10 případů hrubého zasahování Spojených států, které vedly ke změně režimu v jiných zemích
Ačkoli termín „změna režimu“ se objevil ve slovníku amerických občanů relativně nedávno, není vůbec nový.
Během téměř celé své historie, ale zejména od začátku dvacátého století, považovaly Spojené státy za nutné zasahovat do osudu jiných zemí.
Přirozeně se nejednalo jenom o níže uvedené případy, kompletní seznam pro zájemce zde:
https://www.pokec24.cz/politika/200-let-terorismu-usa-prehledny-seznam-vsech-americkych-valecnych-zlocinu-teroru-a-valek/
Často se tak stalo pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“, ale brzy uvidíte, že zpravidla tam byly skryté motivy. Jedná se o deset nejhorších případů změny režimu s přímým zásahem Spojených států.
10. Státní převrat v Sýrii
Míra americké účasti na nekrvavém převratu, který svrhl v Sýrii světskou demokracii, která tam vznikla
po druhé světové válce, je stále předmětem diskuse.
Faktem je, že v roce 1949 se CIA rozhodla, že by bylo pro americké zájmy výhodné „povzbudit“ převrat v zemi.
Vzhledem k pozici tehdejšího prezidenta Sýrie Shukri al-Quwatli byl stavební projekt Trans-Arabského plynovodu ohrožen, což nebylo v zájmu amerických ropných společností.
A tak CIA vsadila na temného mistra Husniho Al-Zaima, který byl deset let předtím odsouzen za úplatky, a ten svrhl demokraticky zvoleného prezidenta Sýrie.
Téměř okamžitě byl schválen plán výstavby potrubí a také řada dalších proamerických iniciativ, včetně mírových rozhovorů s Izraelem. (První arabsko-izraelská válka skončila před rokem). Jen čtyři měsíce poté,
co se dostal k moci, byl Al-Zaim také svržen a poté zastřelen silnějším soupeřem, který vládl po dobu pěti let, dokud nebyl svržen také. Téměř dvě desetiletí následovaly převraty jeden po druhém, až se k moci dostal Háfiz al-Asad, který vládl zemi po dobu 30 let – až do své smrti.
9. Operace PBSUCCESS
Stejně jako v řadě dalších politických konfliktů vedených USA došlo v roce 1954 ke změně režimu v Guatemale – pod záminkou hrozby komunismu v zemi.
Jacobo Árbenz Guzmán, druhý demokraticky zvolený prezident země, provedl řadu pozemkových reforem
a populistických akcí zaměřených na zlepšení života nejchudších guatemalčanů.
CIA neschvalovala prezidentovy kroky a téměř okamžitě ho vzala „pod dohled“. „Dohled“ jak doslovný, tak v přeneseném smyslu, možnost vraždy byla zvažována až do svržení Árbenze.
Kromě CIA byla mezi nespokojenými i americká společnost „United Fruit“ (Americký státní tajemník USA John Foster Dulles byl akcionář a právní zástupce této firmy), která v důsledku reforem ztratila nejen svou půdu v Guatemale, ale také možnost neomezeného využívání Guatemalčanů. Společnost lobbovala u vlády USA pro rozhodnutí o zásahu.
Plán „psychologické války a politických akcí“ s názvem „Operace PBSUCCESS“ byl schválen prezidentem Eisenhowerem v roce 1953. CIA vyškolila a financovala polovojenskou skupinu vedenou Castilem Armasem, který se pokusil násilím svrhnout Árbenze, navzdory řadě neúspěchů.
Díky propagandě, která byla součástí „Operace PBSUCCESS“ a hrozby intervence USA stačily k tomu, aby přinutily Árbenze k rezignaci. O deset dní později se Armas dostal k moci. Během jeho autoritářské vlády probíhala v zemi téměř nepřetržitě krvavá občanská válka, v důsledku čehož se významně snížila mayská guatemalská populace. Puč byl mezinárodním společenstvím široce odsuzován, někteří srovnávali Američany s „kolonialisty“ nebo s tím co „Hitler hovořil o Rakousku“.
8. Operace Urgent Fury, Záblesk vzteku
Grenada je malý ostrov v Karibiku, který se nachází 640 km jižně od Portorika.
Prezident Reagan byl velmi zklamán marxisty,
kteří ovládali zemi od samého začátku jeho prezidenství. V roce 1983, unaveni z toho, co považovali za nedostatečně radikální chování, členové vládnoucí strany Grenady se zbavili svého vůdce a nahradili ho Hudsonem Austinem, generálem lidové revoluční armády. Pro Američany se z toho stal bolehlav, naléhavě byl rozpracován plán invaze na ostrov.
Problémy přetrvávaly po většinu operace Urgent Fury: různí vojenští velitelé se nemohli navzájem dohodnout na tom, co by se mělo dělat. Nakonec bylo v Grenadě vysazeno více než 7 000 vojáků, měli různé úkoly, ale hlavním cílem bylo svrhnout zavedený režim. (záminkou invaze byl „úkol zachránit americké studenty v zemi“). V důsledku střetu s mocí amerických ozbrojených sil byla Austinova vláda sesazena a nahrazena proamerickým vůdcem.
