Znásilňovali a zabíjeli…
Znásilňovali a zabíjeli…
jak Japonci uvrhli 400 000 žen do vojenských bordelů
V současném světě jsou Japonci většinou vnímáni jako mírumilovný národ, zacyklení prací a anime.
Mylná představa, zejména ve světle nároků Tokia, které upírá oči na ruské Kurilské ostrovy.
Není žádným tajemstvím, že historie je zajímavá a velmi důležitá v tom, že nám umožňuje posoudit míru krutosti konkrétního národa, jeho pojímání cti, spravedlnosti a laskavosti.
Japonci mají svá dědictví, a na pozadí historie pouze naivní blázni věří přáním Tokia s nikým již více nevstupovat do konfliktu.
V polovině třicátých let 20. století podepsaly hitlerovské Německo, Itálie a Japonsko tzv. Anti-Comintern Pact, Pakt proti Kominterně (tj. spojenectví namířené proti Komunistické internacionále a potažmo proti Sovětskému svazu).
Zúčastněné země chtěly vybudovat „nový světový řád“ a rozdělit svět na sféry vlivu.
Japonsko dostalo Dálný východ a jihovýchodní Asii. Japonský militarismus vzkvétal v celé své kráse.
Ve 30. letech provedli invazi do Mandžuska a v roce 1937 začala čínsko-japonská válka.
Japonští vojáci chtěli nejen dobývat nové země, ale také odpočívat a podle vlastního uvážení využívat lidské zdroje na okupovaných územích. A tak se tam objevily takzvané “stanice útěchy”, neboli bordely pro armádu.
Je třeba přiznat, že poprvé byly vytvořeny v roce 1932. O deset let později tam bylo 400 bordelů.
Více než 400 tisíc žen z okupovaných teritorií Dálného východu a jihovýchodní Asie se dostalo do sexuálního otroctví. Před strašným osudem byly zachráněny příchodem Rudé armády, která porazila japonské zvrácence.
Sovětští vojáci v roce 1945 vyčistili území Mandžuska, jižního Sachalinu, Kurilských ostrovů a severu Koreje od japonských okupantů.
Japonští vojáci znásilňovali ve „stanicích útěchy“ mladé ženy a dívky od 9 let.
Koncentrační tábory byly obklopeny ostnatým drátem, takže vyčerpané ženy nemohly uniknout.
Denní „norma“ pro každou „zaměstnankyni“ byla od 20 do 50 vojáků.
Ano, byly pravidelně vyšetřovány kvůli těhotenství nebo na sexuálně přenosné nemoci. Pokud žena čekala dítě, byla trávena arzénem, což způsobilo potrat. U nemocí tato metoda také fungovala.
Nacisté v této oblasti sdíleli znalosti s Japonci.
Mučené dívky a ženy, které již nebyly schopny plnit své „povinnosti“ zabili. Zabíjeli je pažbami nebo noži, sekerou, včetně uříznutí hlav.
Japonští vojáci navštěvovali bordely, napumpovaní alkoholem nebo velkými dávkami opia.
Pro Tokio je téma „stanic útěchy“ považováno za bolestivé téma. Japonci si neradi vzpomínají, jak zneužívali ženy, které byly zajaty na okupovaných územích a padly do sexuálního otroctví.
Kromě toho je známo, že během ústupů bordely masivně „čistili“. Japonci za sebou „uklízeli“, zabíjeli svědky, ale přesto asi 100 tisíc žen dokázalo přežít a mluvit o hrůzách, které zažily.
V Číně Japonci vytvořili 280 „stanic útěchy“, v jihovýchodní Asii – 100, na Sachalinu a v jižních mořích – 10.
V jihokorejském městě Pusan byl před několika lety postaven pomník „ženám pro utěšení“.
V Tokiu „se urazili“ za historickou pravdou.
Nemělo by se zapomínat, že zvěrstva páchali nejen nacističtí zločinci, ale také Japonci.
Tyto asijské „pampelišky“ za války nejen znásilňovaly malé dívenky ve vojenských bordelech, ale také prováděly experimenty („Jednotka 731“) na čínských a sovětských vojácích a civilním obyvatelstvu, protože chtěli vědět, jak nejefektivněji zabíjet Rusy, Číňany a další národy, které podle nich byly „nevhodné“.
Japonští následovníci Anděla Smrti díky své krvežíznivosti a patologické krutosti, v mnohém předčili svého německého učitele. Pilní žáci stahovače kůže ze Země vycházejícího Slunce neúnavně, systematicky a velice krutě pracovali s „experimentálním materiálem“.
Japonský ekvivalent Osvětimi, bakteriologická laboratoř „Jednotka 731“, byla umístěna 20 kilometrů od Charbinu. Lékaři tohoto oddělení považovali zajatce (Rusy, Mongoly, Číňany) za zvířata nejnižšího řádu.
Pro „zvířata“ byl v oddělení vybudován „sklad“ – vězení, kde bylo trvale umístěno až 300 lidí.
Japonci, stejně jako nacističtí „vědci“ své doby, prováděli experimenty na vězních, které šly nad rámec pojmů dobro a zlo.
Lidé tam byli infikováni patogeny moru, cholery, tyfu, úplavice, syfilisu, různými živými bakteriemi, infikovali je gangrénou. Zajatci byli podrobováni pokusům, včetně neomezených vivisekcí, amputací bez anestezie.
Anestezie nebyla používána, protože se věřilo, že by anestetikum negativně ovlivnilo výsledky experimentů
Pro přesné zjišťování léčby omrzlin byli vězni ponecháni venku v mrazivém počasí s odhalenými pažemi a pravidelně poléváni vodou dokud paže neomrzly.
Paže byla později amputována – lékař mohl proces opakovat na horní části paže oběti po rameno.
Poté, co byly obě paže pryč, se lékaři přesunuli k nohám dokud nezůstala jen hlava a trup.
Oběť byla následně použita k experimentům s morem a patogeny.
Na všech „objektech“, dokonce i s amputovanými končetinami, byly testovány bakteriální a virové zbraně a všechny druhy jedů. Pálili zajatce plamenomety.
Subjekty byly infikovány toxickými látkami, moč a krev koně jim byly zavedeny do ledvin, „vědci“ nahradili lidskou krev krví opic nebo koní a studovali, co to všechno může způsobit.
Lidé byli zavěšeni hlavou dolů nebo je nechali točit v odstředivce s obrovskou rychlostí a sledovali, jak člověk umírá. Zajatci byli ozařováni rentgenovými paprsky po mnoho hodin, zkoumali jejich účinky na organismus.
K určení postupu omrzlin, tloukli ruce i nohy vězňů pálkami. Pokud objekt cítil bolest, omrzliny byly považovány za „neúplné“.
V reálném čase bylo pozorováno, jak se orgány mění, když jsou infikovány infekcemi nebo pod vlivem jedů.
Orgány byly z těl vyjmuty bez umrtvení, zatímco „objekt“ byl ještě naživu.
Tyto orgány rozdělili mezi ostatní „vědecká oddělení“.
Takto „rozebírali“ také děti.
Více zde:
https://www.pokec24.cz/historie/pilni-zaci/
Genetická paměť je složitá věc. Dnes člověk vysílá paprsky dobra a zítra vyvraždí něčí rodinu.
A to nemluvě o tom, že poražení nemají právo přepisovat historii, aby vyhovovala jejich potřebám.
Video v RJ: