Je čas vánoční, čas pohádek a zářících dětských očí. Narazila jsem na neskutečný článek:

Češi by se měli léčit ze závislosti na pohádkách

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/cesi-by-se-meli-lecit-ze-zavislosti-na-pohadkach-85408

Přinutilo mě to oprášit tento starší článek:

Bez bylo – není pohádka. Představivost, sen o kořenech nám vypráví příběh.

Pohádky jsou šifrované zprávy našich předků. Možná proto přežily až dodnes. Až do konce 18. století byly pohádky inteligencí a duchovenstvem zařazeny v kategorii pověr obyčejných lidí, primitivních. Dominantní filozofický a ideologický směr té doby – klasicismus – byl orientován na antiku, „ochucenou“ křesťanskou cenzurou a evropským racionalismem.

Nicméně, na počátku XIX. století, spolu s hnutím romantismu vědci, filozofové, básníci přichází k poznání,
že starověké mytologické vědomí do značné míry určuje život a světonázor každého jednotlivce.

Nelze uniknout od svých kořenů, protože přetrhání vazeb na ně, je stejné jako oddělení řeky od jejího zdroje. Je třeba intenzivní studium legend zachovaných lidmi, protože jejich hluboká hodnota a ideologický význam se projevuje neustále.

Hodnotu pohádky pro kulturu a umění do značné míry určuje její propojení se světovým názorem té nebo oné civilizace. Pohádky vycházejí z historických událostí, mýtů, rituálů a obecně z algoritmů životního cyklu lidí.
Protože všichni žijeme na stejné planetě, je přirozené, že některé příběhy různých kultur jsou podobné.

Co víme o pohádce dnes? Pohádka je prostředkem k utváření názoru člověka na okolní svět. Pohádky nesou své poselství v symbolické, obrazové podobě. Mohou se dotknout našich nejhlubších pocitů.

Jejich okamžitá zpráva je jednoznačná:

• na začátku je popsán problém
• na konci (vždy) dojde ke šťastnému rozuzlení.

Pohádky dávají klíče k životním úkolům, které musí každý člověk řešit ve svém životě.

V pohádkách se ukazuje jak nejmenší, nejhloupější a nejslabší překonává všechny problémy a nakonec je šťastný vítěz. Prožití „zázraků“ v pohádkách dělá děti odvážnější a silnější. Pohádky pomáhají dětem vyrovnávat se se strachem, překonávat sám sebe a věřit ve vlastní sílu – učí děti, že dobro bude vždycky odměňováno a že zlo bude potrestáno (děti se učí přirozené zákony spravedlnosti), statečný zvítězí (odvaha), trpělivý se dočká (vytrvalost), svědomitá práce se cení (pracovní návyky), pravda triumfuje, atd……. To vše je v kulturním kodexu naší civilizace, a proto i v pohádkách.

Proto vždy, jakmile máte příležitost, přečtěte dětem pohádky, protože jsou zdrojem řádné, zdravé a harmonické výchovy dítěte.

Spolu s vysvětlením morálních hodnot obsahují pohádky jisté ideologické postoje, určitý obraz světa.
Tento obraz světa odráží kosmologické modely prezentované v mytologii různých národů světa.
Archetypy – světové hory, univerzálního vejce, světového stromu, motivy hrdiny k sestupu do podsvětí nebo vzestupu do vyšších světů.
Ale v každé civilizaci jsou zbarveny morálními normami a ideály, které jsou vlastní jeho zástupcům.

Čísla:

Velmi zajímavá je v pohádkách symbolika čísel. Jak víte, dominuje v nich číslo tři a číslo sedm.
Např. otázka výběru tří cest, když se hrdina ocitne na rozcestí, tři princezny, tři úkoly,…

Také se v pohádkách často uvádí číslo sedm – “za sedmero horami, za sedmero dveřmi, za sedmero zámky,…”.
Číslo sedm je opět označením etap na cestě k sobě, klíče k dosažení vyšší moudrosti.
Tyto fáze:
zdraví fyzického těla a spojení s ním; vnitřní “jiskra”; přijetí a láska ke všemu kolem; mysl-um-rozum; vědomí-uvědomění; poznání.

Po absolvování všech těchto etap se člověku odkryjí nejvyšší úrovně – jasnovidnost – to bude klíč = číslo sedm.
V numerologii je zašifrován hluboký význam poznání člověka, a to jak sebe tak i světa. V pohádkách je otázka duchovního růstu, dosažení moudrosti, touhy po dobrém a světle, otázkou nejdůležitější.

Vejce:

V nejstarší kosmogonii je světové vejce zlaté. Ve starých kulturách vejce symbolizovalo slunce jako zdroj obnovy jara a tvůrčích sil přírody.

V pohádkách, podle některých badatelů folkloru, slunce přijímá obraz Ohnivého ptáka, který je unesen silami Temnoty nebo Zimy v podobě čaroděje nebo kouzelníka.

