Proč 1. září

Až do roku 1939 měly Berlín a Varšava plné porozumění v otázkách společného postupu proti Rusku, ukryté za diskusí o boji s Kominternou.  

Problém v jejich vztahu vznikl kvůli svobodnému městu Gdaňsk (Danzig). V důsledku první světové války Polsko získalo část německých zemí, které mu poskytly přístup k Baltskému moři.

 

Takzvaný „polský koridor“ oddělil Východní Prusko od centrálních německých zemí. 
Na tomto území bylo město Danzig (Gdaňsk), které mělo statut svobodného města pod protektorátem Ligy národů, ale které bylo součástí celní unie s Polskem. 
Úřady a posádka v něm byly také polské.

Od roku 1938 Berlín jednal s Varšavou o začlenění Danzigu do Německa a vytvoření externího teritoriálního koridoru do východního Pruska. 

Je třeba poznamenat, že v tu chvíli Němci spolkli “pouze” Českou republiku a ve skutečnosti darovali Varšavě region českého Těšínska, díky kterému bylo zemědělské Polsko schopno najednou zdvojnásobit výrobu surového železa. 

Berlín s největší pravděpodobností očekával souhlas Poláků s vybudováním teritoriální cesty („Danzigský (Gdaňský) koridor“). Německo navrhlo prodloužení Smlouvy o přátelství o 25 let a aktivní spolupráci v rámci Paktu v boji proti Kominterně.

V lednu 1939 přijel do Berlína polský ministr zahraničí Józef Beck, kde se setkal s Adolfem Hitlerem a jeho kolegou Joachimem Ribbentropem. Führer nabídl Polsku území na východě, která by byla získána během nevyhnutelného střetu se SSSR, ve kterém byla Varšavě přidělena role vojenského spojence. 

Výměnou byl požadován pouze souhlas Poláků se splněním požadavků Německa týkajících se Danzigu. 

Ale Polsko se chovalo více než sebejistě a neudělalo žádné ústupky. Rozdělit západní území Sovětského svazu a diskutovat o přístupu k Černému moři, tak k tomu byla Varšava připravena, ale předat Danzig se nechystala. 

Berlín si uvědomil, že externí teritoriální koridor Poláci nemají v úmyslu akceptovat. 
Německo se opět ocitlo ve stejné situaci jako za vlády Fridricha Velikého – znovu bylo nutné sjednotit území, aby nebylo závislé na chamtivosti celníků oživujících polsko-litevského společenství – Rzeczpospolity.  Němci čekali, Poláci zůstali neoblomní. 

Obě strany se začaly připravovat na nepřátelství, na které dříve ani nepomyslely, protože se chystaly společně zaútočit na SSSR. 

Führer schválil konečný termín přípravy Německa na válku s Polskem na 1. září 1939, Berlín však řešil tuto otázku diplomaticky až do jara 1939. 

Nyní je zajímavé a nutné pochopit to, kdo vštípil takovou sebedůvěru polskému vedení. 
Byly to Londýn a Paříž, tito spojenci slibovali všestrannou pomoc Varšavě, a dokonce 3. září 1939 vyhlásili Německu válku, která vejde do historie jako podivná, protože vojska „věrných“ spojenců Polska se nepohnula z místa a Hitler neodvelel na západ ani jednu divizi působící v Polsku. 

Adolf zjevně získal pevné záruky od monsieurů a sirů, že žádná skutečná ofenzíva nebude. 

A tady vidíme, že Londýn a Paříž svému „spojenci“ poskytovaly jen rétorickou pomoc, a Hitlerovi
i když vyhlásily válku, ale falešnou (Phoney War), ve skutečnosti nezabránily v obsazení Polska
v nejkratším možném čase. 

____________________

Jenom malá připomínka všem rádoby historikům, analytikům a ředitelům různých výzkumných ústavů, s kterými se dnes roztrhl pytel….. Pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem byl podepsán
23. srpna 1939, takže tehdy kdy již bylo Německo téměř připraveno obsadit Polsko a válku nemohlo NIC zastavit, všechno šlo podle Hitlerova plánu, tiše schváleného Londýnem. 
Stalin měl za úkol co nejvíce oddálit útok na SSSR.

https://cont.ws/@ComandanteOleg/1433395

sdílet na