26. SCHŮZI POSLANECKÉ SNĚMOVNY 22. 1. 2019

Byl přednesen NÁVRH NA ZAŘAZENÍ NOVÉHO BODU PROGRAMU SCHŮZE ” NĚMECKÉ VÁLEČNÉ REPARACE”,

Stenozáznam vystoupení:

Místopředseda PSP Tomio Okamura:

Vážené dámy a pánové,

dovolte mi navrhnout zařazení nového bodu na jednání Poslanecké sněmovny s názvem Německé válečné reparace.

Je nutné otevřít nedořešenou otázku válečných reparací, tedy náhrady škod, které nám dodnes dluží Spolková republika Německo jako nástupce hitlerovského Německa

Podle našich konzervativních odhadů na základě porovnání průměrných mezd tehdy a dnes nám k dnešku Německo dluží 10 až 15 tisíc miliard korun.

Tyto naše peníze mělo Německo po 70 let k dispozici a mohlo s nimi úspěšně budovat prosperitu. Nám naopak tyto peníze dodnes chybí a bezesporu se můžeme ptát, za čí peníze mají Němci vysoké platy, vysoké důchody a za čí peníze si koupili naše fabriky v devadesátých letech, z nichž opět mají miliardové zisky naši drazí sousedé.

Téma válečných reparací je zcela úmyslně zamlženo nepravdami, proto mi dovolte shrnout pár faktů.

Zaprvé Česká republika se svých tzv. reparačních nároků vůči Německu plynoucích z tzv. Pařížské dohody nikdy formálně nevzdala, na čemž nic nemění ani právně nezávazná Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997.

Tento fakt nám před týdny potvrdil i nový pan ministr zahraničí Petříček. Z Pařížské dohody vyplývá, že do reparací se nikdy neměl, a dokonce nesměl počítat majetek sudetských Němců zabavený v rámci a v důsledku jejich odsunu.

Výše československých reparačních nároků činila podle našeho ministerstva v dobové měně 306 miliard korun československých. Ze strany Německa bylo Československu z tohoto nároku vyplaceno jen 230,1 milionu korun československých. Profesor Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy uvádí – cituji: “V roce 1945 došlo jen k předběžnému vyjádření Německem způsobených škod. Československo tak na pařížské reparační konferenci uplatnilo pouze 11 583,5 milionu amerických dolarů v hodnotě roku 1938. Dodatečně byla celková výše československých nároků na reparace vyčíslena na 19 471,6 milion u dolarů. Celkem bylo Československu od mezispojeneckého reparačního úřadu v Bruselu a přímými restitucemi československého majetku skutečně uhrazeno jen 91,3 milionu dolarů. Německo vyplatilo v reálu tedy jen směšný zlomek.” To je z citace pana profesora Kuklíka z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

K tomu je třeba dodat, že uvedených 306 miliard nebyla konečná suma, protože v čase konání pařížské a později postupimské konference naše republika škody teprve sčítala. Pan doktor Richard Král vyčíslil náhrady na 360 miliard korun v hodnotě roku 1945 a vyslovil zásadní názor: agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil.

Dr. Richard Král je expert na mezinárodní právo, který se řadu let zabýval na Ministerstvu zahraničních věcí majetkoprávními otázkami a tyto informace napsal v článku s názvem Agresor má povinnost hradit škody, které válkou způsobil, který vyšel v deníku Právo 9. listopadu 1993. Pochopitelně, naši přední právní experti se shodují na tom, že náš nárok na odškodnění je stále platný a měli bychom ho vymáhat.

Všechny vlády od momentu, kdy bylo možné otázku reparací Německu položit, tedy od jeho sjednocení, naopak buď mlčí, nebo mlží, nebo dokonce lžou.

A je načase ptát se, proč někteří naši politici doslova odmítají žádat po Německu dlužné peníze.

Ukázkovým příkladem rozdílného postupu byla vyjádření po podpisu Česko-německé deklarace v lednu 1997. Zatímco česká strana mlžila a strašila nároky sudetských Němců s tím, že deklarace na jedné straně sice ukončuje naše nároky na reparace, ale na druhé straně přináší úlevu, protože ukončuje také nároky sudetských Němců, tak německý kancléř Kohl ihned po podpisu na tiskové konferenci prohlásil, že majetkových nároků sudetských Němců se deklarace nijak netýká.

Člověk by řekl, že každá země podepsala jinou dohodu, a pravda je, že české a německé texty, které připravovali Němci, se zřejmě lehce lišily, protože byly šité na míru publika dané země.

Bylo by dobré, aby česká vláda vyčíslila spravedlivé nároky České republiky vůči Spolkové republice Německo a tyto nároky následně uplatnila.