V reakci na mezinárodním rozhořčení nad invazí Reagan odpověděl:
„To mi vůbec nezkazilo snídani.“
7. Válka v Iráku
Válka v Iráku začala v roce 2003 pod záminkou odstranění Saddáma Husajna, který údajně vlastnil zbraně hromadného ničení. Ve skutečnosti tomu tak nebylo, Husajn stále více spolupracoval s inspektory OSN. Prezident Bush však předložil řadu svých požadavků a nakonec Husajnovi předal ultimátum: opustit zemi nebo čelit invazi.
Navzdory mezinárodním protestům Spojené státy a další koaliční síly zahájily po skončení ultimáta vojenské operace. Ačkoli běžná válka rychle skončila, protože Iráčané nebyli pro „koalici“ žádným soupeřem, rebelové zůstávají trnem v očích Američanů a mnoho let odolávají americké vojenské přítomnosti. Přestože konečný výsledek americké intervence bude třeba ještě vyhodnotit, je obtížné považovat za úspěšnou akci, ve které koaliční síly zabily téměř 200 000 civilistů.
6. První válka s „Kakos“
Roku 1915, po čtyřech letech neustálého politického chaosu, americká vláda rozhodla, že ostrovní národ Haiti je problém, který lze vyřešit pouze silou.
Toho roku byl svržen Jean Vilbrun Guillaume Sam, nemilosrdný diktátor, který se stal známým popravami svých politických oponentů. Byl vyhnán stejnými lidmi, kteří stáli za posledními šesti převraty v zemi: rolníky haitské milice, známé jako „kakos“.
Vyvrcholením represí Guillaume Sama byl 27. červenec 1915, kdy nařídil popravu 167 politických vězňů, včetně bývalého prezidenta Zamora. To rozhněvalo obyvatelstvo, které se vzbouřilo proti vládě Sama, jakmile se dozvědělo o popravě.
Sam uprchl na francouzské velvyslanectví, kde obdržel azyl. Povstalci vtrhli na velvyslanectví a našli Sama.
Byl tažen a zbit až ztratil vědomí, poté byl hoden přes plot velvyslanectví, kde ho dav roztrhal.
Během následujících dvou týdnů v zemi zuřil chaos.
Vystrašeni skutečností, že je stále méně pravděpodobné, že se jim vrátí dluhy – Francie, Anglie, Německo a Spojené státy na ostrov poslaly vojska.
Američtí vojáci však přistáli jako první, čelili malému odporu. Unaveni z populistických prohlášení, která vyvolala poslední převrat, se Kakos odmítli vzdát, jako tomu bylo v minulosti. Začala partyzánská válka, nazývaná První válkou s „Kakos“, a pokračovala několik měsíců, dokud americká námořní pěchota nezaútočila na Fort Riviera, poslední pevnost Kakos.
Vláda země přešla na proamerického politika jménem Philip Sadr Dartigenawa, který zůstal u moci až do roku 1922. Američtí vojáci okupovali ostrov až do roku 1934, kdy na příkaz prezidenta Roosevelta přenesli svou pravomoc na haitskou gardu.
5. Operace „Just Cause“
V roce 1989 byl odstraněn neslavný diktátor Panamy Manuel Noriega, který vládl zemi po dobu šesti let a zabýval se obchodem s kokainem. Pomáhal CIA při provádění různých tajných vojenských operací v Latinské Americe. V roce 1986 přestaly Spojené státy potřebovat jeho pomoc a objevily se zprávy, že je dvojí agent.
O pár let později ho americký soud odsoudil za obchodování s drogami. (Početné kontakty Noriegy s CIA vedly k řadě skandálů.)
V roce 1989 vyhrál volby Guillermo Endara, šéf Demokratické aliance občanské opozice, který oponoval Noriegovi. Americká vláda se dostala pod tlak veřejnosti, obávala se drogové kriminality a zjevné eskalace hrozeb vůči Američanům žijícím v Panamě. V důsledku toho 20. prosince došlo k přistání amerických vojáků
na několika různých místech s cílem obsadit strategicky důležitá zařízení.
Noriega byla nakonec zatčen na velvyslanectví Svatého stolce v Panama City kam uprchl, vzdal se v důsledku kombinace diplomatického tlaku ze strany Vatikánu a psychologického nátlaku ve formě pouštění hlasité rockové hudby (kterou Noriega nenáviděl) pod okny velvyslanectví.
Poté se ujal funkce prezidenta Guillermo Endara.
4. Svržení Victoriana Huerta Ortegy
Byl rok 1913. V důsledku tříletých krvavých konfliktů
v Mexiku bylo několik prezidentů svrženo jeden po druhém. Po několika zvláště bouřlivých dnech, nazvaných „tragická dekáda“, vedl zemi generál Victoriano Huerta.
