Vůdce izraelského lidu Mojžíš, který sestoupil z posvátné hory Sinaj, kde od Boha obdržel desky (kamenné desky) s „Deseti přikázáními“ viděl, že jeho spoluobčané uctívají idol jejich vlastních rukou – zlaté tele.

To znamenalo jednu věc: lidé se dobrovolně vzdali víry v pravého Boha. To Mojžíše rozhněvalo natolik,
že „vyhodil desky z rukou a rozlomil je pod horou“ (Starý zákon, Exodus 32, 19).

Bible nám přinesla záznam o prvním zničení „knihy“ v historii, tragický začátek ničení písemných historic-
kých důkazů. Jakmile začal proces vymýcení paměti o vlastní minulosti, lidé se v tom nezastavili dodnes.

Z těch samých křesťanských rukopisů prvních dvou století naší éry většina zmizela.
Ve Starém zákoně jsou zmínky o nějaké starověké knize:
„Není-li to napsáno v Knize Spravedlivého: slunce stálo uprostřed nebe a neběhalo téměř celý den na západ“
(2. Kniha královská 1, 18). V této záhadné knize nebyla zaznamenána maličkost, ale nějaká událost skutečně kosmického měřítka:… samotné slunce zůstalo nehybné (možná se v tu chvíli zastavil čas?!).
Ale dnes nikdo neví nic o „Knize Spravedlivého“…. Ale starověcí věděli!

Podobně nevíme nic o zdrojích biblického starověku, jako je „Kniha válek Jahve“ nebo „Kniha dějin Solomona (Šalomouna)“; celkově Bible obsahuje 54 odkazů na 20 neznámých starých knih.
Mnoho učenců věří, že některé se jednoduše objevily v Písmu pod různými jmény; nicméně po analýze zůstává asi tucet knih, jejichž stopa je navždy ztracena. Řekněme, že z některých apokryfních (tj. není oficiálně zahrnuté v Bibli) evangelií se k nám dostaly některé fragmenty.

Problém zmizelých primárních zdrojů ovlivňuje nejen náboženství. Je podezřelé, že obzvláště velké mezery
v paměti lidstva jsou pokud jde o jeho původ, o rozhodujících fázích utváření civilizace.

Neexistují žádné primární zdroje starověkého Egypta, ve kterých od 4. tisíciletí před naším letopočtem byly pečlivě zaznamenány všechny důležité události každého roku – třeba i hladina vody v řece Nilu!
Byly nalezeny pouze ubohé útržky těchto letopisů, které vyvolávají více otázek než dávají odpovědí.

Jsou ztracené dvě třetiny monumentálního díla „Římské dějiny od založení města“ Ab urbe condita – Titus Livius, napsaného před 2000 lety.

Zmizely původní „Kroniky (Annales) Luciuse Fenestella“ o každodenním životě v římské republice (52 př. n.l. – 19 n.l.), dnes jenom díky odkazům v jiných dílech známe pouze několik detailů z této knihy.

Ztratila se všechna díla prvního a nejznámějšího římského císaře Augustuse (Gaius Iulius Caesar Octavianus), který již za života byl ctěn jako Bůh a jehož jménem byl pojmenován měsíc srpen.

Zmizela jeho autobiografie, stejně jako „Pamphlet Against Brutus“, Marcus Iunius Brutus – jeden z vrahů Julia Caesara, adoptivního otce Augustuse.

Neexistuje 48 projevů římského básníka, řečníka a filosova Cicera (106-43 př.nl), který zanechal mnoho okřídlených projevů… („Špatný mír je lepší než dobrá válka“).

Nejdůležitější díla filozofa Díogenése zmizela (zemřel v roce 320 př.nl). Asi třetina starých antických literárních děl zmizela. Z prokazatelně existujících 330 děl slavných starořeckých dramatiků jako Sofoklés, Eurípidés a Aristofanés se zachovalo pouze 46.

V průběhu historie bylo mnoho knih zničeno lidstvem. S nimi byla ztracena znalost minulých kultur.
Mnohé v naší historii by mohlo být jinak, kdybychom se seznámili s obsahem všech těch milionů starověkých papyrusů, pergamenů a knih, v nichž generace, které před námi žily, zaznamenaly své znalosti, objevy a úspěchy. Jak chytřejší bychom byli, kolik bychom ušetřili úsilí do „vynálezu jízdního kola“, pokud by znalosti našich předků k nám přišly více či méně v úplné formě, nebo kdyby existoval alespoň přibližný katalog toho, co objevili, splnili, dosáhli a jak opravdu žili.

