Žádný prostor pro ospravedlnění

Maďarsko je často chváleno za to, že odmítá migraci, kritizuje EU, oponuje Sorosovi, za – v rusofobní Evropě – nevídané partnerství s Ruskem – natolik, že se někdy zdá, že v centru Evropy se postupně vytváří téměř přátelský ostrov Ruska.

Zároveň je zapomenuto, že v novém Maďarsku je sovětská a obecně komunistická ideologie a symbolika zakázána. Tento zákaz také zahrnuje zvláštní postoj současného maďarského státu k dějinám druhé světové války, který se projevil soucitem k fašistickému režimu admirála Horthyho – jednoho z nejstabilnějších
a nejtvrdších spojenců Hitlera.

Postoj k Rusku je zároveň založen na prohlášení historické viny Sovětského svazu před Maďarskem za poválečnou “okupaci”, potlačení “maďarského osvobozeneckého povstání” a více než čtyřicet let ukotvení
v politické a hospodářské oběžné dráze SSSR.

No a protože maďarští politici na rozdíl od svých ruských kolegů netrpí nadměrnou politickou korektností,
čas od času se zde objevují silná prohlášení.

Dne 12. ledna 2019 tedy maďarská vláda vyzvala širokou veřejnost:

„Připomeňme si statečnost našich dědů, hrdinných maďarských vojáků, kteří až do konce bojovali za Maďarsko na Donu.
Dnes připadá 76 let od průlomu v ohybu Donu. Dne 12. ledna 1943 zahájila sovětská armáda útok na 2. maďarskou armádu. Maďarsko ztratilo 120 tisíc vojáků. Sláva hrdinům!”

– uvedli ve zprávě oficiální stránky vlády Maďarska na Facebooku.

Tak jo……. dědečkové dnešních moderních Maďarů bojovali za Maďarsko na Donu. 
Nějak daleko zavál vítr tyto obránce. Co bránili na vzdálených pláních Donu a Volhy? 
Jaké dobrodružství jste hledali v ruském městě Voroněži a na Ukrajině?

Ve skutečnosti ne 12. ale 13. ledna 1943 vojska Voroněžského frontu, podporovaná 13. armádou Brjanského
a 6. armádou Jihozápadního frontu, zaútočila na pozici 2. maďarské armády a část jednotky Alpského italského sboru. Maďarští pomocníci Hitlera se zakopali do zmrzlé země a doufali, že nějakým způsobem přezimují, ale jejich naděje byly zničeny.

Příští den byla obrana Maďarů prolomena, část vojsk zachvátila panika. 
Sovětské tanky vjely do operačního pole a rozbily hlavní štáby, komunikační centra, sklady potravin a střeliva nepřítele. Jednotky 1. maďarské tankové divize a 24. tankového sboru Wehrmachtu, které byly poslány do bitvy, dokázaly mírně snížit míru sovětské ofenzívy, ale situaci zásadně nezměnily. 

Během bitvy v lednu až únoru 1943 byla 2. maďarská armáda prakticky zcela poražena. 
Její ztráty činily 120, podle některých zdrojů až 150 tisíc „obránců“ a zároveň přišli o veškerou techniku. 
Zbytky “obránců Maďarska” byly nakonec zlikvidovány na Donbasu.

Za méně než dva roky „své obrany“ na sovětském území se Maďarům podařilo zanechat opravdu krvavou stopu. Podle očitých svědků byli Maďaři nenáviděni dokonce více než Němci. 

Existuje verze, že velitel Voroněžského frontu, generál Vatutin, poté, co naslouchal delegaci civilistů Ostrogožské oblasti o zvěrstvech maďarských útočníků, dal rozkaz, aby nebrali Maďary jako vězně.

Vyvstává otázka….. Co dělali dědečkové současných maďarských demokratů v ruské zemi? co bránili na cizím území? a proč se sovětští vojáci opravdu snažili, aby nebyli vězněni? 

