sunnitské menšiny, která saláfisty zahrnovala. Ale v roce 1990, dva roky po ukončení války s Íránem, Saddám dotlačil tisíce saláfistů k podpisu slibu, že se nebudou snažit konvertovat další Iráčany.
Islámské rozdělení
Přibližně ve stejnou dobu se Saddám snažil se znovuzískat své zbožné spoluobčany založením v roce 1989 (a pojmenováním ke své vlastní cti) Saddámovy Univerzity pro islámská studia. Univerzita byla ale jen jedním z mnoha způsobů, jak se pokoušel použít náboženství k posílení své kontroly nad iráckou společností. V rámci toho, co nazval svojí Nábožeskou kampaní, která začala v roce 1993, se snažil nalákat zbožné konzervativce zavíráním nočních klubů, zákazem veřejné konzumace alkoholu a ukládáním některých z tvrdých trestů podle islámského svatého písma, jako sakání rukou nebo nohou za krádeže. V roce 1994 se na zasedání vlády svěřil, že jeho dřívější váhavost v žádostech pro islámské tresty byla nepodložená. Takové tresty, poznamenal, mohou odradit zločinost lépe než umírněné tresty. Nevyslovenou skutečností bylo, že byli také užiteční pro děšení a podrobení si Iráčanů, zatímco si sám takto urovnával svůj kredit jako obránce víry.
Jako součást své Náboženské kampaně, podporoval Saddám také studium a recitaci koránu, přičemž slíbil, že pomocí státních fondů vyškolí 30 tisíc instruktorů koránu. Saddám dokonce daroval 28 litrů vlastní krve, pro použití jako inkoustu pro Korán umístěný v mešitě Matka všech bitev.
Saddámem vytvořená nová pracovní místa výuky písma svatého pomohlo ovlivnit Baghdadiho akademickou kariéru. Nemohl studovat právo na univerzitě v Bagdádu, jak chtěl, z důvodu slabého prospěchu na střední škole (skoro propadl z Angličtiny) kde se místo studia Baghdadi věnoval Koránu.
Baghdadiho přihláška na univerzitu
Když Baghdadi vystudoval univerzitu v Bagdádu v roce 1996, tak se zapsal do nedávno založené Saddámovi univerzity islámských studií, kde studoval magisterský obor recitace z koránu, své oblíbené téma. Baasistické vazby jeho rodiny mu bezpochyby pomohly dostat se do vysoce výběrového programu. Baghdadiho diplomovou prácí byl komentář k nejasnému středověkému textu pro recitaci koránu. Jeho úkolem bylo sladit různé verze rukopisu. Nudná a zdlouhová práce s malou představivostí a žádným zpochybňováním obsahu bylo ideálním projektem pro dogmatika. V roce 1999 získal magisterský titul a hned se zapsal do doktorského programu Saddámovi university v oboru studium koránu.
V době kdy Baghdadi absolvoval školu, jej jeho strýc Ismail al-Badri přesvědčil, aby se připojili k Muslimskému bratrstvu, nadnárodnímu hnutí pro zakládání států, které se řídí islámským právem. Ve většině zemí přijalo Muslimské bratrstvo, které má jak liberální, tak i konzervativní členy, opatrný přístup pro politické změny, omezený na činnost v rámci systému. Mnoho z Muslimských bratrů v Bagdádu, včetně těch, s nimiž si Baghdadi nejříve spolipracoval, byli mírumilovní saláfisté, kteří chtěli v zemích zakládat islámské právo, ale neobhajovali vzpoury a revoluce, pokud tak země neučiní. Ale Baghdadi se rychle přiklonil k těm několika málo saláfistům jejichž striktní výklad je vedl k volání po svržení vlád, které považovali za zrádce víry. Nazývali se džihádistickými saláfisty. Baghdadiho starší bratr Jum`a byl také součástí tohoto hnutí. Baghdadiho rádcem byl Muhammad Hardan člen toho Bratrstva, které bojovalo ve válce proti Sovětům v Afghánistánu v osmdesátách letech.
Baghdadi se vrhl do spisů těch muslimských bratrů, kteří se přidali džihádismu. Pod jejich vedením začal ztrácet trpělivost s hlavním proudem Muslimského bratrstva, který vnímal, že byl tvořen „lidmi slov, ne činů“. Do roku 2000 byl Baghdadi již nakažen pro boj.
Fotbalová hvězda
Většina z toho, co víme o Baghdadim mezi roky 2000 a 2004 se týká jeho osobního života a dokonce i to je velmi povrchní. Zdá se, že měl dvě manželky a šest dětí. Jeho první manželka Asma byla dcera jeho strýce. Svoji druhou manželku Isru si vzal později, pravděpodobně po americké invazi v roce 2003. Stejně jako ostatní konzervativní muslimové, držel Baghdadi své manželky mimo veřejný dohled a moc společensky nežil, raději trávil čas o samotě se svojí rodinou v jejich malém bytě v blízkosti mešity Haji Zaydan v blízkosti chudé čtvrti Tobchi v Bagdádu. Učil zde recitaci koránu dětí ze sousedství a hlásal volání k modlitbě z reproduktorů mešity svým zvučným hlasem.
