Niklotova závěť, VI., poslední část

Předchozí části:
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-i-cast/ 
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-ii-cast/ 
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-iii-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-iv-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-v-cast/

Tryzna

V noci temné skončila se bitva, a Niklot poručil, aby se všichni sešli
u bran a valu germánů, aby ráno pronikli do jejich tábora,
a zmocnili se všeho, co se bude hodit.

Na znamení válečného rohu se Venetové začali shromažďovat u praporu knížete, šli po bojišti, řinčeli štíty a zvedali zbraně padlých, a pomáhali pokrevním bratrům, pokud rány dovolovaly jít, opřít se o bratrská ramena.

A těžce raněné ukládali na nosítka ze svázaných kopí
a nesli je do staré pevnosti Venetů, aby ženy rány vymyly
a léčivými bylinami je ošetřili.
V noci temné Venetové s pochodněmi rozebírali závaly z mrtvých.
Vynášeli na mírný břeh padlé Venety, Kriviče a Čudy,
vedle říčky ukládali padlé, aby ráno s východem Kupaly
umyli čistou a světlou vodou jejich těla a oblékli venetsky,
vždyť zahynuli jako Venetové, jako hrdinové země Obodritů.
A proto si jejich pohřeb musí pamatovat potomci Dažďboga.

Brzy ráno slovanské vojsko zachvátilo celé ležení latinské.
A viděli Russové, jak žili jejich nepřátelé celý rok u Dubína.
V táboře bylo mnoho vozů s drahocenným kovářským zbožím:
ležely tam střely kalené, sekery, ostří kopí, čakany,
mnoho tam bylo mečů damascénských a brnění z dobré oceli.

V ležení Veneti také objevili sklepy, v nichž se chránily zásoby potravin.
Našla se tam mouka i nasolené maso, také ryby a láhve vína
Stovky sudů Slované vyzvedli s koňakem a olivovým olejem.
Ale nejcennější pro Venety byly baldachýny a stany.
Látky se hodily na stožáry jako plachty pro lidi a pro loďky rybářské.
A proto je rozbírali opatrně, se znalostí a beze spěchu.

Uprostřed tábora temných byl sklep, kde úpěli v zajetí Obodrité.
Vytáhli je v řetězech a okovech, sotva živé od krutého bití.
Zajatí Russové plakali, když uviděli své bratry, kteří jim přišli na pomoc,
vítězné vojíny – hrdiny, kteří rozdrtili naduté cizince
v těžké bitvě u hradeb jejich hlavního města.

Pozdě večer na poli u lesa vedle místa kruté řeže
kolem vzplály pohřební hranice.
Uprostřed v širokém kole Veneti zapálili hlavní oheň pro bojary,
pro knížata, co hrdinně zahynuli, a pro nejodvážnější vojíny.
Ukládali je do řad jako rovné v bělosněžných plátěných oděvech.

První místo na loži pro mrtvé zaujal kníže Svetojar, kníže Dubína,
vedle volchva s mečem položili dle obyčeje odvážných Rujanů.
Lutobora uložili v brnění z voskované, prosolené kůže,
jak si to přáli Chyžané, Doličané a vojíni Retry
dle starého obyčeje Venetů všechny bojary a padlé hrdiny
položili do řad mezi knížaty a přikryli lněnou pokrývkou.
A potom dokola na pohřební hranice položili ostatní bratry.

Semknula je v jednotný svazek touha po světlu a touha po svobodě,
a smrt, která je vzala do vyššího světa k předkům dobrým, vysokým a slavným.
Nakonec třením získali čistý plamen – dar Dažďboga.
Roznesli ho pochodněmi k pohřebním hranicím na poli,
a zazpíval hymnus Slunci-Daždbohu, na oslavu zakladatele ruského rodu,
jeho vnuků, aby je nejsvětlejší přivítal jako hrdiny země Svatoruské.

Žrec pěl hymnus, a hranice plály, unášeje do vyššího světa duše padlých.
Ruské vojsko stálo kolem, vojíni mlčky hleděli do plamenů
a na hvězdu, která vzplála na jasné obloze, osvětlujíc vysokou Svargu,
kam se vydávaly slovanské duše…

Na pevnosti šedého Dubínu, jenž sklonil kopule věží
před těmi, kdo život svůj dal za svobodu a zemi svatou,
na pole a doubravy rodné, na vše to, co zove se Rusko,
a v jejich očích slzy se třpytily, slza bolesti a veliké ztráty.

