Niklotova závěť, IV. část

Předchozí části:
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-i-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-ii-cast/
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-iii-cast/

Loučení

Za rozbřesku k potoku hluboko v lese dorazili tři volchvové bíle oděni,
obstoupily je tmavé jedle, které rostly podél vody až k doubravě.
Les, rozezpívaný šumem jarním rozmlouval se Sluncem a větrem,
bylo slyšet, jak zpívají ptáci, jak jeleni pijí vodu, vzrušeni.

Volchové stáli nehybně, pozorujíc ptáky na nebi,
potok, mizící ve vrbinách, i vlka, který se přišel napít.
Po chvíli nabrali vodu do věder, vydali se cestičkou, mizící v houští,
došli až k lázni, ukryté v lipoví, vodu vylili do sudu
a zažehli v kamenné pícce oheň, hořící bílým plamenem – dar boha Velese.
Ještě chvíli postáli u potoka, odpočívajíc, pak k chrámu tajnému, mlčky kráčejíc,
předstoupili a posadili se u vchodu okolo bratra, který ležel na lavici.

Bílý mág přivykal svou duši starému tělu – tělu pozemskému.
Majíc soucit s oslabeným spolubratrem, masáží přivedli jeho tělo k sobě.
Tři mágové pak na čerstvé povětří opatrně z chrámu vynesli „nenavrátilce“.

Ty, kdož ve Svarze zůstali navěky, kteří shořeli v bitvě těžké, nerovné.
Život věčný položili za Pomoří, za Rus bohyně Vesty, i za předky.
Volchvové je všechny vykoupali v teplé lázni pod lipami,
oblékli těla „nenavrátilců“ do bílých šatů, všechny pak
uložili do vydlabaného člunu, který jim přinesl
sám pán doubravy stinné, dobrý pán lesa – sluha Svetoborův.

Ještě člun dřevem obložili, před mrtvými se tiše sklonili
a prosili za odpuštění za způsobená muka
a také za to, aby jim ze Svargy vznešené
Rod pomohl vrátit se zpět na Zemi.

Teplý větřík povíval doubravou, letní večer se nenápadně snesl,
a jakmile na nebi vyšly první hvězdy, vzplála pohřební vatra.
Jiskry její zalétaly až ke hvězdám, a nehasil je Stribog prchlivý,
u ohně bratři ducha smutně stáli a s nimi vlci a plačící lesa pán.

Švédové

Čeho se kníže nejvíce obával, to se stalo. Uprostřed měsíce Travena
přišla zpráva z livonské hranice, že k Dubínu pluje zdrcující loďstvo
Švédů drsných z daleké Segtuny.

Niklot ihned přikázal vojvodům svolat Rujaňany na neodkladnou poradu,
aby jim mohl říci: ať vyrazí na moře a vrátí se zpět na svůj kvetoucí ostrov,
nemusí Obodritům pomáhat, je jasné, že válečníci svobodné Arkony
zvítězit nad švédským vojskem nemohou.
A dívat se z hradeb, jak umírají, bylo by bratrům krve nesnesitelné.

Když se sešli v poradním sále vojvodové rujanští pevné vůle,
dal jim Niklot na srozuměnou, že nastal čas ustoupit od hradeb starobylého Dubína a vrátit se do svých přístavů na ostrově, aby zachránili své loďstvo i naději. Dlouho naslouchal Vseslav Obodritovi, překvapený jeho nečekanými slovy, pak se otočil zády a mlčky vyšel z poradního sálu.

