Niklotova závěť, II. část

Předchozí část:
https://www.pokec24.cz/historie/niklotova-zavet-i-cast/

Niklot

Pozdním večerem jasné hvězdy rozzářily se na nebi, poblikávajíc,
moře snivě šplouchalo příbojem, zvedaje z písků bílé čajky.
Ty, poletujíc nad temnou vodou, nazlobeně a hlasitě křičely,
nespokojené s laskáním moře i závany lehkého vánku.
Jen výr klidně seděl a rozvážně hleděl na moře.
Seděl na kamenech nepostřehnut, nehybný a čajkami neviděný.
Pták Svarogův  v bezměsíčné noci držel hlídku jak se patří,
aby z moře v hodinu noční na drakkarech vzpurní Dánové
náhle a nečekaně vojenskou silou neudeřili.

V tom tichém snovém čase v sále chrámu Peruna sešli se
vojevůdci – bojaři Dubína, a posedajíce na borové lavice
čekali, až k nim kníže rozhodne se přijít a vyřknout svá slova.
Tak seděli do půlnoci a mlčeli, jen chladný větřík
si tichounce pohrával s okenicemi, vším skřípal a sténal jako dětina.
Nakonec se vojvodové zvedli, a vydechnouce, rozhodli se,
v knížecí dvůr svého člověka vypravit, aby předal knížeti usnesení,
slovo těch, kdo má zodpovědnost za armádu, těch, koho vybrali Obodrité
na společném sněmu v těchto těžkých časech.

Rozhodnuto bylo knížete postavit před fakt jeho malomyslnosti,
aby se vzdal vlády, pokud strachem naplnilo se mu srdce.
Jen co se však rozhodli, otevřely se dubové dveře,
a do světla místnosti vešel vojevůdce, Svetojar – kníže země obodritské.
Znova čekali, až promluví.

I řekl Svetojar vojvodům:
„Bratři, je mi velmi těžko, rodní! Nemějte mi to za zlé, ale řeknu vám přímo,
že nevím, jak s tmou bojovat. Zde nejsem nic platný – jen vojín zbraně.
Vám třeba jiný voják – voják slova, voják moudrosti, voják řádu!
Takový, kdo zná taktiku temných, ten, kdo má životní zkušenosti,
kdo už vedl naše vojska proti Dánům, na Nory, na Franky, na Švédy
a ani jednou nepoznal porážku.
Zkrátka, říkám vám, přátelé, třeba nám znovu získat Niklota pro knížecí stolec:
před jeho dům s poklonou já první předstoupím – a vy za mnou.
A všechny vás prosím, věřte mi, druzi, nemůžeme si dovolit hrát s osudem.“

Starý moudrý Niklot časně z rána uviděl najednou z okna své ložnice
jak k vstupní bráně jeho domu na koních černých i bílých
přijíždějí bojaři v brnění a s nimi kníže Svetojar
ve zlaté přilbici, v jasně červeném plášti a ve zbroji
a v jeho ruce – meč vyšší vlády, Vlády, dané mu lidem, nad vojskem.
I zamyslel se starý nad účelem, hledě na vystrojené hosty u domovních zdí.
Niklot, obléknuv košili seběhl spěšně po schodech,
vlastnoručně odemkl dveře a gestem zve významné hosty.

Zůstali však stát na místě bojaři, jen hlavy v uctivé pokloně,
před pánem domu sklonili. A jen kníže Svetojar předstoupil,
sňal helmici a pokleknuv na koleno, mlčky položil meč před Niklota.

Pak tichým hlasem promluvil:
„Kníže a bratře můj, zde – meč nejvyšší moci, znovu se k tobě vrátil,
ó moudrý, taková je vůle lidu i knížete, který se nyní před tebou sklání.
Zvedni meč, znovu si ho vezmi, a veď vojska Vánů, jako jsi vedl dříve.
Všichni ti budeme čestně sloužit, a bude-li třeba, dáme i své hlavy
za svůj lid a správnou věc.
Nemysli, že odpovědnost sňal já, a její břímě na tebe vložil.
Je to pro blaho národa, tak to má být – tak si žádá doba.“