Pojďme k dokumentům.

“V Korotojakském okrese bylo zastřeleno 1 009 civilistů, z toho 287 dětí. Do Evropy, na práci odvezeno 36 041 lidí, z toho 10 752 nezletilých. Mučeno a trýzněno 15 027 lidí, z toho 3 007 dětí.”

V  Evdakovském okrese bylo pověšeno 145 osob, z nichž bylo pět dětí. V Ostrogožsku bylo 20 dětí zastřeleno, v Nižněděvickém okrese pět lidí upálili za živa, dva lidé zmrazeni (matka se sedmiletým chlapcem). 

A taková fakta archivována v každé vesnici, jsou celé tuny svědectví na mnoha stovkách listů.

“Němci a Maďaři vstoupili do vesnice Uryv při bojích 7. – 8. července 1942. Obyvatelé, kteří neznali jazyk, nerozuměli útočníkům a jejich rozkazům,… za to byli někteří zastřeleni na místě…

Všechny obyvatele nahnali do kostela, ti kteří kvůli nemoci nebo slabosti nemohli jít do kopce do kostela,
byli zabiti na místě. Takže:
Sergijenko Tatiana Ivanovna byla zabita – 80 let,
Lichodedova Anastasia Vlasjevna – 92 let,
Ciblijeva Varvara Pavlovna – 30 let (slepá) a její syn Ivan – 9 let (její průvodce),
Melnikov Maxim Ivanovič – 54 let (invalidní osoba bez nohou)
Marčenko Pelageja Sergejevna – 70 let, s vnukem v náručí – tříletý chlapec Voloďa.

V malém kostele se shromáždilo více než 3 tisíce lidí … Od 11. července do 15. července zde drželi lidi bez jídla a vody, lidé umírali od bití, vyčerpání a nacisté pokračovali v posmívání nad živými a … zabíjeli

V Pokrovském kostele okupanti roztříleli více než 30 lidí a 8 lidí bylo umučeno. 
Zvláštní krutost tito kati ukázali při popravě Matveje Nikolajeviče – 28 let, Potoročina Jakova Andrejeviče –
30 let, Kotenka – 30 let, učitelky Akimova Emilie Petrovny – 47 let …

Několik rodin bylo zastřeleno… do jednoho:
Rodina Zemljakova se třemi dětmi, Kolodjažnaja se dvěma dětmi, P. Burikov, jeho žena a pět dětí, …….”.

“Dávám na vědomí skutečnosti o obrovských zvěrstvech německých okupantů a jejich maďarských pomocníků, páchané na sovětských občanech a vězních Rudé armády.

Částí armády, pod velením soudruha Klokova, byla od Maďarů osvobozena vesnice Ščučije. 
Poté, co z této obce byli vyhnáni útočníci, instruktor M.A. Popov, A.L. Konovalov a T.I. Červincev, našli stopy monstrózních zvěrstev Maďarů na občanech obce, zajatých vojácích a velitelích Rudé armády.

Poručík Vladimír Salogub Ivanovič byl zachycen a brutálně mučen. Na jeho těle bylo nalezeno více než dvacet bodných ran. Mladší důstojník Bolšakov Fedor Ivanovič, vážně zraněný, byl zajat. Krvaví zločinci se posmívali zmučenému tělu komunisty. Na jeho rukách byly vyřezány hvězdy. Na zádech mnoho řezných ran …

Marija Kajdannikova, obyvatelka Ostogožska, viděla, že maďarští vojáci odvezli 5. ledna 1943 skupinu sovětských válečných zajatců do suterénu obchodu na ulici Medvedovského. Brzy se ozvaly výkřiky. 
Když se Kajdanniková dívala dovnitř, viděla šílený obraz:

“Oheň tam hořel jasně. Dva Maďaři drželi za ramena a nohy muže a pomalu opékali jeho břicho a nohy nad ohněm. Zvedali ho nad oheň, pak ho pouštěli dolů a když přestal křičet Maďaři ho hodili obličejem do ohniště. Pak mu jeden z Maďarů zasadil ránu bajonetem.” (Архив Яд ва-Шем. М-33/494. Л. 14).