To je důvod, proč mezi mnoha národy jsou pohádky o vejcích jako zdroji života a vesmíru běžné.
Ze starověku pochází obyčej podarovat se navzájem  vejcem a vejce je opěvováno v posvátných písních.
Starořímský zvyk – barvit vejce, Plútarchos vysvětluje tak, že vejce představuje tvůrce světa a samo o sobě jej obklopuje.
Peršané také měli zvyk, že se navzájem pozdravili darem ve formě vajíček, které byly namalovány v různých barvách.
Vejce byla pokládána v chrámech, zakopaná v místech, kde měla vyrůst stavba.

Zakódovaná formule “svět-vejce” byla tak stabilní a neodstranitelná, že přemohla církevní dogmatiku.

 

Zmínka o Univerzálním vejci, ze kterého se narodil svět
(volba: nejvyšší božstvo nebo bůh-prarodič), se nachází
v mýtech a legendách mnoha národů.

Ve většině mýtů vejce, často – zlaté (symbol slunce), plave
ve vodách světového oceánu;
v některých legendách se také objevuje matka-pták
(jako například v egyptském mýtu).

V indické mytologii, předtím, než začalo stvoření existovala hiranjagarbha. Hiranjagarbha je sanskrtské slovo, které znamená zlaté lůno (hiranja znamená zlatý a garbha znamená lůno nebo plod).
Z Hiranjagarbha – “zlatého plodu”, zrajícího v jádru Světového vejce (Brahmanda), se rodí Brahma a z něj se stává Pradžapáti.

O narození demiurge – božského Fanese – z vajíčka plovoucího v moři se vypráví v orfickém mýtu.
Ve finském mýtu kachna snese vejce, z kterého vznikne Vesmír;
v čínské legendě byl vesmír nejdříve jakýmsi kuřecím vejcem, z něhož se narodil předchůdce Pan-Gu.
Legendy o Světovém vejci se nacházejí mezi národy Evropy, Indie, Číny, Indonésie, Austrálie, Afriky, atd.

Symbolismus jehly:

Jehla, špendlík – v lidové kultuře předmět-amulet a současně nástroj bolesti. Symbolismus jehly je založen
na jejích vlastnostech, jako je ostrost, malá velikost, schopnost pronikat skrz nebo hluboko do objektů, a také snadno se ztratí (zmizí).
Podle východních Slovanů a Poláků se může čarodějnice, had nebo ohnivá zmije proměnit na jehlu a proto nebylo doporučeno, aby se zvedala jehla, kterou našli – “to je nečisté”, zejména jehla, která byla nasměrována špičkou na toho kdo ji našel, a pokud někdo zvedne jehlu nebo špendlík musí ji okamžitě zlomit a vložit
do mezery v podlaze, aby se předešlo domácí hádce.

Truhly – symbol provázanosti:

Jedním z nejčastějších témat ruských pohádek je úkryt tajemství smrti hlavního padoucha – Koščeje (Kostěje) Nesmrtelného.
https://www.pokec24.cz/historie/kostej-nesmrtelny/

Hrdinové hledají truhlu, která se nejčastěji nachází na větvích dubu – symbol Stromu světa.

Uvnitř truhly je ruská matrjoška ze zvířat, která skrývají vejce, uvnitř kterého je smrt Koščeje ve formě jehly.

Podobný příběh o úkrytu je v pohádce Starověkého Egypta „Satni-Chemuas a mumie“, kde hlavní postava hledá tajnou knihu, v níž jsou skryté božské znalosti, které můžou přinést na zemi neštěstí.

Potom řekl kněz Nefer-Ptah:
“Kniha, o níž jsem mluvil, spočívá uprostřed Nilu poblíž Coptu. Tam leží na dně železná truhla. V železné truhle leží truhla bronzová. V bronzové truhle leží truhla z vavřínového dřeva. V truhle z vavřínového stromu je truhla z ebenu a slonoviny. V truhle z ebenu a slonoviny je stříbrná truhla. Ve stříbrné truhle leží zlatá truhlička.
A v té zlaté krabici je kniha, o níž jsem mluvil. Škorpioni a hadi obklopují toto místo v okruhu dvanáctitisíc loktů……A kolem truhly se omotal nesmrtelný had.”(Pohádky a pověsti starověkého Egypta, 1956).

Truhly postavené jedna do druhé, také připomínají truhlu, která ukrývá smrt Koščeje – Kostěje.
Pouze obsah truhly je diametrálně opačný.
V ruské pohádce obsahuje truhla kořeny zla a v egyptské – moudrost, zákony vesmíru. Analogické úrovně utajení, ale různé obsahy.
Chcete-li zabít Koščeje nesmrtelného, ​​musíte porazit dub, na kterém visí truhla, otevřít víko, chytit zajíce a kachnu, rozbít vejce a zlomit jehlu.
Úrovně vloženosti (navzájem propojené) v ruských pohádkách pocházejí z biosféry a v egyptských, vložené části do části, jsou vyrobené truhly vytvořené člověkem z technosféry.