Niklot, vzav chvějící se rukou meč damascénský,
zvedl ho k srdci a pevným hlasem řekl knížeti:
„Svetojare, velmi líto mi je, že lidu nemohu nabídnout jiné řešení.
Souhlasím a zde je mé slovo, víš to ty, Svetojare, ví to i válka,
že jsem už stár, a velet vojsku samotnému bude nad mé síly.
A proto, bratře můj, se mnou budeš ty, Svetojar, mít stejnou pravomoc.
Starci budeš pomáhat slovem moudrým, potřebným, vždyť jsi vojevůdce.
Já na sebe vezmu běh událostí, ty je budeš směle plnit.
Bude nám tak lépe, kníže. Tři hlavy, troje ruce a tři srdce.“

Udiveně vzhlédnuv na Niklota, Svetojar zvedl hlavu svou,
a ptá se starce: …..kdože je třetí, do koho vkládá naděje?
Snad někdo ze spojenců věrných, koho on zatím nezná?
Však Niklot mu upřímně odpovídá:
„Třetí nám k ruce nápomocný, to je Rujevít, z ohně vycházející.
Viděl jsem ho ve snu, bojare, a řekl mi bůh jen dvě slova:
„Přišel jsem.“
Nuž, tma není všemocná.

Nutno nám věřit, že uspějeme, přátelé. Však aby naše vítězství uzrálo,
Pošleme my do Retry k Luticům věrným, Tři bojary, ve vyjednávání bystré,
a poprosíme je přidat se k nám. Také třeba nám poselstvo
k Rujanům vypravit, dokud Dánové mořské cesty neuzavřou.
Nutno je spěšně pomoci Lužicům sehnat skot a zničit cesty,
které vedou jejich zemí až k Dubínu. A jistě, nutné je vypravit muže,
vládnoucí přesvědčivou řečí, na východní Rus, k bratrům pokrevním,
jestli by svým mocným loďstvem odstínili Segtuny drakkary.

Bojím se vylodění Švédů, jejich král – dávný přítel Karolingů
Nutné je myslet na vše, bratři, vždy, a všude se opírat o sílu.”

Dořeknuv, zavěsil Niklot meč za svůj rudý safiánový pás,
A, obejmuv Svetojara bratrsky, až k zemi poklonil se bojarům.

Invaze

Mezitím do zemí Luticů svobodných ze Saska vojsko Latiníků
těžkou silou prudce vtrhlo.
Vepředu, na koních sedíce, postupovali směle žoldnéři.
Vzhled sebejistý, drzý a nadutý. Hned je vidět:
slitování neznají…

Vedle nich, blýskajíce erby, Johanité a plní síly templáři v těžké zbroji.
Kousek za smělými bojovníky smrti postupovali Bavoři, Burgunďané,
Janované, Švýcaři a Frankové, a také rytíři od Pádu a Rýna,
hned za nimi na těžkých povozech tažených voly a koňmi,
seděli ozbrojení Sasové, ti, co na podzim přísahali, že budou spojenci národů Pomoří.

A celá ta válečná síla šla na Retru, Volín a Dubín, na Tornov, na Venetu a Šecen.
A vůdci Latiníků se soužili nečinností, vidouce prázdné vesnice Luticů,
jejichž obyvatelé ukrylo dobytek a zasypalo studny, a kamsi rychle zmizelo, a navíc, v lesích kolem cesty zamaskovali zátarasy a tyčkové ploty, a mosty přes malé říčky zbořili a spálili.
A nikde nebylo vidět vojska, vojska Luticů smělých a silných.
Bylo podivné vidět, jak Slované bez boje ustupují k hlavnímu městu,
vydávajíce sveřepým cizincům své světlé mateřské země.

Tou dobou z dánských fjordů flotila hrdě vplula do Venetského zálivu:
Koráby modrookého Knuda, jeho bratra veselého Svena.
Celá flotila se postavila proti větru, a veslovala proti vlnám,
a zuřivě křičeli racci, drážděni vrzáním havlenek.
Veslaři zpívali písně, zněly trubky, bylo slyšet velké bubny
a povely náčelníků flotily v hukotu větru a kolébání drakarů.