A tu knížata přistoupila ke kolu smrti, – Tverdoslav a Radimír s Niklotem,
a, sundavše přilby a pokleknuvše, poklonili se hranicím odchodu.
Hned za nimi se všechno vojsko sklonilo, zakývaly se prapory na rozloučenou,
zněl tichý šepot tajemné přísahy, ženský pláč a vzlyky dětí.
Celou noc plály pohřební hranice.
Časně ráno sebrali Veneti popel padlých hrdinů do uren.
Tyto urny na široké lešení přinesli, podělili mezi sebou.
Prach padlých Slověnů a Krivičů, také prach jejich čudských spojenců
rozhodla knížata Rusi světlé odvézt na Ilmeň a na Volchov.
Tam stojí rodové mohyly Krivičů, všech Slověnů a Karelů,
jen tam je místo pro prach hrdinů.

Aby se nehněvali dávní předkové že byl porušen zákon práva rodu,
Veneti Pomoří zase začali stavět mohyly,
a nasypávat je výš a výše, podle zásluh padlých v boji.
V těžké a nudné práci jim pomáhali Karelové a Rusové,
a také ženy a matky padlých, staříci a starší děti.
Tak dokončili mohyly a do nich uložili prach padlých.

A pak dle staré tradice začali chystat vzpomínkové stoly.
Sbili je ze sosnových dlouhých desek, ozdobených žlutí,
na ně kladli lněné pokrývky, lavice postavili na kůly.
Na stoly přivezli z Dubína sudy sbitně, nápoje a pivo,
přivezli také červené ryby, mnoho drůbeže a divočáků z lesa,
i maso ulovených jelenů a kančí chutnou slaninu.
Všechny potraviny Slované připravili zde na kamenech.

I zasedli Veneti a Rusové za stoly, aby vzpomenuli padlé v boji.
Nejdříve Slované pili suru, zapíjeli ji světlým pivem,
pak pili sbitěň, a sladké šťávy, jedli tvaroh, výtečné maso
a také ryby, ikru a divočinu.
A na padlé v boji krvavém vzpomínali, jakoby za stolem
spolu s živými seděli.
Zpívali Slované písně o životě pěli hymny bohům,
společným předkům, tančili, kroužili v chorovodech.
A když zašlo slunce a na poli se rozhořely ohně
se rozdělili na skupiny a začali soutěžit v boji se zbraní.

Bojovali vojíni meči v brnění, na koních se sráželi se štíty.
Poražené všichni chválili, vítěze knížata vyznamenávali.
Tato bitva byla na počest padlých, a proto nebyla krvavá.
Soudci pozorně sledovali souboje, aby pravidla všichni dodržovali.
Po boji s ostrými zbraněmi začaly souboje pěstní.
A probíhaly tyto souboje do rána, do východu Světlookého.
Pěstní souboje byly oblíbeny Obodrity, i Slověny, Rujany a Kriviči.

Velmi silné borce postavili do veřejných soubojů Lutiči.
Pouze kníže Latikajněn nepřijal výzvu, hozenou Rusy Čudům,
řka, že Karelové nemilují potěšné bitky s duchovními přáteli.
Ale v soutěži ve střelbě na terče jeho vojíni ochotně předvedou
svou dovednost, přesnost a sílu, ale teď ať vyznamenávají jen Rusy.

Kolik rozbitých nosů, kolik krve!
Vyslechnuvše řeč Latikajněna, knížata rozhodla, že nastal čas
čestného boje do vítězství, vždyť borců bylo mnoho mezi vojíny.
I soutěžili borci mezi sebou, na zemi syrou se valili,
potom však bez urážky se objali a přecházeli k soutěži v lukostřelbě.
Celý den Venetové, Rusové a Karelové mezi sebou vášnivě soutěžili,
a večer teprve kníže-vojevoda vyznamenal nejlepší vítěze ve vojsku.

Střílet na terče z luků pozvali i mladé dívky.
A střílely krasavice přesně, překonávajíce i své bratry
a ti jim za to blahopřáli.
Říkali, že ženy Venetů se mohou samy ubránit,
což dokázaly ve dnech útoku, kdy temní lezli na hradby
a hrozilo, že svaté hlavní město promění v hroudy popela a prachu.

Po bohaté a hlučné tryzně propustili Slované všechny zajatce,
kteří pracovali přes týden, pohřbívajíce těla poražených.
Pochovali křesťany poraženého vojska, vojínů Navi,
Němce, Franky a obyvatele okolí Pádu, všechny, kdo vytáhli do války s Venety
a našli svou smrt u jejich hradu.
Bez výkupu propustili zajatce, aby se na Slovany více nezlobili,
nakonec je do Dubína pustili a své město jim ukázali,
nakrmili je, oblekli na cestu a řekli jim, aby příště byli chytřejší
a nechodili do války proti Venetům.

Ať přicházejí jako kupci se zbožím a obchodují – tak to bude lepší.
Zajatcům dali potraviny, léky, dokonce muly pro raněné jim dali,
a pomodlili se za ně Stribogovi, aby déšť a podzimní chlad
je nezastihl osamocené na cestě.
Ať si jsou křesťané svou cestou ke svým rodinám a modlí se k Bohu.

