Výbušná březnová výročí
Tak se nějak stalo, že zrovna na březen připadá příliš mnoho tragických výročí. A to nepůjdeme daleko do historie – to uděláme až zítra, ale podíváme se na události v poslední, relativně krátké době.
15. března 2011. V tento den, svět uslyšel o nepokojích v Sýrii, které začaly ve městě Daraa.
Od samého počátku těchto událostí se protivládní demonstrace proměnily v pogromy a požáry. Libovolná vláda by byla nucena reagovat na události jedinou cestou – dát rozkaz policii, aby zastavila nepokoje.
Od samého počátku bylo všechno veřejnosti prezentováno tak, jako by zlý „syrský režim“ používal sílu proti zcela pokojným demonstrantům. Tato lež spolu s následnou podporou Západu a jeho arabských spojenců syrské opozice, její zásobování zbraněmi a jejich přeměnou v „opozici“ ozbrojených teroristických skupin, vedla k vážným následkům, díky nimž země trpí již devět let.
Současně, zatímco v Sýrii, Západ porodil krvavou válku, v jiné arabské zemi, Libyi (libyjská Jamahiriya, jak se tehdy nazývala), válka už zuřila, rozpoutána stejnýma rukama.
Zpočátku to byl konflikt mezi západní a východní částí země, mezi Tripolisem a Benghází.
Vůdce Jamahiriya, Muammar al-Kaddáfí, zdánlivě dokázal obrátit průběh války ve svůj prospěch a osvobodit většinu země od povstalců.
Ale pak nastal ten den – 17. března 2011, kdy prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN, se podařilo Spojeným státům prosadit proti libyjskou rezoluci.
19. března začalo bombardování Libye silami NATO.
První, kdo v tomto případě ukázali horlivost, byli více než Američané – Francouzi.
Ve skutečnosti je nutno podotknout, že usnesení přijaté Radou bezpečnosti OSN neznamenalo barbarské letecké nálety. Řeč byla o vytvoření bezletové zóny nad Libyí.
To znamená, že libyjským letadlům bylo zakázáno létat nad vlastní zemí.
Potřebu tohoto usnesení Washington a jeho západní spojenci vysvětlili ochranou civilistů.
Rusko následně konstatuje, že Spojené státy a NATO oklamaly celý svět, a v podstatě to je opravdu tak.
Ovšem je pravda, že atmosféra těch dnů kolem Libye byla taková, že i obyčejný občan, který tak či onak sledoval situaci, pochopil, v co se obrátí rozhodnutí Rady bezpečnosti o bezletové zóně.
Dobře, budeme věřit – ruské úřady byly oklamány, špatně pochopily nebezpečí, a proto se hlasování zdržely
a nevyužily práva veta …
Avšak pokud pro bombardování Libye se chtěl Washington ještě schovat za alespoň nějaký dokument vyhlášený jménem Rady bezpečnosti OSN, v dalších případech už to tak nebylo.
Máme ještě jedno březnové výročí – útok Spojených států a Británie na Írák v roce 2003.
Operace s názvem „Irácká svoboda“ začala 20. března.
Všechny války posledních desetiletí, které Washington rozpoutal, jsou kriminální, ale irácká je z těch zmíněných – nejkrvavější. Údaje o obětech se liší, ale v každém případě hovoříme o stovkách tisíc obětí.
A tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell v Radě bezpečnosti OSN se zkumavkou v ruce, symbolizující irácké zbraně hromadného ničení a spoléhající se na “nepřesná” (jak později řekl) data, se stal symbolem amerických lží a pokrytectví.
Teď, jakmile některý zástupce Spojených států začne nadměrně emocionálně přinášet „důkazy o zvěrstvech jakéhokoliv režimu“, každý si mimoděk připomene tu notoricky známou zkumavku.
Irácká válka má ještě jednu zvláštnost – bylo v ní tolik krve, že i ve Washingtonu byli nuceni ji rozpoznat jako „chybu“. Od zástupců amerických úřadů někdy můžete dokonce slyšet tichá slova pokání, okamžitě přehlušené slovním „šumem“ o boji za demokracii.
Ne všechny země NATO se v tomto krvavém podniku ušpinily – některé (například Francie) se rozhodly zdržet se účasti a dokonce odsoudily Washington.
“Irácká svoboda” byla válkou jednotlivých členů NATO, a nikoli celého bloku.
Na rozdíl od ještě jedné, podlé a cynické, která byla vedena Severoatlantickou aliancí, a pro kterou Západ nespěchá s pokáním, ale naopak pokračuje v nových cynických krocích, aby bagatelizoval předchozí zločin.
Řeč je o barbarském napadení, od kterého za pár dní uplyne 21 let:
24. března 1999 letadla NATO shodila první bomby na poklidná města Jugoslávie.
Jednalo se o rozsáhlou agresi proti evropské zemi, srovnatelnou se zločiny nacistů.
Trvala 78 dní a vedla ke smrti tisíců civilistů a desítek tisíc zraněním.
Všechny tyto války se vyznačují tím, že jsou založeny výhradně na lžích, které jsou určeny k tomu, aby hrály na emoce prostého občana na ulici, a aby ospravedlňovaly činy útočníků.