Ve shonu uběhl týden, a když se z mlhy nad mořem
vynořily stožáry a vlajky lodí silné švédské flotily,
lodi Rujaňanů, utvořivše klín, vypluly vstříc návštěvníkům.
Šli oni na smrt, jakoby se chystali na svátek, pluli po větru, s plachtami napnutými,
ve kterých si pohrávalo usměvavé Slunce se svými zlatými paprsky,
a píseň jejich stoupala nad vlnami, píseň starodávná – píseň bojová:
„Hej-Ra! Hej-Ra!
Plujeme si pro vítězství!
Ten, kdo v něj věří – zvítězí!
My své líté nepřátele potopíme
v této bitvě kruté a přetěžké,
jsme na duchu silnější
a vede nás moudrý bůh války!“

Obodrité, stojící na věžích, se slzami Rujaňany vyprovázeli
a prosili bohy světlé Svargy, aby lodi rujanské se ctí obstály.
Tak se srazily dvě eskadry na pochodu, z hradeb však nedohlédli
na hroznou bitvu.
Všechny lodi, k sobě za paluby zahákované, jako káči kroužily po vlnách,
a tu najednou zahřmělo nad vodami, dosahujíc až k nebesům modravým
burácivé Sláva Rusi! Sláva bratřím! Všem Rusičům sláva!

A sedmkrát oběhnuvší Slunce zaznělo mnohohlasné „Hurá“ nad vlnami.

A ti u vesel bratrsky se objali, jejich lodi, držíc se proti větru,
začali se blížit k pevnosti Vánů.
Udiveně zírali na moře Vánové, mlčky stojíc na věžích,
a nevěděli, co dělat, co si myslet.
Rázem je však přešly všechny smutky.
Před nimi zjevili se ne Švédi, ale Rusi ze staré Ladogy, Pskova, Slovensku,
ti, které minulé léto prosili Veneti o pomoc v boji.
Jenže tehdy – kde byl konec drakkarám Segtuny,
které měly pevnost Obodritů smrtelně odříznout ze strany moře?

A tak tam stáli Veneti, nechápajíc, a čekajíc, až Rujaňané dorazí
společně s těmi, kdo připlul s nimi k Dubínu vojenskou flotilou.
Jen Niklot, úplně sám, seběhl dolů a vydal příkaz okamžitě
spustit padací most a otevřít bránu.

Z ní vyšel v ústrety kníže světlý, chvějíc se dojetím, rozpřáhl ruce,
vítajíc Rujaňany i Rusy, kteří již doveslovali chladným mořem
až ke zdem Dubína.
Oči jeho plné slzí, tvář zalitá sluncem a rty šeptající:
„Bratři krve! Bratři ducha, věděl jsem, pevně jsem ve vás věřil!“

Obětování

Úsvit letní bledou mlhou, co zvedala se z temných úžlabin,
zahalil skalnatý vrch, nepouštěje do lesů temné noční stíny.
Stíny ty, bloudíce mezi kameny, vplížily se nepozorovaně na mýtinu,
a utvoříc dlouhý řetěz, zdánlivě svobodné vůle nemaje,
zavířily v slepém chorovodu.
Ve zběsilém tom tanci, země se nedotýkaje, protančily
mezi lidi, nehybně tu stojící, aby se nakonec spojili v jednolitou masu.

Lidé, tmavým oparem zahaleni, zachovali klid, sledujíc tichou hru,
jak se opar zvedá k nebi, pohlcuje denní světlo
a studeným závojem halí kameny i vrcholky borovic.

V temné bezměsíčné noci tady černí mágové silou slova i mysli
vytvořili dutý žulový oltář, aby na něm sprovodili ze světa
těla těch, kteří stáli nyní na mýtině v časnou ranní hodinu,
aby na počest boha smrti přijali bolest a utrpení Hádu
a až umřou, předali svou sílu běsným démonům černé magie.
Sluhové Smrti připravovali oběť, kterou jim museli obstarat templáři,
na ukojení jejich lačnosti po krvi.

Obětí byly mladé slovanské panny, jemné, štíhlé a krásné, nyní spoutané v řetězech. A tyto panny teď vedli rytíři Chrámu, s posměšky, úzkou stezičkou mezi stromy na vršek kopce, pohánějíc je koňmi a ranami biče.