Před očima celé vesnice byl Maďary zastřelen občan Kuzmenko kvůli tomu, že u něj v domě našli čtyři patrony. Jakmile tito hitlerovští slouhové pronikli do vesnice, okamžitě začali odvážet všechny muže ve věku od 13 do 80 let. Více než 200 lidí bylo odvezeno z vesnice Ščučje. 
Z nich bylo za vesnicí zastřeleno 13 lidí… mezi popravenými byli – Pivovarov Nikita Nikiforovič, jeho syn Nikolaj Pivovarov, Zjibin Michail Nikolajevič, ředitel školy Ševelev Zachar Fedorovič, Koržev Nikolaj Pavlovič a další.

Mnoha obyvatelům sebrali věci a hospodářská zvířata. Fašističtí bandité odvedli 170 krav a více než 300 ovcí. 
Mnoho dívek a žen bylo znásilněno. Fakta o monstrózních zvěrstvech nacistů jsou zdokumentována.”

A ručně psané svědectví rolníka Antona Ivanoviče Krutuchina, který žil v okrese Sevském okrese, v Brjanské oblasti:

“Fašističtí pomocníci Maďaři přišli do naší vesnice Světlovo 9/V-42. Obyvatele naší vesnice se snažili schovat a ti, kteří se nemohli schovat, zastřelili a znásilnili několik našich žen.
Já sám jsem starý muž narozený roku 1875. Také jsem se musel skrýt ve sklepě. Po celé vesnici stříleli, budovy hořely a maďarští vojáci vyplenili naše věci a ukradli krávy a telata.” 
(ГАРФ. Ф. Р-7021. Оп. 37. Д. 423. Л. 561-561 об.).

20. května 1942 uvěznili maďarští vojáci v kolchoze všechny muže. Svědectví Varvary Fedorovny Mazerkové:

“Když viděli muže z naší vesnice, řekli, že to jsou partyzáni. Chytli mého muže Mazerkova Sidora Borisoviče (nar. 1862) a mého syna Mazerkova Alexeje Sidoroviče (nar. 1927) a mučili je, a po tomto mučení jim svázali ruce a svrhli je do díry, pak zapálili slámu a spálili lidi zaživa v bramborové jámě. 
Téhož dne, nejen mého manžela a syna, ale i dalších 67 mužů upálili“.
(ГАРФ. Ф. Р-7021. Оп. 37. Д. 423. Л. 543-543об.)

Svědectví E. Vedešina:

“Stalo se to 28. května 1942. 
Já a téměř všichni obyvatelé šli do lesa. Tito hrdlořezové nás sledovali. Zastřelili a umučili 350 lidí, včetně mých:
dcera Nina 11 let, Tonja, 8 let, maličký syn Vitja 1 rok a syn Kojla 5 let……Zůstala jsem živá pod těly mých dětí.”

Obyvatelé utíkali před Maďary z vesnic, které spálili na popel. Obyvatelka Svetlovo Natalija Aldušina napsala: 
“Když jsme se vrátili z lesa do vesnice, nebylo možné vesnici poznat. Několik starých mužů, žen a dětí bylo brutálně Maďary zavražděno. Domy byly vypáleny, velký i malý dobytek byl unesen. Ve vesnicích nezbylo nic než černé cihly.”  (ГАРФ. Ф. Р-7021. Оп. 37. Д. 423. Л.517.)

Takto ve třech ruských vesnicích v Sevském okrese za 20 dnů Madaři zabili nejméně 420 civilistů. 
A to nejsou ojedinělé případy.