Agrese proti Jugoslávii byla první v této sérii „moderních“ válek.
Od té doby se schéma moc nemění: ….. země oběti je vybrána, její vůdce je prohlášen za „nepřítele lidstva“, lidstvu je předkládána řada „důkazů“ jeho údajných „zločinů“, poté proti zemi následují přímé či nepřímé vojenské akce.
Ve vztahu k Srbům na Západě stále pokračuje agrese, pouze jinými způsoby.
Jednou ze zbraní agresorů NATO se stal soud v Haagu. Ten samý soud, za zdmi kterého zemřel jugoslávský prezident Slobodan Milošević (mimochodem, i to se stalo v březnu, 11. března 2006).
Ukazuje se, že Haagský tribunál přestal existovat. Místo toho začal fungovat Mezinárodní reziduální mechanismus pro trestní tribunály. Avšak podstata tohoto orgánu se nezměnila a stále jsme svědky dalšího aktu předpojatosti vůči Srbům.
Radovan Karadžić, jeden z nejznámějších obžalovaných tribunálem, bývalý vůdce bosenských Srbů,
byl 20. března 2018 odsouzen k doživotnímu vězení.
Tento rozsudek byl vyhlášen v reakci na odvolání Karadžićovy obhajoby proti rozhodnutí Haagského rozsudku ze dne 24. března 2016. Tehdy byl odsouzen na 40 let vězení.
Tento rozsudek již nebyl považován dostatečně tvrdým a byl nahrazen přísnějším rozhodnutím.
Tehdy, v roce 2016, mnozí zaznamenali symboliku ve skutečnosti, že jeden ze srbských obžalovaných byl odsouzen přesně k výročí agrese NATO proti Jugoslávii (ačkoli Karadžić nebyl hercem této konfrontace).
A tak byl nad ním vynesen krutější trest, v předvečer smutného dvacátého prvního “výročí” – téhož útoku.
To se nezdá být náhoda.
Při tomto „výročí“ si svět připomíná události roku 1999 a odpornou roli NATO v nich.
A rozsudek Karadžiće byla příležitost „zabít“ tyto vzpomínky tím, že se bude mluvit o „zvěrstvech“ Srbů. Jsou to Srbové, kteří byli vyhlášeni jedinou vinnou stranou, i když ve skutečnosti jsou stranou nejvíce postiženou.
Po umučení na smrt, v cele Haagu, prezidenta Slobodana Miloševće, vynesli krutý trest nad 73letým Radovanem Karadžićem, a zároveň nadále zesměšňují doživotně odsouzeného srbského generála Ratka Mladiće,…. tím Západ zahaluje vlastní zločiny proti Jugoslávii.
Zločiny, které nezačaly 24. března 1999, ale mnohem dříve. Avšak právě ten den, se stal tím dnem, kdy před očima celého lidstva bylo mezinárodní právo pošlapáno drsně, brutálně a neomluvitelně.
Pokud hovoříme o Srbsku, musíme si vzpomenout na další smutné výročí.
17. března 2004, v Kosovu, v provincii, která v té době už byla hrubě odtržena od Srbska, začaly anti-srbské pogromy. Tyto události před 16 lety dokonce dostaly název „Křišťálová noc Kosova“.
Byly přímým důsledkem agrese NATO proti Jugoslávii, která vedla k násilné okupaci Kosova a odsunu srbské armády odtamtud. Tisíce Srbů, po těchto pogromech, byly nuceny uprchnout ze svých domovů, pod náporem západem podporovaných albánských teroristů.
A přesto je tu březnové výročí, které není příčinou zármutku, ale radosti.
…… Je to výročí “ruského jara”.
18. března 2014 se Krym konečně vrátil do svého rodného přístavu – do Ruska.
Poloostrov se nevrátil jen tak, vrátil se poté, co Krymčané odmítli uznat státní převrat na Ukrajině.
Samotný převrat znamenal ty nejtěžší následky, které se budou ještě dlouhou dobu vyjasňovat.
Potlačení odporu v Charkově, strašné oběti, tisíce mrtvých na vzpurném Donbasu – na to také se musí pamatovat, při radosti nad Krymem.
Ale poloostrov je nyní nedílnou součástí Ruska, což na Západě již šest let vyvolává antiruskou hysterii.
Ale když někdo pravidelně mluví o “anexi”, o “okupaci”, a obecně o “agresivitě” Ruska, které údajně “napadlo” Ukrajinu, …. mělo by být vyřčeno hrozné slovo “Kosovo”.
A přidat: ….. „Libye“, „Irák“,…..
A když někdo řekne slovo o nešťastném Olegu Sencovovi (ukrajinský režisér, občanský aktivista odsouzený Ruskem na 20 let za terorismus. Dnes je z něj “hrdina” putinovského gulagu) nebo o ukrajinských námořnících, kteří porušili ruské hranice, stojí za zmínku jména Miloševiće, Karadžiće, Mladiće.
A dodat: ….. “Hussein”, “Kaddáfí”, …..
To sice nezastaví žalobce, ale možná to přiměje některé lidi zamyslet se.