Tato myšlenka platí zejména ve vztahu k původu a zdrojů vědy jako nejdůležitějšího druhu lidské činnosti.
A tak – jaké by to bylo štěstí mít všechna díla Thalése, jednoho ze „Sedmi moudrců“ 6. až 7. století před naším letopočtem, který již tehdy dospěl k závěru, že voda je základem všech věcí, ale všechna jeho díla zmizela.
Stejně tak je záhadné zmizení děl řeckého matematika Diofanta (250 př.nl) se stovkami ověřených matematických vzorců.

Znalosti jsou nebezpečnou zbraní

Vyvstává otázka: „Kam všechny tyto práce zmizely?“ Předpoklad, že se v průběhu času rozpadaly na prach, není opodstatněný, protože papyrus i pergamen lze skladovat po staletí.

Odpověď je jednoduchá: … knihy byly zničeny.

Svým způsobem Bermudský trojúhelník starověké literatury je slavná knihovna města Alexandrie, která obsahuje až půl milionu rukopisů.

Byla založena ve III. století před naším letopočtem, mnohokrát zničena (nejčastěji požáry), včetně úmyslných, jako například v občanské válce za vlády císaře Aurelia ve III. století, křesťany v roce 391, muslimy na příkaz kalifa Omara v 7. století.

Zničení původních pramenů bylo jedním z hlavních cílů neslavného „Indexu zakázaných knih“, který sestavila katolická církev od roku 1559; v západní Evropě byly knihy na tomto indexu nemilosrdně ničeny.

V době středověkého lovu čarodějnic (více zde: https://www.pokec24.cz/historie/ja-sam-rozhoduji-kdo-je-carodejnice-v-me-zemi/ ) bylo běžnou praxí spolu s odsouzenými spálit všechny záznamy, které u nich našli.

A pokud mluvíme o mnoha desítkách tisíců popravených (v některých regionech Německa byla zabita až třetina všech žen), můžeme jen hádat, kolik skutečně starodávných textů, které byly v rukou těchto lidí, bylo spáleno.

“Znalosti jsou cennější než peníze, ostřejší než šavle, silnější než zbraně,” říká přísloví, a proto byly knihovny žádaným cílem ve válkách, Během politických otřesů, převratů a změn moci byly zničeny miliony knih.:

• v roce 1814 zničily americkou Kongresovou knihovnu,
  

• v letech 1914 a 1940 – slavnou knihovnu Katolické univerzity v belgickém městě Leuven (Lovaň), kde mimo jiné shořel i nejstarší český překlad Bible – Bible leskovecko-drážďanská z roku 1360.

• A tak, první čínský císař Qin Shi Huang (Čchin Š’-chuang-ti), který ve III. století před naším letopočtem spojil Nebeskou říši, nařídil spálit všechny písemné zdroje v pokořených provinciích, protože se mu zdály zbytečné a k ničemu.

• Po „progresivní“ Francouzské revoluci v roce 1789 bylo shromážděno množství knih a zcela zmizely v tzv. „Literárních skladech“.

• Pálení knih v Německu z dob posedlého Adolfa bylo také pokusem vypálit z pamětí lidí celé vrstvy znalostí a mnoha jmen, ale v éře obrovské míry replikace knih již nacisté neměli šanci dosáhnout svého cíle.

• V roce 1993 však byla zničena Národní knihovna Bosny a Hercegoviny s obrovskou sbírkou arabských vědeckých rukopisů.

Neměl by nám být lhostejný osud zničených informačních zdrojů, i kdyby jen proto, že právě zde, na Balkáně, mohli zcela likvidovat jedinečné materiály o dosud neodkrytém tajemství podněcování první světové války.

Někdo vynakládá velké úsilí a historii intenzivně vymazává.

Obsah je hlavním nepřítelem

Děje se to všude, to samé udělali i s ruskými primárními zdroji.

V 1682, za cara Fjodora Alexejeviče byly v Moskvě sebrány a spáleny “Záznamy z vojvodství”.

Dodnes se hloupě opakuje, že „to bylo vytvořeno z progresivních úvah“, je však zřejmé, že tak záměrně zničily informace o původu ruských bojarských rodů, tj. o jejich pravém starodávném rodokmenu, o původu samotného Ruského státu. Na uvolněné místo byla rychle zapsána nová verze historie. „Záznamy Rurika“, a to byli oni, kteří se později stali oficiálním zdrojem,
o kterém se zmiňoval i patriot Lomonosov.

Takzvaná „Carská kniha“, oficiální kronika všech dynastií, které v Rusku vládly, zmizela.

Jaké pravé dokumenty zůstaly, řekněme, od cara Ivana IV. Vasiljeviče (Hrozného)?…. Prakticky žádné.
Nebyl zachován ani jediný (!) dokument s jeho osobní pečetí, ani jeho slavná „vyhláška o opričnině“, ani „Sinodik“ – text, který údajně napsal po pokání zlého skutku. V současné době neexistuje žádný archiv opričniny, který obsahoval soudní případy tohoto období.