Flotila Dánů vytáhla do války proti Dubínu, námořní hlavní město Venetů.
Bratři-jarlové se rozhodli odříznout slavnou pevnost na rok od moře,
aby Němci, Vlámové a Frankové ji mohli dobýt ze souše obléháním.
Za den lodě čilých Dánů vepluly do Labe před setměním
a, přiblíživše se k Dubínu z jihu, k noci už stáli v zálivu u náspu.

Oheň věčného života

Uprostřed divoké šíré doubravy, na vysokém vršku u dolmenu,
stál tajný chrám, ochraňovaný nebem a hospodářem temného lesa.
Ve starém chrámu kdysi v hrozné hodině, kdy se ze severu ledy tlačily
a vály sveřepé vichřice, pokrývající roviny sněhem,
kdy slunce zmizelo za mraky a země pod mrazy sténala,
v tom chrámu zapálil volchv vysoký věčný plamen vládce nebe.

Od té doby uběhlo mnoho let, a oheň nezhasl unavený.
Hořel a hořel, rozháněje stíny tmy – zrozence Navi.
A do toho chrámu tajného, neviditelného pro žrece boha smrti a zkázy,
sešlo se sedm volchvů v bílých oděvech a, poklonivše se ohni svatému,
vzali se za ruce a usedli na zem, vedle ohně s myšlenkou v hlavách.
Jejich obličeje byly osvětleny paprsky světla Pravi planoucího srdce.

I řekl vrchní žrec Svarogův, obraceje se ke shromážděným mágům:
„Vojíni světla, vím, že myšlenky mé znáte, jakož i řeč.
Ale musím obřad rituální provést u ohně v tomto kruhu.
Takže poslouchejte, vnímaje srdcem mou řeč o velikosti záležitosti,
a vědomím se ponořte do podstaty toho úkolu,
který brzy budeme muset řešit, opírajíce se o sílu.
Bratři ducha, vysoká Svarga nás nyní čeká v bezbřeží dalekém,
kde se rozhodují osudy zemské:
Osudy Rusů, Venetů a Čudů.
Osudy všech, kdo žijí slovem Vesty a zákony ctí Pravi vysoké.
Vždyť invaze Tmy na Pomoří začala ve světě ohnivého nebe…

Budeme se muset utkat se Tmou v nekonečnu hroznou, velikou
v carství stínů a sil Černoboha.
Tam, kde chaosu plamen chladný požírá prostor Vesmíru,
v tom carství budeme muset plamenným světlem uštědřit porážku
černým mágům, co temným vládnou v zemích Západu pochmurných, zlých.
Čeká nás mnoho děl, bratři, a ne všichni se vrátíme do světa tělesného.
Ale prohrávat bitvy na nebi nesmíme ani v půlnoc Svaroga.
Neboť plamen – ochránce posvátný by byl silami tmy zničen.
A zmizí jazyk svatoruský na Pomoří i v kraji východním.
Kmeny naše zemi opustí, zalití krví a slzami, a jejich místo obsadí
v podnebesí Latinci – otroci Vatikánu.
Řekl jsem Vám, žreci, co jsem musel, a co znáte sami dobře.
Ale dodám:
vítězství na nebi rozhodují všechny spory pozemské“.

Touto řečí dokončil svůj obřad bílý volchv a, pohlédnuv
do duší bratrů, viděl v jejich srdcích sílu ducha,
sílu, danou mágům Dažďbogem.
A nechtěně vladyka zaměřil svůj pohled pravovědný na bratřích.
Všichni jsou naplněni jasem nebeským a krásní, jak pozemští bohové.
Kdo se z nich vrátí do kraje rodného, kdo zůstane živ, to neví.
Tajemství toto jen Rodu je známo, ale nejvyšší to neprozradí.
S touto myšlenkou žrec Svaroga pokynul, a Volchvové, oddělivše duše od těla,
se přenesli na pole kraje Svargy do světa, kde bitva sil života a světla
probíhala krutá s vojskem Navi.
Vedle plamene věčného zůstala jen těla nehnutá v bílém.
Na pohled mágové jako by usnuli, jen obličeje jako z chladného kamene,
osvětlené ohněm Dažďboga, hovořily o dlouhém odchodu.