Rusovlasé dívky stoupaly bosky, po trní a ostrém kamení,
krev lila se z nožek zbídačených, zanechávaje stopu na trávě i kamení,
Slovanky však vše snášely bez hlesu, rány bičem i cestu trnitou.
Tak kráčely, hlavy hrdě vztyčené, poraněné na těle – ne na duchu,
pohledem se soustředily na světlající nebe, na světlohru vycházejícího slunce,
na květiny, stromy i trávu, na orly, kroužící vysoko nad lesem
a na všechno, co od narození milovaly.
A v duchu vzývaly bohy své moudré, aby si je Smrt vzala ještě před mučením
a aby vyšší síly odnesly je, mučednice, do čertogu Belboga,
k těm, kdo rodnou zemi opustili a navždy odešli do carství Světla,
k dávným svým předchůdcům silným a dobrým,
až k pramatce s Ladou v srdci.

To se již průvod přiblížil po sotva znatelné stezičce
až k žulovému oltáři.
Zde sluhové chrámu pustili otěže, sesedli z bujných koní
a vytasili ostré dýky, aby na dívkách rozřezali šaty.
A černí tam stáli v očekávání, mlčky hledíc na zajatkyně
pohledem dravců, chladným, bezcitným, čekajíc na žadonění o milost.
Ale slovanské dívky dobře věděly, že žádný pláč ani prosby je nezachrání,
zatly zuby, očekávajíc svůj osud v hrdém mlčení.

Nakonec černý mág zvedl ruku na znamení, aby se sluhové Chrámu zmocnili dívek,
jenže ti, jakoby narazili na neviditelnou stěnu, svalili se na zem jak pytle.
Ozvaly se výkřiky hrůzy, sténání, řinčení zbroje, povyk, naříkání,
nadávky, klení, dupot a strašlivý zvířecí řev.
Sedm ohromných divých medvědů se jako kouzlem vynořilo ze sosnového mlází
a vrhlo se přímo s divokou zběsilostí na vystrašené rytíře Chrámu.
V tu samou chvíli se pustinou ozval konejšivý hlas, hovořící venétsky:
„Děvy milé, buďte klidné, došli jsme včas, jsme tu společně s vámi,
postavte se do kruhu, tak bude lehčí vás chránit, a nebojte se, vám ta zvířata neublíží…“

Tajemný hlas ještě ani nedomluvil a sluhové Mary již jeho směrem
v okamžení zaměřili svá žezla, zaútočili temně rudým plamenem
a hned zmizeli do neviditelného světa, aby se zachránili před útokem orlů,
náhle udeřivších z nebe…
Zjevili se však znovu a překvapivě brzo, všech třináct, povýšení, klidní,
chráníce se před útokem ptáků magickou formulí, pátravým zrakem propichovali prostranství.

Však marně sluhové smrti své soupeře ve smrtelných tělech hledali.
Na cestě v kruhu kolem Venetek tři přízraky v bílém stály.
Obraz tří volchvů, zjevených plamennou silou, těch, kdo krvavé plány temných
silou své mysli a vůle přerušil.
Když uviděli temní světlá zářící zjevení, proťali prostranství mýtiny
mnohočetným magickým úderem.
Ten však světlí mágové odrazili klidně a lehce.
Přesměrován zpět na temné ničil účinkem jejich zlý magický chrám.

Právě v tu dobu medvědům na pomoc dorazila i smečka šedých vlků,
byl očištěn vrch od temných a leželi zde jen mrtví v pomačkané oceli.

Na mýtině zůstaly jen dívky, strachem přikované, co v kruhu sledovaly,
jak je zachraňovaly bílé přízraky ohnivou silou věčných nebes.
Jak praskaly štíty i brnění pod běsněním krví rozzuřených medvědů,
jak orlové ocelovými drápy zasazovali přesné smrtící údery.
Jak bleskově, v rychlé souhře, satanisty přitom na smrt posílaje,
útočily nebojácné sovy, bratrům – šerým vlkům pomáhaje.

