Nemohu se zbavit pocitu, že té války, ničení a zabíjení už bylo dost.

Jaroslav Štefec -sétěJestli správně rozumím článku v dnešním vydání Forbesu, ztratil před několika dny v záporožských stepích svůj nimbus absolutní nezničitelnosti tank Challenger 2, téměř sedmdesátitunový kolos britské provenience, obložený údajně nezničitelným kompozitním pancířem. Jeho výrobce, britská společnost Vickers Defence Systems (dnes součást firmy BAE Systems Land and Armaments), o něm na svých stránkách píše, že jde o nejspolehlivější hlavní bojový tank světa.

Podle dostupných údajů byla až dosud zaznamenána pouze dvě poškození tohoto stroje v boji a jeden tank byl zničen “omylem”, při náhodném zásahu výstřelem jiného Challengeru. Proto se (až dosud oprávněně) pyšnil označením „jediného tanku západní provenience, který za celou dobu svého používání nebyl zničen v bojových podmínkách“. Obávám se, že toto tvrzení bude muset firma poněkud přehodnotit, a pokud bude zbylých jedenáct ukrajinských Challengerů i nadále nasazováno do bojů, přestane brzy platit úplně.

Obří hmotnost těchto tanků navíc znamená také obří problémy při jejich evakuaci z bojiště do opravárenského zařízení. A jakmile začnou obvyklé podzimní deště, bude jejich použití na ukrajinském válčišti prakticky vyloučeno. Může se tak stát, že od října zůstane 82. útočná výsadková divize ukrajinské armády téměř bez podpory nejen těchto, ale i mnoha dalších západních strojů, jejichž nízká průchodivost rozbahněnými ukrajinskými loukami, poli i cestami se již měla možnost negativně projevit jak vloni na podzim, tak během letošního jara.

Je známo, že na každou zbraň se najde protizbraň. Co mohlo stačit ke zdánlivé nezničitelnosti a neporazitelnosti v Afghánistánu nebo Iráku, to ve válce s ruskou armádou viditelně zaostává. Po Leopardu 2 (o nichž mají německá i zahraniční média v případě jejich zničení na žádost německé vlády psát výhradně jako o tancích ukrajinských) je Challenger už druhý válečný stroj, který jako “absolutní garant úspěchu” ukrajinské ofenzívy tak trochu selhal. Po něm aktuálně přichází na řadu další čekatel na tento titul, americký M1 Abrams.

Prvních pár kusů z celkem jedenatřiceti strojů, slíbených prezidentu Zelenskému jeho americkým protějškem Bidenem, se chystají USA dodat ukrajinské armádě v nejbližší době, a to včetně munice obsahující ochuzený uran. Uvidíme, jak si tento přibližně pětapadesátitunový stroj povede v nehostinném prostředí ukrajinského válčiště. Samozřejmě pokud k jeho nasazení vůbec dojde.

Bez ohledu na typ a pověst tanků (a mnoha dalších druhů obrněných vozidel), dodávaných na Ukrajinu různými zeměmi, se ve všech případech jedná vlastně o „tankové dědečky“ jejichž kořeny sahají hluboko do 70. a 80. let minulého století. Ostatně stejně jako kořeny původně sovětských tanků T-64, T-72 a T-80 všech modifikací, hromadně používaných jak ukrajinskou, tak ruskou stranou (pomíjím teď tanky T-90 a T-14, které jsou ve srovnání se všemi uvedenými stroji, bez ohledu na původ, úplnými „mlíčňáky“, samozřejmě s “pubertálními” problémy). Platí to i o mnoha typech obrněných transportérů, počínaje stařešinou M113 s kořeny v letech šedesátých..

Podle všech indicií čeká po zkušenostech s jejich použitím jak na ukrajinské (NATO) straně, tak na straně Ruska a jeho spojenců výrazné přehodnocení role těchto strojů v soudobých (a nejspíš i budoucích) válkách. Svou pozici významného zbraňového systému si nejspíš uhájí, ale radikálně se změní jejich taktické úkoly a výbava. Stejně jako u mnoha dalších druhů zbraní.

A právě tady má NATO dost velký problém. Ani jeden z na Ukrajině nasazených druhů a typů vojenské techniky, údajně technologicky, bojovou efektivitou a hlavně cenou podstatně převyšujících jejich ruské ekvivalenty, nesplnil očekávání ani ukrajinské strany, ani donátorů, a už vůbec ne výrobců. V mnoha případech se západní zbraně ukázaly jako mnohem zranitelnější a v podmínkách války dvou vyrovnaných soupeřů daleko méně efektivní než zbraně ruského, nebo dokonce ještě sovětského původu.

Zatím jediným skutečně hmatatelným efektem, které nasazení „nejmodernějších“ západních strojů přineslo, je tak kromě ověření jejich bojových schopností ve skutečné válce, důležitého jak pro vojáky, tak pro výrobce, a perfektního tréningu ruské armády v jejich ničení, především obrovské množství jejich více či méně ohořelých vraků podél silnic a cest, v hájcích i na polích. Jejich kvalitní ocel určitě velmi dobře poslouží při budoucí obnově válkou zničených území.

Jak se zdá, situace se hned tak nezlepší. Spíše naopak. Rusko prokázalo svou vojenskou i ekonomickou nezdolnost a převaha zdrojů na jeho straně se nutně dříve či později přetaví do jeho definitivního vítězství. Nakolik bude absolutní, to záleží i na naší (míněno západní) racionalitě a schopnosti vnímat realitu. A na pochopení pravidla, že benzínem oheň neuhasíš.

Nemohu se zbavit pocitu, že té války, ničení a zabíjení už bylo dost. Symbolické „hodiny posledního soudu“, reprezentující odpočet k možné globální jaderné katastrofě, které visí do roku 1947 v kanceláři časopisu Bulletin of the Atomic Scientists na Chicagské univerzitě, se za posledních dvaatřicet let posunuly směrem k hodině dvanácté o celkem patnáct minut a třicet sekund na dnešních pouhých devadesát sekund.

O umístění ručičky na hodinách rozhoduje výbor, složený z odborníků na fyziku, ekologů a patnácti nositelů Nobelových cen. Myslím, že nad touto intelektuální sílou by se měli zamyslet političtí představitelé všech stran, účastnících se tak či onak konfliktu na Ukrajině. Počínaje těžkými kalibry v osobách amerického, čínského či ruského prezidenta, a konče amatérskými ocásky v podobě našich nadšených aktivistů, hrajících si na velkou politiku. Je nejvyšší čas.

---

sdílet na