Vysockého ruská pravda

Bez Ruska nejsem nic. Bez lidí, pro které píšu, neexistuji …

Vladimir Vysockij zemřel 25. července 1980. Obrovský talent. Rus do morku kostí. Velký básník a člověk. 
Takoví se rodí jednou za sto let. Může být bezpečně srovnán s Puškinem, Lermontovem.

Pokud by Vladimír Semjonovič žil, a viděl strašlivá léta perestrojky, stal by se jeho nepřítelem všechen prozápadní odpad, který zradil Rusko za zahraniční ceny, mamon a výlety. Miloval Rusko. 

Vysockij nebyl nepřítelem země. Byl mluvčím národa. Vzbouřil se proti špatným lidem, proti šedým lidem –
v šedých uniformách, šedých oblecích, se šedými myšlenkami. Nepřijal ty, kteří zakazovali, kteří potlačovali, kteří omezovali svobodu. 

Během období vítězství „demokracie“ lze rozlišit dva typy publikací o ruském básníkovi. 

První z nich jsou publikace, ve kterých se probírá jeho těžký osobní život a píše o obtížích kariéry v sovětské „říši zla“. O jeho oficiálních a ostatních ženách, alkoholu a drogových závislostech. O obrovských výdajích, způsobu života, „intrikách sovětského režimu“ atd. Druhým typem je úvaha o „disidentovi“, „bojovníkovi proti sovětské moci“, „kosmopolitního“ a „protisovětského“.

Ve skutečnosti byl Vladimir Semjonovič obklopen liberálním uměleckým kruhem, ale ten mu byl cizí. 
Sám básník pociťoval odcizení od tohoto kruhu, vyjádřil to ve svých akcích a dílech. Není divu, že chtěl opustit divadlo, odjet někam na sever a na Sibiř, do pustiny. 

Chtěl být zachráněn, ale neměl čas. Až do poslední chvíle rval žíly a vytvářel mistrovská díla pro obyčejné lidi. 
Proto se stal národním zpěvákem, kterého ani nejbližší umělecký kruh nechápal. Vysockij nikdy neměl v úmyslu opustit zemi. 

“Pracuji se slovy, potřebuji své kořeny, jsem básník. Bez Ruska nejsem nic. 
Bez lidí, pro které píšu, neexistuji “, – řekl ruský génius.

Sochař Vjačeslav Klykov poznamenal:
„Vysockij je ruský fenomén. Povaha jeho úspěchu mezi lidmi je nepochopitelná jak v ruské (většinou westernizované) kulturní sféře, tak i na Západě. Byl to člověk s darem proroka. 

Vysockij je na stejné úrovni jako Puškin, Lermontov, Šukšin. V nich se zkoncentrovala celá Rus-Rusko. 

Takoví velcí lidé přicházejí během zlomů ruských dějin, v předvečer krize, chaosu, smuty. Je možné, že odchod Vysockého nejživěji symbolizoval konec sovětské civilizace, generace Velkého vítězství.

Vladimir Semjonovič byl mezi lidmi „vlastní“. On byl rozpoznán jako “jejich” vzhledem, povahou, temperamentem, písněmi, básněmi a filmy. Byl vlastní pro piloty i astronauty, pro vojáky i námořníky, horníky i vězně, pro vědce i horolezce,…. 

Vysockij představoval nejjasnější obrazec ruského lidu, nepohodlný pro „vládce“. 

Jaké obrazy představoval v kině a divadle? Jsou to lidové, národní obrazy silných, odvážných a vznešených lidí, kteří jsou připraveni riskovat.  Není divu, že ho nemilovali typičtí byrokraté-úředníci, kteří žijí na příkazech – co je správné a co ne. Báli se lidí, jako je Vladimir Semjonovič. A Vysockij byl živý, velmi jasný a kráčel po hraně. 

Jeho nejlepší písně jsou vždy živá obnažená duše.

Nyní, v naší éře materialismu, vítězství „zlatého tele“ a hedonismu, je těžké tomu uvěřit, ale Vysockij je ruský prorok, mystický jev. Během jeho života i po něm byl umlčován. Ale pro ruský národ je to idol, jedna z nejvýznamnějších osobností ruské historie a civilizace. Lidé ho přijali celým svým srdcem, celou svou duší. 

Vladimir Vysockij se stal národním ruským hrdinou. Lidé, kteří milují jeho obrazy z filmů, básní a písní, jsou naživu a vědí, že je třeba přestat dělat to, co není spravedlivé. Jeho písně neztratily svou ostrost a sílu. 
Vysockij je ruská pravda.

Vladimir Vysockij nebyl nikdy zkorumpovaným liberálním disidentem, jak by si mnozí přáli. 

Jeho ruské a vojenské písně jsou toho nejlepším důkazem. 

Vysockij se účastnil oblíbeného programu americké televizní společnosti CBS “60 minut”. Zpívá, odpovídá na otázky moderátora a diváků. A následuje na něj přímá otázka:
chtěl byste zůstat ve svobodném světě?

Odpověď je také přímá: „Opustit Rusko? Proč? Nejsem disident, jsem umělec.“

Moderátor na tom trvá:
„Jste však umělec a na Západě budete svobodný v tvořivosti. V Rusku je totalita, která ničí všechny živé věci …“

Vysockij zbrunátněl a jeho oči se zabarví. 

“Pracuji se slovem, potřebuji své kořeny, jsem básník. Bez Ruska nejsem nic a nikdo.
Bez lidí, pro které píšu, neexistuji. Bez publika, které mě zbožňuje, nemůžu žít.
Bez jejich lásky se udusím. Ale bez svobody umřu.”

Vysockij nechal nuance svého vztahu s úřady doma, na newyorském letišti Johna F. Kennedyho novinářům řekne: „Myslíte si, že pokud mám problémy s mojí vládou, pak jsem je přišel vyřešit sem?“

„Vysockij nikdy nechtěl zůstat na Západě. Vše dokonale pochopil a viděl všechno“. 

Nelze pominout, co udělal pro propagaci Vysockého a jeho písní Jarek Nohavica a překlady Milana Dvořáka.

Zkráceno
https://bit.ly/2OUZT8R
https://bit.ly/2D3NcWA

sdílet na