Dar Niklotovi

Otevřely se brány města a naproti spojenecké flotile
vyšli za knížetem nejprve bojaři a potom i družiníci v helmicích.
Společně s bojovníky uvítat příchozí se na břehu vyrojily děti
a krásné v barevných šatech

stovky dívek s radostnou písní. Dívky pěly v čest předka Dažďboga,
Pěly slávu Velikému Rodu, Rujevítu, Belbogu, Velesovi,
I Rožanicím dobrým a slavným, vždyť to ony porodily Sloveny,
Kriviče a Karely mocné, kteří dnes dorazili k Obodritům
v tento přetěžký čas s spřáteleným loďstvem i vojskem.

K Niklotovi na břehu se právě přiblížila šikmoboká veslice
a na ní stáli tři válečníci v čistých bílých košilích,
bohatě vyšívaných.
Vyhlíželi svátečně a slavnostně, mlčky vystoupili na břeh
a s čímsi skrytým pod modrým ubrusem se po ruském zvyku hluboce poklonili.
Pak odstoupili od knížete a starší z nich takto promluvil:
„Přesvětlý, dar ti posílá náš národ i Karelie, můžeš hádat, co leží ti u nohou,
co se skrývá pod modrou látkou.
Na tvou odpověď čeká Rus i bohatýři, ukaž svou moudrost, vznešený.“

Vůdce Vánů pohlédl na dar, podal svou ruku vyslancům na přivítanou
a promluvil zvučným hlasem vojáka, i když rozechvělým v silném pohnutí:
„Slované, přede mnou leží erb Segtuny, erb sídelního města, jehož vojska jste zničili,
srdcem vidím, co se skrývá pod tkaninou.
Je to svátek, který jsem nečekal, nejcennější dar Vánům.
Hluboce se před vámi skláním, bratři.“

A dořeknuv svá slova, mocný kníže uklonil se v hluboké pokloně Russům Ladogy, Pskova, Smolenska, všem, kdo v bojích těžkých a nerovnýc rozdrtili město zpupných Švédů a přinesli tak vítězství nad tmou obyvatelům Dubína.

Zanedlouho se vojáci nově příchozí, i rujanští, i obodritští, spolu pomíchali.
Lidé napřahovali ruce jeden k druhému, usmívali se, smáli, objímali,
vyměňovali mezi sebou po bratrsku své meče z kalené oceli.
Později bohatýři a nově přibyvší Slované zatoužili obhlédnout si
hrad Dubín, obodritskou pevnost, o které udatní válečníci
mnoho vyslechli v písních a pověstech.
Na vlastní oči chtěli vidět jeho vysoké hradby,
široké městské ulice, zpevněné dubovým dřevem,
paláce, věže a chrámy, kde planou Dažďbogovy ohně,
osvětlujíc svaté knihy starověkých předků moudrých a poctivých.

Celé vojsko proto co nejdříve zabezpečilo své lodi zátarasy
a svižným pochodem vešlo do starobylého města.
Na štítech a nosítkách z kopí přinesli Russi raněné vojáky,
které si Veneti rozebrali do rodin, aby měli péči, jak se patří.
Koně zavedli do stájí, kde byl pro ně dostatek ovsa s červeným žitem.
Své hosty Obodrité ubytovali v domech, sami se přesunuli pod střechy stodol.
Na počest hostů a věrných spojenců chystali na náměstích
stoly, přikryté ubrusy, aby sváteční a bohatou hostinou
uctili příjezd bratří.

Výjimečný den oslav jednoty sil Pravi.
V ten čas písní a veselí kníže Radimír, Sloven, udatný v boji,
bratr jeho Tverdoslav ze Smolenska, pskovský kníže Bograd s knížetem
bohatýrů Latikajněnem, které pojilo přátelství, zamířili od dubových stolů
v poradní sál, usedli naproti knížeti, aby si poslechli slova přemoudrého,
co zamýšlí nyní, když pod jeho velením stojí tolik vojáků?