Podle A.K. Bajburina, takový princip “matrjošky” je charakteristický pro zobrazení smrti a jeho ilustrací je rakev v domě (dům v domě).
To znamená, že v takovém uspořádání je jasně patrná symbolika smrti (srovnejte starodávný egyptský pohřební obřad, který se vyznačuje umístěním mumie do několika sarkofágů).

Ruské a egyptské mýty jsou shodné svou formou, ale v obsahu jsou velmi odlišné, lze říci, že jsou opačné.

Obecně platí, že mytologie všech národů (zejména euroasijských) je založena na jednom společném mýtu.
A egyptská příbuznost s ruským mýtem je v tomto ohledu velmi důležitá. Vědci zjistili, že předkové Slovanů, Iránců, Indů a Evropanů kdysi žili společně, byli jedním národem se společnou kulturou a světovým pohledem. Alexandr Nikolajevič Afanasjev v předmluvě k jeho knize “Národní ruské pohádky” napsal:

“Opakovaně jsme mluvili o prehistorické příbuznosti legend a pověr mezi všemi národy Indoevropského kmene.”

Vzhledem k tomu, že chápání smyslu života je v různých civilizacích odlišné, tak se také liší životní ideály zástupců různých civilizací, které jsou vyjádřeny v pohádkách, možná podobné formou, ale rozdílné v smyslovém naplnění.

Ohnivý pták:

V tomto ohledu je hlavním bájným symbolem vzkříšení Ohnivý pták (v západní civilizaci, pták Fénix, který
se znovu a znovu zrodí z popela).
Obraz Fénixe je považován za mytologický odraz procesu východu a západu slunce, ale pokud se podíváme hlouběji, je Fénix symbolem vnitřního čištění člověka v procesu neustálého duchovního růstu a překonání hmotného světa ve prospěch hlubších a důležitějších hodnot.

V různých kulturách má obraz Ohnivého ptáka různé detaily a odstíny v závislosti na ideálech celé civilizace
a konkrétních lidí, kteří v ní žijí.

Slované mimo jiné spojovali Ohnivého ptáka se zlatem a poklady, protože je to pták, který na ně ukazuje.
Tam, kde klesne, jsou v zemi skryté poklady. Jindy říkali, že za noci Kupaly se Ohnivý pták vrhá na zem a právě jeho záře se mýlí s květem kapradiny.
Podle ruské magické pohádky každé jeho pero:

“Je to tak úžasné a zářivé, že když ho přinesete do tmavé místnosti, ono tak svítí, jako kdyby v tom pokoji svítilo mnoho svíček.”

Zlatá barva Ohnivého ptáka, jeho zlatá klec je svázaná s tím, že pták přilétá z jiného („třicátého království“), odkud přichází vše, co je malované v zlaté barvě.
Ohnivý pták může vystupovat v roli zloděje, blíží se v tomto případě Ohnivému hadu.
Srovnávací analýza naznačuje starověký vztah Ohnivého ptáka a slovanského Ptáka Ohniváka s jinými mytologickými obrazy, které ztělesňují oheň, a to zejména s ohnivým koněm.

Egypťané věřili, že Bennu (Ben-Ben) – analog Fenixe je duší boha Ra. Název je spojen se slovem “veben”, což znamená “záře”. Bennu je spojení mezi božským plánem a ztělesněním plánu v životě, připomíná božské stvoření a znovuzrození života.

Podle legendy se Bennu objevil z ohně, který hořel  na posvátném stromu ve dvoře chrámu Ra.
Podle jiné verze Bennu utekl ze srdce Osirise. Byl zobrazen jako šedivá, modrá nebo bílá volavka s dlouhým zobákem a chocholkou ze dvou peří, nebo orel s červeným a zlatým peřím.
Existují také obrazy Bennu v podobě muže s hlavou volavky. To symbolizovalo začátek slunce.

Bennu zajišťoval vzkříšení z mrtvých a každoroční povodně Nilu.
V egyptské “knize mrtvých” je napsáno:

“Jako fénix projdu přes oblasti jiného světa.”

Řekové, kteří přejali příběh Fénixe z Egypta, věřili, že životní cyklus ptáka je cyklicky spojený se světovou historií a je závislý na průběhu planet (Slunce, Měsíc, a jiné. Planety se vrací do svých „bývalých“ míst).
Stoici potvrzují, že svět, stejně jako pták, zaniká a rodí se v ohni a tato transformace nemá konce.