V červnu až červenci 1942 se jednotky 102. a 108. maďarské divize společně s německými jednotkami zúčastnily represivní operace proti brjanským partyzánům s kódovým označením “Vogelsang”. 
Během operace v lesích mezi Roslavlem a Brjanskem zabili 1193 partyzánů, zraněných bylo 1400, zajato 498, odvlečeno bylo více než 12 000 obyvatel.

Maďarské oddíly 102. (42., 43., 44. a 51. pluk) a 108. divize se účastnily represivních operací proti partyzánům „Nachbarhilfe“ (červen 1943) pod Brjanskem a “Zigeunerbaron” v oblastech současných regionů Brjansk a Kursk (16. května – 6. června 1942). Jenom v průběhu operace „Zigeunerbaron“ bylo zničeno 207 partyzánských táborů, 1584 partyzánů bylo zabito a 1558 zajato.”

Na Ukrajině byly od podzimu roku 1941 zapojeny do karatelských operací lehké pěchotní jednotky Maďarska. 
Tisíce partyzánů a desítky tisíc civilistů v oblasti Černigovščin zemřeli jejich rukou. 
Společně s ukrajinskými “policisty” a bezpečnostní službou SD uskutečnila maďarská armáda v obci Korjukovka na počátku března 1943 známou represivní operaci, během které za tři dny brutálně zabila přibližně 8 000 civilistů.

Je to jedna z největších tragédií okupované Ukrajiny co má na svědomí Maďarsko.
Těchto 8000 tisíc lidí zemřelo kvůli zastrašování a jako pomsta za pomoc partyzánům. 
Tam se Maďaři sladili v řeznické řeči s dalšími “hrdiny” – ukrajinskými.

Státní komise pro vyšetřování zvěrstev německých fašistických útočníků a jejich pomocníků na Voroněžské zemi zjistila, že 60% zločinů bylo spácháno Němci, 30% Maďary, 5% Italy, 3% Rumuny, 2% Finy.

Ale za Chruščova bylo téma genocidy tiše odloženo a Jelcin v roce 1992 s jeho podpisem dokonce rehabilitoval popravčího Silarda Bakay, vrchního velitele východní maďarské okupační skupiny.

Na rozdíl od zástupců Německa, Itálie, Finska, kteří se poučili z dané lekce a  omezují své projevy “úcty vůči svým dědům”, kteří byli vysláni vraždit v ruské zemi, Maďaři (stejně jako Rumuni), kteří neprošli denacifikací,
jsou ve fázi neohrožených idiotů.

Ignorovat tento maďarský plivanec prostě nelze. Bylo by žádoucí, aby ruské vedení nepřišlo pouze s další “politickou korektností”, ale přijalo patřičná opatření vůči nehoráznosti maďarských politiků trpících historickou sklerózou.

Historické datum pro Maďarsko to samozřejmě velmi významné je:
…..toto je největší porážka maďarských jednotek v celé historii tohoto státu! 120 000 tisíc mrtvol během pár týdnů – ano, stojí za to pamatovat. 

Pouze slova bylo potřeba vybrat jiná – například:

…….drazí spoluobčané, před 76 lety naši lidé udělali obrovskou chybu, postavili se na stranu Hitlera a účastnili se jeho sebevražedného dobrodružství, které stálo životy 120 tisíc našich dědečků a pradědů, nechť se to nikdy nestane!…….. Takto bylo třeba oslavit tento datum na oficiální úrovni! 

Namísto toho zazněla hnusná Goebbelsova propaganda.

Jací, k čertu, “hrdinové”? Měli by se stydět za tak hanebné hrdinství.

Takže pokud tito “hrdinové” se stali za něco slavnými, pak jen za zločiny. 

I to byl jeden z důvodů, které motivovaly vojáky Rudé armády v bitvách u Voroněže.

Proč nebrali Maďary do zajeti?

Ano, v zimě roku 1943, v ohybu Donu, utrpěla maďarská armáda obrovskou porážku, přišla o 120 tisíc vojáků – asi polovinu složení jejích ozbrojených sil. To byla největší vojenská porážka v dějinách Maďarska. 
Ve skutečnosti každá druhá maďarská rodina oplakala smrt svých milovaných.