Řeč knížete zněla takto:
„Bratři světlí, bratři společného osudu, společných předků,
přišel náš čas, Nebe s námi.
Co nejdříve naše jednotné vojsko postavíme u tábora temných
a donutíme je se s námi utkat.
Sil má vévoda zatím ještě dost, tak třikrát víc než my, bratři!
Ale to nezná Slovany, černý vévoda, jsme jednotní, jsme spolu a s námi ROD!
Sjednotili jsme se do jedniného národa, jako ve starých dobách, kdy naši společní předkové
žili v kmenové pospolitosti, a proto vězte, přátelé rodní,
nikdy se nepodaří temným silám vzít svobodu lidem, vyznávajícím jednotu!
Jsem přesvědčen, že k nám spěchají Pomořané, vojsko lutické blíží se lesem k Dubínu,
snaží se zůstat Němcům utajené.
Právě proto je vítězství naše, oživili jsme ho společně s vámi
zde, v Dubíně silném a spolehlivém. Již brzy se vojsko papistů rozpadne,
bude zlomené naší vůlí, vůlí ke Světlu, vůlí ke svobodě!“

Tak promluvil Niklot a na zpečetění jednoty a věrnosti
podal válečníkům pět mečů v rudých pochvách se zlatem,
pět šavlí vzácné práce.
Pak pronesl slavnostní řeč:
„Berte, knížata a ochránci Pravi.
Ať vás zbraň tato živá přivede v jednotě až k vítězství.
Pátý meč darujte Perunovi, ať visí v chrámu k jeho slávě ve Slovensku.
(Slovensk – dnes zaniklé město, pravděpodobně na území dnešní Ukrajiny)
A nyní vás zvu na náměstí, stoly již čekají, bude oslava po venétsku.“

Spiknutí

V temné noci padly olověné mraky na starodávné hory,
potemněly šedé skály, ledovce i lesy v dolinách.
Mezi mraky s tichým svistem probleskovaly modrobílé ohýnky,
miriády tajemných záblesků, osvětlujíc mlžné hlubiny
až dolů k bouřícím světlým vodám s pěnou šumící přes kameny,
vnášejíc do světa dolin chvění noci, sny výšin, tanec blesků a svěžest.
V ten čas se v jeskyni hluboké, v temné sluji pod Tichým jezerem
sešli dva páni světa, dva zástupci černého boha,
ti, kdo neviditelnou a tajnou mocí, podpořeni mocí černých mágů,
ovládají křesťanství v Evropě i kalify v zemích islámu.

Mlčky seděli proti sobě a hleděli do plamenů ohně,
který tu hořel, osvětlujíc jejich tváře i pergamen s tajnou mapou.
První žrec konečně promluvil:
„Spěchali jsme, ne vše jsme domysleli, aspoň ukončit to musíme důstojně…“
„Je to tak – druhý žrec zvedl obočí, – chtěli jsme najednou příliš mnoho
a plán nenaplnili silou, jaká je třeba, naší myšlenkou, kterou jsme zaznamenali na mapě.
A nyní se křesťanům nedostává vojáků, je příliš mnoho ztrát – chybí jednota.
I kdyby se nám podařilo jim pomoci, ve vyšším světě jsme ztratili nadvládu,
tam už panuje vůle těch, kteří nejdou s námi…“

Oba mágové, hledíc na sebe, se na chvíli odmlčeli.
„Ale to nic, – promluvil znovu prvý mág, – naše vítězství je stejně jisté,
jsme tvůrci nového světa, nových pravd. Oddaně nám slouží
židé, křesťané, súfové, synové Mohameda v jižních zemích.“