Když „hosté“ opustili Dubín, a odešli svou cestou na západ,
tehdy Obodrité roztopili ruské báně do ohnivého žáru.
Nastala klidná doba, nyní se mohli zbavit napětí:
nahřát svá těla v parní lázni, vykoupat se v léčivých nálevech,
masáží rozproudit krev v žilách, spojit se se všemi živly
a nabrat nové síly pro další velké činy.
A tak k polednímu všechny báně Dubína ohnivým žárem k obloze dýchaly,
pára se vylila zpod střech a větráků, vrabce a vrány rozhánějíc.

A ve veselých a hlučných tlupách šli Slované, i vojíni i ženy,
také jinoši a děti i staří moudří dědové.
V lázni příchozí vítali sbitněm znalci různých bylin a zaklínadel.
Rádi je pohostili skleničkou, kořeněným medem pomáhali zahojení.
A tak se lidé natáhli na lavice:
vojíni se šrámy, veselé děti, milé děvy, jinoši, starci
a pokropili vodou s odvarem z léčivých trav a sílících listů
horké kameny v píckách.
Průzračná pára, vonná a horká ihned zaplnila lázeň
a se smíchem seskákaly na lavice dolů děti z ležáků vysokých.

Vojíni si nasadili čepice a užili byliny, a také metličky dubové a březové
a začali se jimi mrskat přes záda a polívat se vodou studenou.
V kotoučích páry děvy-krasavice potíraly jejich těla jehličím,
rukama hnětly pohmožděniny a třely je olejem z léčivých bylin.
Obdivovali Rusové Venetky, ladné a štíhlé se světlými copy,
bez chybičky těla krasavice, i jejich řeči jsou rozumné a něžné,
bez řeči – samé bohyně!
Dcery Lady světlé a překrásné!
Lze je – jako v poli květy – obdivovat nekonečně v den jasný.

Pouze to, ale myšlenky špatné vypálit ohněm ušlechtilého srdce.
Není prodejné lásky v Pomoří!
Také není zrádných ženštin.
Ženy Rusů v rodině jsou chráněny jejich srdcem jsou muži ohřáti.
A nazývají je Venetové i Rusové obsažným slovem – pozemské bohyně.
Ženy vidí v mužích v oddílech pouze vojíny, obránce Pravi,
ne zvířata, ne křesťany se lží v srdci stvoření pozemské Navi.

V lázních se Slované dlouho šplouchali, po žáru se polévali vědry
s dešťovou chladnou vodou, pili sbitěň, medovinu a nálevy,
po odpočinku zase spěchali do lázně.
Znovu se napařovali dubovými listy a opět pili horký sbitěň.
Po veselé tryzně a po lázni vojevodové se shromáždili u knížete.
Bylo rozhodnuto hostinu na rozlučku uprostřed města pro bratry v duchu
a věrné spojence uspořádat.
Rozhodli bojaři Dubína dát Rusům a Čudům dárky
aby pamatovali pomořské Venety svůj svazek a vítězství nad tmou.

Brzy ráno začali Obodrité stavět lavice pro novou hostinu.
Náměstí města pokryli koberci, v ulicích umístili pochodně,
na věžích vyvěsili prapory a brány ozdobili stuhami,
a večer se na náměstí shromáždili obyvatelé hlučného města.
Pak Slověny s Čudy světlookými, Kriviče a Rujany pozvali.
Šli spojenci mezi řadami Obodritů, stojících s květy,
které jim házeli pod nohy, a volali:
„Ura – sláva Russům!
Sláva Árijům! Sláva Karelům!
Sláva hrdinným bratrům z Arkony!
Sláva, sláva, spojencům sláva!“

U brány pak, u vchodu na náměstí je vítaly venetské děvy
v bílých krásných šatech a nasazovaly Venetům věnce,
objímaly je a líbaly.
Za bránou v hedvábných šatech, v pozlacené přilbě a brnění,
obklopen bojary města, stál přesvětlý kníže s úsměvem na rtech.
Potřásal rukama druhů Venetů a na památku jim předával dárky:
damascénský meč, sekyru, brnění či zlatý kalich gótský.
Nikoho kníže nevynechal, všem řekl:
„Tys hrdina a spojenec! a lid náš je ti vděčen
a bude si pamatovat dobrý skutek!“

Když byli vojíni obdarováni a zaplnili pohostinné náměstí,
přesvětlý kníže se obrátil ke knížatům:
„Bratři krve a ducha! Naši rodní! Nepohrdněte dárky, vezměte si je.
Můj lid pět korábů naplnil ne z marnivosti či z pýchy – ale věcně,
pro vítězství nad silami Navi.
Koráby jsme naplnili štíty a brněním z kované ocele,
a také sedly a koňmi.
Nejsou na lodích peníze ani zlato, jen naše vojenská výzbroj,
vše, čím tyto pomořské země a města rodná jsou bohatá.