Iránci znali další jméno tohoto ptáka – Símurg. Pták měl dar předvídavosti, ale jeho povaha byla dvojí, zahrnující “dobrou” a “škodlivou” polovinu. V súfismu Símurg symbolizuje Dokonalého člověka se znalostí Božské podstaty. Tuto podstatu, esenci, stejně jako legendárního ptáka, není možné uvidět.

Židé, kteří pojmenovali zázračného ptáka Milcham, říkali, že jen on odmítl ochutnat zakázané ovoce, a proto mu Bůh dal nesmrtelnost.

V časném křesťanském apokryfu Báruch bylo o ptáku napsáno:

“Tohle je ochránce světa … Pokud by nepřikrýval (ohnivý zrak) slunce, pak ani lidská rasa, ani veškeré stvoření na zemi by nežili od záře sluneční.”

Čínský ohnivý Feng-chuang byl jedním ze čtyř posvátných bytostí a symbolizoval nesmrtelnost, dokonalost
a velkolepost. Feng je mužská, chuang je ženská součást ptáka, který v sobě dokonale spojuje principy jin a jang. Tento čínský fénix je spojený s jižní světovou stranou a s pěti ctnostmi představovanými pěti barvami jeho peří – červenou, žlutou, bílou, černou a azurovo-modrou.
Zjevení tohoto ptáka, třeba i ve snu, znamenalo obrat v životě člověka, nevyhnutelnost  významného činu nebo narození dítěte se zvláštním talentem.

Alchymisté středověké Evropy považovali Fenixe za symbol znovuzrození, dokončení „Velkého díla“.
Podle nich také znamenal očištění a přeměňující oheň, chemický prvek síry.

Popisy Ptáka jsou velmi podobné u různých národů.

• “Vzduch rozkvetl všemi barvami duhy, krásné zvuky byly slyšet z peří a křídel ptáka,” bylo řečeno o magickém ptáku Símurg v arabském traktátu ze 13. st. – zanechával za sebou příjemnou vůni..”

 

• “Tam je jiný posvátný pták … a jeho jméno je Fénix,” napsal Herodot. “Jeho vzhled připomíná orla a jeho peří je částečně zlaté, částečně červené.”

 

• “Pták, esence plamene”, jeho barva potěší oko,” vyprávěli Číňané s odkazem na Feng-chuang, vlastníka Jihu – jeho hřeben vyjadřuje spravedlnost, jeho jazyk je upřímný.“

 

• Pták-ohně, – říkali Slované, nebo-li Ohnivý pták – od jeho opeření je možno se snadno spálit. Každé pero svítí jako velké množství svíček a je ostřejší než meč. A každé pírko svítí jednou modrým, pak malinovým světlem.

 

• “O Atum-Cheprer – znějí slova starobylé egyptské hymny o stvoření světa  – … ty si zářil [v obraze]  Bennu na věčném kopci Ben-Ben …”

 

Nevytvořený nikým, bývalý zpočátku pták letěl nad vodami oceánu, dokud nakonec nepostavil hnízdo na kopci Ben-Ben. ….. Nebo snad to vůbec nebyl Bennu, ale krásná bílá husa Velký Gogotun, která snesla vejce, ze kterého se narodil Sluneční bůh?
Mnoho národů však vypráví příběhy o tom, že se pták podílel na procesu vytváření světa.

Je nepravděpodobné, že by lidé věděli, kdo vytvořil svět, ale obraz oslňujícího ptáka zůstal v mýtech a legendách a zářily, odrážejíc slunce, obelisky na památném kopci poblíž Heliopolis.

Jablko:

Jablko v lidových příbězích je symbol nesmrtelnosti a věčného mládí. V “Příběhy omlazujících jablek a živé vody”  = jablka jsou univerzální “lék” proti stárnutí. V jiných pohádkách mají jablka také magické vlastnosti, které mění život člověka, symbolizující moudrost a mládí.
Ale v tradici s jablkem to není tak jednoduché.
Pokud jej překrojíte na dvě stejné poloviny, uvidíte skládané pecky ve formě pentagramu (hvězdy), který je
v mnoha kulturách velmi obvyklý a na druhé straně je znamením znalostí a zasvěcení.

Jablko (vzhledem k jeho sférickému tvaru, ve starověku) – Věčnost bez začátku a bez konce.

Severské a keltské mýty o jablkách jsou blízké slovanským. V mýtech severních národů jsou jablka symbolem věčného mládí. Legendy vyprávějí, že bohyně Iduna střežila magická zlatá jablka, které pomáhala bohům zůstat navždy mladí.
Ale poté, co bůh Loki dovolil Iduně, odejít do říše obrů, začali bohové šedivět a zestárli. Bohové donutili Loki, aby vrátil Idunu zpět. Keltské mýty také uvádějí jablko jako ovoce bohů a zdroj nesmrtelnosti.