V tomto smyslu jsem také již směřoval dotaz na ministra zahraničí Petříčka. Pan ministr zahraničí mi odpověděl v tom duchu, že vlastně neexistuje orgán, kde bychom mohli žádat rozhodnutí válečné reparace, a vymáhat je prý otázkou politického rozhodnutí vlády, která by takový postup v žádném případě nepovažovala za šťastný s ohledem na jeho nepředvídatelné důsledky a na skutečnost, že by to narušilo celkové klima vzájemné důvěry panující v Evropě v posledním desetiletí.

Z mého pohledu tohle není argument, ale výmluva. Nechápu, jaký k ní vede důvod. Bojíme se Německa? To, že je naším obrovským dlužníkem, nás přece naopak staví do daleko silnější role, než když poníženě o nárocích budeme mlčet a vzdáme se jich výměnou za drobky, které Němcům spadnou ze stolu, které hoduje 70 let za naše peníze.

Pro ty, kteří na tohle neslyší, mám skvělou zprávu. Německo splatilo poslední část reparací z první světové války v roce 2010, a to dokonce skupině soukromých finančníků, kteří pohledávky skoupili.

Je vidět, že když se chce, tak to jde, a tomu, kdo si o dluh řekne, Němci nakonec zaplatí.

Ale tady přece nejde jen o Němce a Německo, ale hlavně o to, že ty peníze přece nepatří tady nám, ale našim předkům, které německý stát okradl, zotročil a vraždil.

Až zase budeme v souvislosti s církevními restitucemi poslouchat, že co bylo ukradeno, musí být zaplaceno nebo vráceno, zvlášť ze stran, které jezdí na sjezdy Sudetoněmeckého landsmanšaftu do Německa, mám na mysli KDU-ČSL, mějme na mysli, že když druhá světová válka skončila, byla Evropa, zvláště východní, střední a jižní, zničena. Při svém ústupu německá vojska za sebou nechávala doslova spálenou zemi.

Tisíce měst a desítky tisíc vesnic byly zcela destruovány. Za tuto hroznou spoušť, především však za nepředstavitelné útrapy, krev občanů podmaněných států, za desítky milionů mrtvých odpovídalo Německo, které s dosud nevídanou brutalitou a barbarismem vedlo válku, kterou samo označilo za totální.

Z Čech a Moravy bylo deportováno do Německa 750 tisíc občanů na nucené práce k vojenským účelům. Po obsazení Československé republiky 15. března 1939 se Němci zmocnili velkých zásob surovin a potravin. Odvezli do Německa velké množství vozového parku včetně lokomotiv, vagonů, parníků a trolejbusů, vybavení laboratoří a uměleckých muzeí, knihy, obrazy, umělecké předměty, zařízení i nábytek. Ukradli zlatý fond a všechny československé valuty včetně 23 tun zlata, které tehdy mělo nominální hodnotu 5,265 milionu liber šterlinků. Oloupili české banky a mnohé české průmyslové podniky, vyloupili a přisvojili si veřejný i soukromý majetek. Němci nám kradli a ukradli, co jen mohli, včetně potravin. Využívali naše lidské i výrobní kapacity na samý okraj jejich konečného upotřebení. Ožebračili nás, týrali statisíce našich lidí v koncentračních táborech, byli odpovědní za smrt 360 tisíc našich spoluobčanů.

Německo svůj dluh dodnes nesplatilo a je naší povinností žádat spravedlnost a náhradu maxima škod.

Pracovník německé úklidové firmy si v průměru v Německu vydělá v přepočtu 48 tisíc korun měsíčně a průměrná mzda v Německu je v přepočtu 92 tisíc korun měsíčně, přičemž třeba potraviny má za stejnou nebo nižší cenu a bydlení je také srovnatelné.

Je vyloženě sprosté, když český dělník má třetinu co Němec a důchodce má ještě méně, a to i proto, že Německo si užívá peněz, které patří naší republice a jejím občanům.

 Přátelé buďme, ale dluhy si plaťme. Nezávidím Německu ani euro, které si poctivě vydělají, ale je nefér, když dlužník vesele hoduje, rozdává dokonce africkým a arabským migrantům a věřitel kouká hladově za plotem.

 Na závěr mi dovolte přednést návrh usnesení, o kterém navrhuji jménem SPD hlasovat, pakliže by byl tento námi navržený bod schválen na pořad schůze Poslanecké sněmovny, a uvidíme, jestli nás nějaká další strana podpoří. Usnesení zní: “Poslanecká sněmovna žádá vládu České republiky, aby zahájila jednání s vládou Německé spolkové republiky o vyčíslení a zaplacení válečných náhrad, které nám dluží německý stát podle mezinárodních dohod po druhé světové válce.”

A ještě jednou pro pana předsedu zopakuji návrh bodu. Navrhuji zařadit bod jako bod na dnešní schůzi po pevně zařazených bodech, a to s názvem Německé válečné reparace. Děkuji za pozornost.

Závěr: návrh NEBYL PŘIJAT. Ze 187 poslanců bylo pro 34, proti 129, zdrželo. se 24

ZDE SE MŮŽETE PODÍVAT JAK KDO HLASOVAL

http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=6889

sdílet na