V socialistickém Maďarsku nebyla tato epizoda historie země připomínána, tím méně veřejně diskutována.
A proč?….tady je důvod. 
Maďarská armáda na východním frontu, pokud jde o divokost, brutalitu na civilním obyvatelstvu a vězních, dokonce překonala své fašistické partnery z Německa.

I sovětští historici se vyhýbali zveřejnění podrobných očitých svědectví o válečných zločinech maďarských nacistů. Celkový obraz však sestaven byl. 

Maďaři páchali zvěrstva zejména poblíž Voroněže. 
Kromě zastřelení a věšení, zajatým sovětským vojákům a dokonce i civilistům vypichovali oči, opékali je na ohni, upalovali je v jejich obydlích, řezali lidi pilami, rozsekali šavlemi, vyřezávali jim do kůže na těle hvězdy, zaživa je zakopali do země, znásilňovali ženy,… znásilňovali i děti.

Říká se, že když se o těchto zvěrstvech dozvěděl, velitel Voroněžského frontu generál Vatutin vydal nevyslovený rozkaz: ….“Maďary do zajetí nebrat!”. 

A zdá se, že vojáci naslouchali veliteli. Nejspíš odsud jsou tak katastrofické ztráty v 2. maďarské armádě, kterou vojska Voroněžského frontu doslova smetla z cesty. 
Během dvou týdnů bojů 200 000-maďarská armáda přestala existovat jako bojová jednotka. 

Armáda splnila neoficiální rozkaz Vatutina, málo který Maďar byl u Voroněže vzat do zajetí…..
……… 120 tisíc vrahů zůstalo hnít ve voroněžské zemi.

Ať už generál Vatutin skutečně řekl, že “Maďary do zajetí nebrat”, nebo ne,…. po šokujících informacích o represích proti místnímu obyvatelstvu v okupované části Voroněže nebylo třeba učit vojáky  – všichni pochopili všechno.

Současné vyhlášení maďarské vlády přímo odrážejí slova maďarského premiéra během 2. světové války Miklósa Kallayho, která adresoval odvedeným vojákům na frontu:

“Naše země by měla být chráněna tam, kde je nejlepší porazit nepřítele.  Tím, že to budete prosazovat, zajistíte život vašim rodičům, vašim dětem a zajistíte budoucnost vašich bratří.”

Nyní v Budapešti také říkají, že na Donu Maďaři bojovali za Maďarsko. 

K takové transformaci v myslích místních politiků nedošlo okamžitě. V postsocialistickém období se postupně zvedal závoj mlčení nad touto hanebnou stránku maďarské vojenské historie. Začaly se objevovat články, knihy, dokumenty, které ospravedlňovaly účast maďarských vojáků na straně nacistických sil Německa.

Tento argument byl převzat od premiéra Kallayho.

Ovšem v této konstrukci chybí hlavní věc – válečné zločiny maďarských vojáků. 
Koneckonců, nikdo je nenutil k těm zvěrstvům, která dělali na Voroněži. 
Pouze silně zanícený mozek, nebo mozek bez paměti může porovnávat tyto činy s hrdinstvím a obranou země.

Město Voroněž, které strašně trpělo během války, nedostalo titul Město Hrdina. 
Snad kvůli jistému politickému tlaku sovětského vedení, které nechtělo připomenout černé stránky historie partnerům ze socialistického Maďarska. 

Ale možná teď je čas obnovit historickou spravedlnost – ctít památku obětí a hlasitě vyslovit jména katů….. 

Aby se nikdo nikdy neodvážil nazývat je “hrdiny”.

https://bit.ly/3wNjuwB
https://bit.ly/2Q3p50Z
https://bit.ly/3dfkT7f
https://bit.ly/3dehHcb

sdílet na