Jablka mají zvláštní místo v mnoha řeckých mýtech.
Héra, královna bohů, vlastnila několik velmi cenných jabloní, které získala jako dárek od Gaie, Matky Země.
Hesperidky, dcery večera, se o tyto jabloně staraly, zatímco je chránil divoký drak Ládon.
Jablka z těchto stromů byla zlatá, měla chuť medu a měla magické síly. Mohla uzdravovat, obnovovat se (znovu se zjevovat), a jestliže bylo takovéto jablko hozeno na někoho nebo někam, vždycky dopadlo na cíl a vrátilo
se k tomu, kdo ho hodil.

Mýty nám říkají, že Hérakles dostal od krále Eurysthea za úkol přinést tři tato jablka. S pomocí Titána Atlanta, který spoutal draka,  tento úkol splnil a jablka věnoval bohyni Athéně, která je Hesperidkám zase vrátila.

Ale potom jablko získává další vlastnosti. Další jeho krádeží ze zahrady Héry byla rozpoutána Trojská válka – jedna z klíčových událostí řecké mytologie (a historie).

……. Na svatbu dostali pozvánku všichni bohové – až na bohyni sváru Eris. Eris, bohyně konfliktu, byla naštvaná, že nebyla pozvána na svatební hostinu a tak ukradla jablka a když dorazila na oslavu bez pozvání, hodila na stůl jedno z jablek označené – “té nejkrásnější”. Héra, Athéna a Afrodite – každá z nich si myslela, že jablko je určeno pro ni. Paris, trójský princ, byl požádán, aby tento spor vyřešil a on podal jablko Afrodite. Jako pomstu, Héra a Athéna podporovaly Řeky ve válce, která vedla k pádu Troji.
Odtud vzniklo rčení „jablko sváru“.

V křesťanské tradici, která vyrostla z antiky, má jablko také duální význam, ale již s převahou negativního.

Na jedné straně znamená zlo (z latinského malum) a je to ovoce svádění Adama a Evy, které jim dal ďábel.
Na druhou stranu, znázorněnou s Kristem nebo Pannou Marií, ukazuje na nového Adama a na spasení.
Opice s jablkem v ústech znamená pád.
V křesťanské tradici je jablko spojené s pokušením.
Nabídnout jablko – znamená vyznání lásky. Jablko se používalo jako dekorace nevěsty.
Symbolismus je pravděpodobně spojen se skutečností, že jádro jablka v podélném řezu připomíná vulvu.
Ovoce stromu života, symbol samotného života, jako skutečný obraz znamená úspěch v životě a radost
z úspěchu. Jablko hraje v životě biblické civilizace klíčovou roli.
Není divu, že symbolem jedné z nejúspěšnějších západních korporací je Evino nakousnuté jablko.

Cíle, kterou hraje jablko v mytologii, Alexander Sergejevič Puškin v jeho práci velmi neobvykle obehrává.

Je třeba poznamenat, že Puškin se ukázal programátorem budoucnosti, protože vzal základ západních i ruských pohádek, přeformátoval je a změnil tím ty matrice (mnoho variantní), které byly podporovány těmito příběhy, nesené generacemi lidí.

Jeden z nejznámějších příběhů, ve kterém hraje roli jablko je příběh o spící krasavici. Puškin přeformátoval matrici této pohádky, vyplnil ji slovanským obsahem.

Jablko je symbolem biblické kultury. Alexander Sergejevič Puškin, nám ukázal otrávenou podstatu tohoto “jablka” – to je světové selhání globalizace západním způsobem.

A mnozí lidé jsou ještě ideologicky otrávení a otravují se jako princezna  těmito “jablky” biblické kultury.

A kolik lidí pochopilo/porozumělo ničivosti “jablek” z různých důvodů nemohli/nemůžou dostat tuto informaci do otrávených/otravovaných lidí?

Puškin ukázal všem na jedovaté biblické jablko a v něm obsaženou škodlivou koncepci.(viz. „Gavriiliada“)

Tak Puškin, tím že „najel“ na západní instituci proroků, vstoupil do procesu přeformátování celého biblického konceptu, kterému se ve skutečnosti věnoval celý svůj život. Pohádková poema “Ruslan a Ludmila” se stala svým způsobem korunou báječné kreativity Alexandera Sergejeviče, aktuální i v dnešních dnech.

Drak:

Slované žili v prostředí mnoha jiných národů. Na východě (za Donem) kočovaly Indo-iránské kmeny – předky Cimmerianů, Skytů a Sarmatů.
Do XI. století př.nl, Starověcí Slované dosáhli velkých úspěchů ve stavebnictví, obchodu, kovářství,…
V tomto období, slovanská země zažívala rozkvět, ale …

“Země se třese, mosty se třesou, voda se třese. Jde, jde drak Gorynič se třemi hlavami. Všechny zabíjel, všechno zničil, sousední království rozbořil,”- tak ruské pohádky popisují invazi Cimmerianů, skládající se ze tří velkých kmenů -“Ohnivého hada”, který má tři hlavy.