Rozhodnutí

Teplý podzim světlým zlatem obalil keře a stromy.
Vody se vyčistily, a větry vanuly od severu ze šedého moře
a deště z chladné oblohy padaly na zemi stále častěji.
V ten čas podzimní nepohody se sešlo u ohně života věčného
pět mágů v bílých oděvech, pět volchvů Svetovida a Roda,
kteří kouzelným magickým slovem rozdrtil síly temných v Ladoni.

Mlčky se usadili kolem ohně a neustále do něj pohlíželi,
a pak nejstarší mág řeč pronesl, obraceje se k shromážděným bratrům.
„Ano, vítězství jsme dokázali přiblížit, ale ty ztráty, ty velké ztráty!
Kolik padlo hrdinů bojujících!
Svetovid nám pomohl, ale vždyť brzy síly pomořských Venetů se vyčerpají.
Spoléhat můžeme jen na Rus za Ilmeněm, na Slověny, Kriviče, Tiverce
a další blízké nám pokrevní bratry.
Tam vznikne náš základ, tam říše ruská povstane,
ale nyní je nutno hořící plamen života Venetů a Russů
skrýt před očima samotného Černoboha, aby žil bez času, věčně.“

„To znamená, že musíme utajený chrám z Pomoří přenést nejvyšší silou,
ať hoří plamen života u Rusů na Dvině pod záštitou Raroga.
Mezi lesy a bažinami tam je ostrov neviditelný pro vojska Navi“, –
řekl druhý mág po chvíli přemýšlení.
Ale v odpověď řekl stařec třetí:
„Nemusíme v ruské zemi skrývat, ale tam, kde nejsou lidé – jenom stíny,
stíny našich předků božských“.

Vyslechnuvše jeho řeč, mágové znovu dlouho do ohně hleděli.
A potom tiše promluvil nejstarší:
„Mluvil jsem o tom s Trimirem, s tím, kdo je věčný a smrti nezná,
kdo ochraňuje chrám nejsvětějšího Rodu, stojící v doubravě na Valdaji.
Ten mi řekl, že plamen naděje je nutno skrýt daleko na východě,
mezi jezery a horami Putorana, kde leží v jeskyních podzemních
Orianské naše dědictví.
Ty hory sám Rod ochraňuje, planina není přístupná Černobohu.
I Trimir tam často bývá, je ochráncem a zná cestu“.

Znovu se mágové zamysleli, potom se poklonili ohni
a všichni z chrámu ven vyšli.
Nejstarší řekl:
„Odcházíme k Trimirovi, čeká nás, pospěšte za mnou…“

A roztáli mágové jak stíny, jakoby nebyli na stezce.
Za den tajný chrám bor opustil.
Zmizel, rozplynul se mezi sosnami.
Pouze lesní skřítek po nocích, jako dříve, navštěvoval kouzelné místo.

Závěť

Za stoly zasedlo vojsko spojenců:
Obodrité, Chyžané, Slověni, Kriviči, Dolečané, Rétaři
i Rujané s odvahou v srdci, Přespeťané, polabští Srbové
s nimi pak věrni slovu a cti vojíni hrdinné bratrské Karélie.
A za radostného smíchu a veselí na vítězství pozvedli poháry.

V tu dobu oslav a bratření se ke knížatům a bojarům a také
ke slavnému vojsku Russů s řečí se obrátil Niklot, kníže přesvětlý.
Vystoupil na tribunu vysokou a hned ztichlo celé náměstí.
Všichni se dívali na knížete a čekali, co jim řekne dnes moudrého.
Před svou řečí se poklonil, a pak vysvětlil, že poklonou
pozdravil bratrství národů jedné krve a společných předků.

„Pouze v tom je záruka našich osudů, je v naší jednotě, věřte mi, přátelé!
Musíte si to uvědomit na příkladu našeho společného hrdinství v poli.
Síly tmy se pokoušejí vládnout,rozbíjejíce jednotu národů.
Přesvědčují nás, že neexistuje bratrství Russů, neexistuje ve světě slovanská jednota.
Prý Slované jsou temní divoši, jimž jsou dostupné jen pudy zvířat.
Copak je to tak? Pohleďte – jsme spolu!
Společně neseme krvavé břemeno!
A dokud náš svazek bude pevný, na zemi se nenajde taková síla,
jež by nás zlomila. Proto, bratři, vás zaklínám, a modlím se k bohům,
buďte vždy spolu – v jednotě je vítězství!
Vždyť jsme větve jednoho kořene, jedné krve a společných tradic!“

Zmlkl kníže přesvětlý, vysoký a uslyšel, že společné srdce
začalo bít na celém náměstí spojujíc v duchovní bratrství všechny slovanské země.

sdílet na