„Abychom dobyli Rus – k tomu nemáme sílu“, – zašeptal téměř neslyšně druhý mág.
„To souhlasím – pokračoval první žrec, – abychom zvítězili, musíme uzavřít
tajnou dohodu proti národům.
My vdechneme myšlenku a rabíni budou ji šířit silou slova,
silou moci a přísného zákona.
Naše tajné bratrstvo vznikne z lidí bažících po moci a penězích,
z otroků ducha i těla…“

Druhý žrec, vzhlédnuv k druhovi, znovu tiše, ale jasně pokračoval:
„Chápu – už jsem o tom přemýšlel, zničit je potřeba duši – ne tělo.
Tělo nám může posloužit jako pramen síly, získané zadarmo a bezpracně.
Někdo nám musí oddaně sloužit a být přitom přesvědčen, že je šťastný…“
První mág se usmál očima a ještě volně druha doplnil.

Oba černí se pohodlně opřeli v křeslech a ponořivší se do sebe, zmlkli.
„Válka se dlouho povleče, ale ta jiná, –
druhý žrec pohlédl na druha, – v ní nebude kopí, mečů, kuší,
bude jen slovo – „pravdivé slovo…“.
Lež, zabalená do pozlátka svatosti, lež o životě, o víře, o starých časech,
o hrdinech, které národy velebí v písních i pohádkách.
Lež o zlu, o dobru, o vítězstvích, kterých kdysi dávní předkové
dosáhli nad temnými silami.
A tahle lež bude pronikat do duší přes dávné Arkty až k potomkům budoucím,
měnit bude všechny hodnoty Hora na bezcenné zlato Seta.“

První žrec, souhlasně pokyvujíc, naklonil se nad dávnou mapou
a řekl, ukazujíc na Evropu:
„Vše proběhne tak, jak potřebujeme, z křesťanů naverbujeme své vojsko,
jsou chamtiví a hloupí a jejich největší vírou je víra v peníze,
takže se můžeme směle pustit do práce.
Síly světla podkopeme zevnitř, bez války a zápasu
skrze moc nad pozicemi – moc „od boha“, naši moc – moc „vládců z lidu“.

Žrec vyslovil slova jasně a pohlédl na ležící mapu:
„Podívej, zde vládnou Veneti, zde Rusi, tady jsou finské země,
zde pak země temných stepních kočovníků, kde se rozkládala
námi založená říše mocných Chazarů.“
„Už není“, – druhý žrec tichou poznámkou přerušil řeč prvního mága. –
„Nestarej se, vše jsem dávno promyslel, je tam Čína, také země silných Indů.
Před námi je mnoho tvrdé práce. Spolu teď začneme cestou
do neklidného Egypta.
Naši lidé musejí najít ukrytý rukopis s věděním dávným,
a povstane velká síla útoku našich myšlenek…“

Oba mágově opět zmlkli, hledíc do neklidných plamenů,
které vrhaly pokřivené stíny a znetvořovaly obličeje mágů…
„Ještě musíme nějak skoncovat s válkou… –
prvý žrec se znovu ujal slova, – lepší by bylo, kdyby si Smrt sama našla Niklota.
Takhle musíme vynaložit úsilí a pomoci té stařeně s kosou
rozervat jeho staré srdce.
Jestli se nám to opět nepovede, pak Vénéti s Rusy i Karely
odloží na dlouhá léta plán, zrozený v této jeskyni
neviditelné a tajné námi a našimi bohy.“

Čas se naplnil, žreci se zvedli, pohasl oheň v temném podzemí.
Tiše vyšli do hluboké noci a zmizeli v reji blesků.

Pouze volchv – bílý mág, bledý stín – nespěchal s odchodem z jeskyně,
seděl na žulových schodech, do noci hleděl, čekaje na rozbřesk.
Všechno slyšel a poznal, co se stane, co čeká svět, rozdělený nepřáteli.
Jeho hlavním úkolem nyní bylo přenésti se pomocí prudké a rychlé mysli
do chrámu v daleké Arkoně.

……..pokračování

sdílet na