Je známo, že Cimmeriani, kromě mnoha jiných bohů, obzvláště uctívali Boha-Hada.

Totem Cimmerianů byl had, nebo drak. Ale tento totem byl charakteristický pro všechny indo-arije obecně a to lze pozorovat i v dnešní Indii prostřednictvím charakteristické deifikace = zbožštění hada.
Posvátní hadi-Naga dnes pořád mají bezprecedentní čest a respekt, jsou předmětem náboženské bohoslužby.
Jsou všeobecně známí indičtí fakíři, zaklínači zmijí.
A Cimmeriany, starodávní autoři mýtů, líčí jako lidi s hady namísto nohou.
Dědici starověké Indo-arijské tradice posvátných hadů, potomci Cimmerianů, Sarmatů, Udmurti a Kazaňkých Bulharů („Tataři“), stejně jako řada dalších zemí i dnes mají charakteristický element na ženském kroji – náhrdelníky, šperky,… podobné hadím šupinám.

Po dobu 300 let, s různým úspěchem, Cimmerianský had ničil země až k Dunaji a Visle.
Až do VIII. st.př.nl byly pokořeny různé kmeny. „Ohnivý had“ vyplenil Urartu, Asyrii, Lydiji a Palestinu.
Pod náporem “námořních národů”, o kterém se zmiňují historici, což byli Cimmeriani, byla smetena říše Chetitů.

Slované v té době také odráželi konstantní útoky na jejich území.
Byly vybudovány různé druhy obrany, vykopány hluboké příkopy a nasypány vysoké hradby, zvané „Zmijí-hadí valy”, podle jména nepřítele, proti němuž byly postaveny.
“Hadí valy”, známé z historie, se táhly mnoho kilometrů, byla to mohutná opevnění.
Ve VIII. století před naším letopočtem se dostalo do slovanských zemí tajemství výroby železných mečů, které byly mnohem účinnější než staré bronzové.
Konečně, na začátku VII. století př. nl. naši předkové zlomili hřbet zmijímu monstru.

Ne na dlouho si odpočinuly slovanské země.
Mladý had – kočovné kmety s nejlepší kavalérií v té době – ​​přišel nahradit hada starého.
Ve VII. – VI. st. př.nl. Skytové (i když souvisejí se slovanskými kmeny) také plenili slovanské země, kavkazská království, Malou Asie, a zničili mocnou Asýrii, tato přestala existovat.

Nicméně, starověká Rus posbírala síly a brzy skončila i skytská kampaň:

“A sousedé zmizeli, už se neodvážili bojovat,” říkají pohádky.

Na konci VI.. století před naším letopočtem Slované a Skytové uzavřely alianci – mírumilovné společnství Dubravy a Stepy, které přispělo k obecnému rozkvětu.
Zvětšila se propojenost zvyků, měst, zbraně, oblečení a řemesla se staly podobnými.
Herodot sice spojuje Slovany a Indo-Íránce pod obecným jménem “Skytové”, nicméně v jeho době to už byl jeden národ.

Baba Jaga:

Ve III. století před naším letopočtem opět přišla invaze.
„Skáče Baba-Jaga na koni v čele hordy, zakrývající mraky okraj oblohy“.
Kočovné kmeny příbuzné Skytům, mající ženskou vládu expandovaly na slovanská území. Vlastně i Cimmeriani také měl kult Bohyně-Matky.
“Dívčí království” se usadilo v severním černomořském regionu.
Sarmatská carevna z ruských pohádek vyzývá Ivana careviče, aby si ji vzal za ženu a vyhrožuje jeho otci:

“Porazím celé království, vyplením, hlavy setnu”.

Po dobu téměř pět set let Baba Jaga držela všechny sousední národy v poslušnosti, vybírala daň a ničila země. Ale na začátku 1. století př.nl. Rus opět zesílila a utlumila své “dívčí sousedy”. Následně vznikl slovansko-sarmatský svaz. A již od II. našeho letopočtu antičtí historici v kronikách smíchávají Skyty a Sarmatiany, nevidí rozdíly mezi nimi. Takže díky vzájemnému pronikání kultur, v průběhu času, se poskládal staroslovanský etnos.

To je však jenom jeden úhel pohledu.
Bylo napsáno mnoho knih a bylo natočeno mnoho filmů, ve kterých se objevuje babička-Jaguška.
Ale co o ní víme?

Ve skutečnosti je Baba Jaga velmi starodávným božstvem ve slovanském panteonu bohů, které uctívali naši předkové. Nicméně, po přijetí křesťanství, byl vyvinut celý program, aby nás zbavil starého dědictví, a to zejména pohanských bohů.
Všichni byli spojeni se zlými, démonickými vlastnostmi, ošklivými znaky a odporným vzhledem. Baba Jaga nebyla výjimkou. Přesto „přežila“. Ačkoli už ve formě zlé, hrozné čarodějnice, která hltá lidi.
Ale ne všechno je tak jednoduché.