Mešita byla také místem, které mu umožnilo oddávat se své další vášni – hře zvané fotbal. Mešita měla fotbalový klub a Baghdadi byl její hvězdou, na kterou vzpomínají jako na „náš Messi“ s odkazem k velké argentinské fotbalové hvězdě Lionelu Messimu. Spoluhráči si vzpomínali, že často ztratil trpělivost, když se mu nepodařilo skórovat.
Jeho povaha byla také vzněcována při pohledu na to, co považoval za neislámské chování. Podle Baghdadiho souseda v té době, který byl citován v článku publikovaném loni v The Telegraph, se jednoho dne velmi rozrušil, když viděl členy svatební hostiny v činnostech, které jej šokovaly. „Jak mohou muži a ženy spolu takto tančit?“ volal a snažil se oslavu ukončit.
Muži hrající fotbal před Velkou mešitou v Samaře, Baghdadiho rodišti
Vězeň
Pozdeji v roce 2003, poté, co Američané porazili a rozpustili Saddámovu armádu Baghdadi pomohl založit Jaysh Ahl al-Sunna wa-l-Jamaah (Armádu sunitského lidu a veřejné solidarity), povstalecké skupiny, která bojovala proti americkým vojákům a jejich místním spojencům v severním a středním Iráku.
Brzy poté, v únoru 2004, byl Baghdadi zatčen ve Fallúdže při návštěvě přítele, který byl na americkém seznamu hledaných. Byl převezen do vězeňského zařízení v Camp Bucca, rozlehlého komplexu v jižním Iráku. Dle vězeňských spisů byl zařazen jako „civilní vězeň“, což znamenalo, že ti co jej dopadli nevěděli, že byl džihádista.
Baghdadi byl zatčen při americkém zátahu a poslán do Camp Bucca v Iráku v roce 2004
Za deset měsíců ve vazbě, Baghdadi skrýval bojovnost a věnoval se náboženské výchově. „Baghdadi byl tichým člověkem“ vzpomíná nejmenovaný spoluvězeň v rozhovoru pro Guardian. „Měl charisma. Dalo by se vycítit, že je to někdo důležitý“. Baghdadi vedl modlitby, kázal páteční kázání a vedl náboženské třídy pro ostatní vězně. Znovu oslňoval své druhy (a bezpochyby i své dozorce) na fotbalovém hřišti. A opět byl srovnáván s argentinským velikánem, kdy jeho přezdívkou v Camp Bucca bylo „Maradona“. Baghdadi se zavděčil jak sunnitským vězňům, tak i Američanům, při hledání možností jednání s táborovými úřady a zprostředkováním dohod mezi soupeřícími skupinami vězňů.
„Pokaždé, když byl v táboře problém,“ vzpomíná zdroj The Guardianu, „byl v centru dění. Chtěl být hlavou věznice a když se podívám zpátky, používal taktiku rozděl a panuj a dostat to, co chtěl, což bylo postavení. A fungovalo to.“ Mnoho z 24 tisíc vězňů v Bucca byli sunnitští Arabové, kteří sloužili ve vojenských a zpravodajských službách Saddáma. Když Saddám padl, tak vlivem americké očisty od baasistů se vzestupu dočkali dlouhodobě většinou utlačovaní šiíté. Pokud by nebyli džihádisty, když přijeli, mnoho z nich by se tam z nich stalo. Radikální džihádistické manifesty volně cirkulovaly před očima pozorných, ale bezradných Američanů.
„Noví rekruti byli připraveni tak, že než byli osvobozeni stali se tikajícími časovanými bombami“, vzpomíná další spoluvězeň, který byl dotazován reportérem z Al Monitor. „Když přišel nový vězeň, tak jej jeho vrstevníci začali „učit, indoktrinovali jej a vytyčili mu směr, čímž se v něm rozpoutal hořící plamen“. Baghdadi byl největším z těchto planemů a stal se mužem zodpovědným za mnoho z požárů, které zachvátily region o méně než deset let později.
Modlitba zadržovaných v Camp Bucca, americkém zařízení, které bylo uzavřeno v roce 2009
Mnoho z bývalých členů strany Baas v Bucce, těch kterých se Baghdadi ujal, později s ním stoupalo na žebříčku islámského státu. „Kdyby nebyla žádná americká věznice v Iráku, nebyl by teď islámský stát“ připomněl spoluvězeň v rozhovoru pro Guardian. „Bucca byla továrna. Vytvořila nás všechny. Vytvořila naši ideologii.“ Vězni nazývali tábor „Akademií“ a během svých deseti měsíců v rezidenci, byl Baghdadi jedním z učitelů fakulty. Po té co byl Baghdadi propuštěn (dne 8. prosince 2004) měl možnost znovunavázání kontaktů s jeho spolu-spiklenci a chráněnci, protože si vzájemně zapsali telefonní čísla na gumy v jejich spodních prádlech.
Dokončení zítra.
Převzato z blogu autora.