Nebo, řekněme, taková otázka jako „Libereja (knihovna) Ivana Hrozného“, která zmizela po jeho smrti během první Smuty. Tajemství jejího zmizení lze srovnávat pouze se zmizením jantarové komnaty.

Předpokládá se, že knihovna Ivana Hrozného obsahovala dvě třetiny chybějících svazků “Římské historie
od založení města” (Titus Livius); 12 stejně starých knih Tacita „Historiae“ (Dějiny); rukopisy (!) eposu Ilias a Odysseia, které jsou staré 3000 let; díla Aristotela, Platóna, Sokrata; starodávná Evangelia, schopná zcela změnit historii křesťanství. A první ruská tištěná kniha „Apoštol“ (1564) byla určitě v této „Libereji“.
Ale žádná knihovna není. Někdo pilně pracoval na ruské hisrorii.

Skupině ruských vědců vedených G.V. Nosovským a A.T. Fomenkem se podařilo najít jednu z těch knih, která vrhá světlo na minulost. Mluvíme o díle Mauro Orbini:

„Kniha je historiografií úcty ke jménu, slávě a expanzi slovanského národa a jejich Carů a vládců pod mnoha jmény a s mnoha carstvími, královstvími a provinciemi. Shromážděna z mnoha historických knih prostřednictvím Pána Mavrowbina Archimandrite Raguzhského.“

Napsáno v italštině, vyšlo v roce 1601, přeloženo do ruštiny v roce 1722.

Věnujte pozornost tomuto místu v názvu knihy – „Shromážděno z mnoha historických knih“. Orbini dává seznam autorů těchto knih, tj. lidí, kteří napsali písemně úplně jinou historii světa, než je nám oficiálně známo.
A proto byli vymazáni z paměti lidstva poté, co byly jejich práce zničeny.

Některé z nich známe, i když jsme nevystudovali univerzity:… Díogenés, Hérodotos, Strabón.
Ale kolik z nás zná takové starověké ruské historiky, jako je Ivan Veliký Gothský nebo Jeremija Russkij (Jeremiah Rusin/Geremia Russo)? … No vidíte, a Orbini … je znal! A odvolával se na jejich práci jako na velkou autoritu.

V knize Orbiniho jsou stovky takových jmen! A za každým z nich je alespoň jedna chybějící kniha, ve které bylo něco zaznamenáno, kvůli čemuž musela být zničena.

V množství nastupujících vojsk, zavádějících nový řád, vždy existují Sonderkommanda (zvláštní komanda), vyplňující zvláštní úkoly svých pánů na „čistou historii“.

Navíc nezáleží na tom, jaká je zrovna epocha a čím jsou komanda vybavena:
……. rytířské brnění, tanky „Tiger“ nebo satelitní naváděcí systémy.

Rukopisy nehoří

Od té doby, kdy se v 18. a 19. století začaly cíleně sbírat starodávné původní zdroje, bylo nalezeno přibližně
2 500 děl řeckých a římských autorů, z nichž většina byla známa pouze ústním podáním.

V roce 1890 v Egyptě našel americký misionář Aristotelovu „Ústavu Athén“ (384–322 př.n.l.);

V roce 1896 našli „Metriku“, dílo starověkého Héróna Alexandrijského zvaného Méchanikos (60 n.l.), v nichž autor, vynálezce prvního parního stroje – “Aeolipile” neboli “míč boha větrů Aióla”, poskytuje metodu výpočtu druhé odmocniny, která stále funguje.

V roce 1905 byla mezi stránkami jednoho rukopisu v Káhiře objevena hra řeckého básníka Menandera
(341-290 př.nl) a dnes je považován za tvůrce žánru komedie.

V roce 1946 bylo v jeskyních u Mrtvého moře nalezeno 800 raně křesťanských svitků se Starým zákonem, stejně jako mnoho textů, které nikdo nezná.

S takovým úsilím vědců je jen otázka času najít kamenné desky s „Deseti přikázáními“ (které Mojžíš dostal
od Nejvyššího podruhé). Alespoň, že se toho ujali v Hollywoodu, když v roce 1981 natočili trhák o statečném
a vynalézavém Indianě Jonesovi, který hledal relikvie mezi Nepálem a Káhirou.

Ukázalo se, že je to neuvěřitelně zajímavá historie, která přes počítačové hry „infikovala“ miliony dětí na světě. Historie, která nemá nic společného se skutečnými těžkostmi záchrany toho, co ještě může být zachráněno.

Restaurátoři by mohli představit světu mnohem více unikátních děl,
…. pokud by myši a „likvidátoři“ nebyli rychlejší.

https://secrethistory.ru/zagadki-istorii/tajna-tajnyx-znanij/

sdílet na