Pokud si pamatujeme příběh o chování Baby Jagy a její přístup k těm, kteří se vydali do hlubokého lesa  a našli její chatrč, pak si vybavíme, že před tím, než si “host” sedl na lopatu, babička Jaguška hodného mládence myla a krmila a všemožně opečovávala, až potom ho chtěla „poslat do sporáku“.
Všechno, co bylo popsáno, není ničím jiným než starobylým pohanským rituálem, prováděným před cestou
do posmrtného života. Je to jenom o interpretaci.
Baba Jaga byla ověnčena odpudivými rysy, ale nezohlednil se okamžik, kdy jsou popsány tyto rituály, které naznačují, že Baba Jaga je pohanské božstvo uctívané mezi Slovany, které sloužilo jako průvodce k posmrtnému životu.
Dokonce i popis vzhledu může o tom svědčit. Vzpomínáte si na „kostnatou nohu“ Baby Jagy?

Takže, mezi pohanskými Slovany, našimi vzdálenými předky, byla velká opatrnost, pokud jde o stopy, které zůstaly na zemi. Jelikož se věřilo, že stopa člověka může být použita k jeho poškození.
Baba Jaga proto měla kostnatou nohu, nezanechala stopy.

Věřilo se, že Baba Jaga může pomoci člověku dostat se do jiného světa, aby napravil situaci nebo porazil darebáka.

Existuje verze, že Baba Jaga je jiné jméno pohanské bohyně Makoš , kterou uctívali Slované. A negativní vlastnosti “získala” až po přijetí křesťanské víry.

Jméno “Baba Jaga” má několik verzí původu.
Podle jedné z nich se toto jméno dostalo ke Slovanům z kmene Fino-Ugric (Mordovians, Mari), kteří žili v okolí a dokonce se později smísili.
Ve starobylém finougristikém dialektu je „jága“ kožešinový kabát obrácený dovnitř a baba je postava ženského božstva. Často byla ze zlata, takže se ji pokoušeli ukrývat, aby ji nepřítel nemohl unést, a obvykle se skrývala
v „jáge“, jak se ukázalo v kožichu.
Oblast, ve které žily finougristiké kmeny, byla bažinatá, a proto se pokoušeli stavět domy na velkých kůlech, které se podobaly kuřecím nohám – a to je “vzhled” obydlí Baby Jagy, chalupa na kuřecích nohách.
No, podle další verze, více slovanské, “jága” je odvozenina od “Jaša” nebo “Jaščur/Praščur“.
Praščurami předci nazývali všechny živé lidi. Tj., je prarodičem po ženské linii všech živých lidí.

Verzí o vzniku jména „Baba-Jaga“ existuje mnoho a konečnou odpověď dneska nelze získat.

* * *

V pohádkách se jasně projevují dva prostory charakterového působení, dva světy – obyčejný a “jiný”… velmi vzdálený svět.

Tento svět, území, kde se začínají různé zázraky hrdinů, je v pohádkách nejčastěji někde za…..
A když vezmeme v úvahu, že se mu věnuje více pozornosti v pohádkách, hlavní část všech akcí a dobrodružství se odehrává tam, pak můžeme konstatovat, že toto území ve světě pohádkových příběhů je důležitější než svět obyčejný, odkud se hrdina vydává na cestu.

Přechod mezi světy je v pohádkách často popsán velmi mlhavě.

Možné ale je, že vzdálené království je stát, který skutečně existoval. A složitost a doba trvání, jak se tam dostat, nám ukazují věci, s nimiž hrdina jde do “jiného světa” – železné boty, chléb na cestu – kouzelný ubrousek, pomocný „personál“.

Zajímavé je, že jak v ruských, tak v indických legendách jsou informace o určité zemi na dalekém severu, která se v nazývá Hyperborea. Ve svých centuriích Michel Nostradamus říká Rusům “Hyperboreální lidé”, tedy ti kteří pocházeli z dalekého severu.
Podle mnoha popisů se ukázalo, že klima na severu bývalo odlišné, což je také potvrzeno fosilizovanými tropickými rostlinami nalezených v severních šířkách.

M.V.Lomonosov  ve své geologické práci “O vrstvách země” se ptal, odkud na Dalekém severu Ruska:

“se vzalo tolik slonových kostí mimořádné velikosti na místech, kde by se jim nemělo dařit …”

Jeden z římských učenců, Plinius Starší, psal o Hyperborejcích, jako o skutečném starověkém národu, který žil v blízkosti arktického kruhu a byl geneticky spojen s Helénskými skrze kult Apollona Hyperboreana.
Jeho Naturalis historia (IV, 26) doslovně říká:

“Tato země je celá na slunci, s požehnaným klimatem; neexistují tam spory a nejrůznější nemoci … “.