USA, zastoupené prezidentem Wilsonem, i když neochotně, uznaly nově vytvořeného diktátora.
O rok později bylo zatčeno devět amerických námořníků za to, že pronikli do zakázané zóny v Mexiku. Poté byli vedeni po městě, což rozzlobilo velitele amerického námořnictva v této oblasti. Bylo oznámeno ultimátum a když Mexiko odmítlo vyhovět, poslal prezident Wilson mariňáky, aby obsadili přístavní město Veracruz. Po krátké bitvě americká armáda převzala kontrolu nad městem a v důsledku toho prezident Huerta rezignoval.
Huerta později navázal kontakt s německými zpravodajskými službami, které jej plánovaly použít k tomu, aby USA uvízly ve válce s Mexikem. Když se Huerta vracel do Mexika z New Yorku, kde bydlel po své rezignaci, byl americkými jednotkami zatčen. Huerta byl okamžitě obviněn z podněcování k povstání.
Později zemřel ve vazbě na cirhózu. Přestože žloutenka byla příznakem jeho onemocnění, existuje podezření na otravu ze strany Spojených států.
3. Portorikánská kampaň
Během španělsko-americké války se řada španělských držav na západní polokouli stala místem konfliktu mezi oběma zeměmi. Mezi tyto državy patřil i malý ostrov Portoriko v Karibiku. Důvodem k vyhlášení války byl výbuch na americké bitevní lodi USS Maine, vedoucí k jejímu potopení. Po vypuknutí války americké námořnictvo vytvořilo námořní blokádu kolem přístavu San Juan, poté rozmístilo pozemní síly a Spojené státy ostrov obsadily – ztratily pouze sedm lidí.
Válka skončila brzy poté, co Španělsko postoupilo řadu území, včetně Kuby, Filipín, Guamu a Portorika.
Ačkoli americká kontrola nad Kubou byla od začátku dočasná, zbývající tři území byla prohlášena za majetek USA. Téměř okamžitě se Portoriko dostalo pod „vedení“ různých dosazených, kteří začali „amerikanizovat“ obyvatelstvo, hlavně prostřednictvím škol a zavedením povinných lekcí v angličtině. Teprve po 54 letech mohli občané Portorika demokraticky volit svého vůdce, i když stále zůstávají pod kontrolou Spojených států.
2. Operace Ajax
Na počátku padesátých let se Mohammed Mossadek stal demokraticky zvoleným premiérem Íránu.
Ve snaze posílit národní kontrolu nad ropnými poli země začal ověřovat činnosti britské Anglo-íránské ropné společnosti (AIOC).
Amerika, stejně jako v mnoha jiných podobných případech, vyjádřila obavy, že by země mohla spadnout pod vliv Sovětského svazu.
V obavách z vítězství komunistů v Íránu se CIA pustila do plánování svržení Mossadeka v naději, že znovu potvrdí moc Šáha Mohammeda Rez Pahlaviho a generála Fazloll Zahediho, jako nový vůdce země byl vybrán generál Fazlulláh Záhidí.
Společná skupina britských a amerických zpravodajských agentur začala financovat různé skupiny v Íránu, které prováděly teroristické činy, jejichž cílem bylo podkopat důvěru veřejnosti ve vládu Mossadeka. (Kromě toho AIOC přispěla penězi na úplatky úředníkům). Převrat v roce 1953 byl úspěšný, během konfliktu zemřelo asi 300 lidí, mnoho bylo uvržen do vězení nebo popraveni rozsudky vojenských tribunálů šáha. Pahlavi vládl dalších 26 let, poté protiamerické nálady, do značné míry podporované pokračujícím zapojováním Spojených států do politiky na Středním východě, vedly v roce 1979 k íránské revoluci.
1. Svržení královny Liliuokalani
První a poslední královna havajských ostrovů Liliuokalani vystoupila na trůn v roce 1891 po smrti svého bratra. Tváří v tvář poklesu autority královské moci se snažila posílit roli monarchie
v havajské politice.
Kromě toho se snažila omezit vliv podnikatelů a vlastníků půdy zahraničního původu, z nichž mnozí byli Američané.
Když se dozvěděli o plánech královny, příslušníci bohaté elity se spikli s americkou armádou a plánovali její odstranění. V roce 1893 byla Liliuokalani zatčena.
Zemi začala vládnout Misionářská strana, v jejímž čele stál Sanford Ballard Dole (ano,.. „Dole Food Company“).
Přijali bajonetovou ústavu (Bayonet Constitution). Byla vytvořena vláda, která prohlásila připojení ostrovů k USA. Navzdory odporu prezidenta Clevelanda, který se neúspěšně pokusil obnovit právo Liliuokalani na trůn, byla Havaj v roce 1898 anektována.
Liliuokalani se stala hrdinkou havajské písně „Aloha Oe“, která je na ostrově stále velmi oblíbená.