Toto místo v ruském folklóru bylo nazýváno „Podslunečním carstvím“.

Slovo Arctic (Arktida) pochází ze sanskrtského kořene „Arka“ = Slunce.
Nedávné studie na severu Skotska ukázaly, že ještě před 4 000 lety bylo klima v této zeměpisné šířce srovnatelné se Středomořím a žilo tam mnoho teplomilných zvířat.
Ruští oceánografové a paleontologové také zjistili, že v letech 30 – 15 tisíc let př.nl. Arktické klima bylo dost mírné. Akademik A.F. Trešnikov dospěl k závěru, že podmořské horské útvary – hřbety Lomonosova a Mendělejeva – dokonce ještě před 10 až 20 tisíci lety se zvedaly nad Ledovým oceánem a byla tam oblast mírného podnebí.

Existuje také mapa slavného středověkého kartografa Gerharda Mercatora, datovaná v roce 1569, na které je Hyperborea zobrazena jako obrovský arktický kontinent ze čtyř ostrovů s vysokou horou uprostřed.
Tato Vesmírná hora je popsána v helénských mýtech (Olymp) a v indickém eposu (Meru).
Autentičnost této mapy potvrzuje i to, že už je zde zobrazen průliv mezi Asií a Amerikou, který byl opět “objeven” Semjonem Děžněvem až v roce 1648 a byl jmenován po V. Beringovi až v roce 1728.
Je zřejmé, že tato mapa byla sestavena pro některé neznámé prastaré „zákazníky“.
Podle některých ruských vědců je ve vodách Severního Ledového oceánu skutečně podmořská hora, která se téměř dotýká ledového pancíře.
Vědci předpokládají, že stejně jako výše uvedené hřebeny, tak i tato hora se ponořily se do hlubin moře relativně nedávno.
Hyperborea je také označena na mapě francouzského matematika, astronoma a geografa O. Phineuse v roce 1531. Také je zobrazena na jedné ze španělských map konce XVI.st. uložených v Národní knihovně v Madridu.

Tato zmizelá starodávná země je zmíněna v eposech a příbězích severních národů.
O cestě do Podslunečního království (Hyperborea) vypráví starodávný příběh ze sbírky folkloristy Rybnikova.

Indický vědec, Dr. Gangadhar Tilak, ve své práci “Arktická rodina ve Védách” cituje z prastarého zdroje
(Rig-Veda), kde stojí, že “souhvězdí „Sedm velkých mudrců” = souhvězdí Velká Medvědice = Ursa Major, je přímo nad našimi hlavami.”
Pokud je člověk v Indii, pak podle astronomie bude Velká Medvědice vidět jen nad obzorem.
Jediné místo, kde se nachází přímo nad naší hlavou, je terén za arktickým kruhem.
Takže postavy Rig Védy žily na severu?
Je těžké si představit, jak indičtí mudrci sedí uprostřed sněhových závějí na Dalekém severu, ale pokud zvedneme potopené ostrovy a změníme biosféru (viz výše), pak popis Rig-Vedy dává smysl.

Jaká krása ty pohádky!

* * *

Existují země a postavy, které jsou zakořeněny v hlubokém starověku, odrážející dlouhotrvající události, které zůstaly v paměti lidí jen jako kolektivní obraz některých sociálních skupin a jevů, stejně jako algoritmy jejich vzájemného působení.

Z generace na generaci, prostřednictvím příběhů o událostech minulých dní, se stávají pohádky.
Ale za neuvěřitelnými zázraky a poetickou krásou pohádek je stopa, která nás spojuje se skutečnou minulostí.
Ve formě pohádek se udržují integrální informační a algoritmické zkušenosti civilizace.
Není divu, že říkají:

“Příběh je lež, ale je v něm návod“.

Pohádka obsahuje nejen naše civilizační ideály, sny, způsoby společnosti, národní charakter, ale i historii vlasti (její algoritmická část).

Obvykle jsou hlavní pohádkové motivy a obrazy nutně spojeny s nejdůležitějšími rituály životního cyklu člověka, které jsou průběhem času pouze povrchně modifikovány a zůstávají v podstatě stejné.
To umožňuje pohádce v dnešní době neztratit svou přitažlivost a význam.
Taková kontinuita umožňuje pohádce plynoucí z minulosti, být v přítomnosti a stavět most do budoucnosti.

Jak vidíte, pohádky nám poskytují obrovský prostor pro výzkum a nové nečekané objevy.
Je to fascinující a zajímavý proces, protože pohádky se neodlišují od reality, jsou držitelem obrovského množství informací o národě, zvycích, přesvědčení, nápadech a minulosti.
Někdy se zdá, že pohádka má všechny odpovědi.

Možná ano…… bylo, nebylo…..

sdílet na