Začátek obléhání

Ráno, když vystoupil na věže Dubína, starý moudrý Niklot spatřil flotilu,
flotilu Dánů usilovných a silných, chtivých zlata, jídla a žen.
Ale když spočetl lodě, se kníže Venetů, nestydě se bojarů, zasmál,
a, vidouce veselého knížete, podivili se šediví bojaři:
„Co směšného jsi viděl, Niklote? Dánové mají flotilu slavnou a silnou.
Jsme jimi odříznuti od moře, jak se probijeme k Rujanům?“

A odpověděl Niklot, kníže přesvětlý:
„Rujané k nám přijdou brzy sami, dosud nenastala doba bojů.
Bude a téměř již nastala, a Dánové odejdou, odkud přišli
a s prázdnýma rukama, uvidíte, bratři!
Jejich slabost je v tom, že mají dva jarly. Oba si chtějí korunu nasadit.
V tom my pomůžeme Svenovi a Knud nás sám pak brzy opustí“.

A Niklot ukázal na drakkary, co stály s erby u břehu:
„Oby bratři k sobě cítí jen zlobu a lítou závist.
V tom je naše vítězství, bojaři, ale Dánové to nevědí.“

A Niklot se obrátil a  odebral se k rohové věži vysoké,
a bojaři, patříce na knížete, divili se tomu, co řekl.
Za dva dny pod hradby Dubína přitáhlo vojsko Latiníků.
Kolik různých praporů, kolik korouhví!

A nafoukaných erbů se znaky:
Janované, Burgunďané, Vlámové, s nimi vojáci země Latoringů,
Templáři, biskup, opati a trén, přeplněný krámy.
Vojsko temných se na noc rozložilo u příkopů, a ráno, rozbiv tábor,
zaplnilo všechny cesty, lesy, pole a břeh Labe…
Brzy se stovky ohňů rozhořely kolem pevnosti rovnoměrně.
Na nich se peklo čerstvé maso, co našli Latinci ve vesnicích,
a pára šla z baldachýnů a stanů, jak prosýchaly na slunci a větru.
S drzým pohledem vojáci Latiníků na hradby Dubína vzhlíželi,
jako hospodáři přicházeli k příkopům, ze samostřílů na věže stříleli
a hrozili obráncům hradu znamením kříže, křikem a erby,
někdy na ústní povel před příkopy nosili prapory,
aby viděli vojíni Dubina, že přišla do jejich země koruna
Karlovců, vládců jihu.

A srdce Slovanů se chvěla před vojskem nesmírným, silným,
které se z Evropy sešlo k jejich hradu, oddělilo je od moře i od souše,
a obklíčilo pevnost Venetů.
Za noci temné Niklot si přehodil plášť a vystoupil na vstupní věž
a slyšel, jak cizinci začali zasypávat příkop drny a zemí,
ale neviděli obránci hradu Latiníky, kopající podchody,
přes vodní příkop k jejich bráně.

A zbytečně stříleli z luků vojíni na líté nepřátele.
Naslepo všechny jejich střely letěly, a křesťanům neškodily.
Noc je tmavá, jen moře se blýská, a oslepují pochodně mezi věžemi.
Ale Niklot zavolal vojevodu a nařídil mu,
dehet ze sudu vylít do příkopu, vylít dehet zapálený,
aby hořel nad vodou, a osvětloval práce papeženců.
aby lučištníci viděli cíle a stříleli nejen podle sluchu.
Brzy byl pokyn knížete splněn, a venetské střely srazily ty,
kdo v noci temné příkop zasypali, stavějíce ze štítů přehrady.
A odtáhli zpět do svého tábora Latinci od vstupní věže,
ale ráno Veneti uviděli, jak k příkopu přivezli templáři
štít z desek na dlouhých vozech.
Tento štít začal chránit práce, které křesťané začali uprostřed noci.
A nadarmo stříleli Veneti z katapultů do štítu na kolech,
ten pojížděl stále blíž, a hrozilo, že dojede až k bráně.

Obodrité s obavou vyhlíželi, jak zasypávají jejich příkop hluboký,
a v bezmoci nevěděli, co dělat.
Jen starý Niklot byl klidný. Řekl, obrátiv se k bojarům,
že proschl štít na slunci květnovém, a spálit jej nedá moc práce.
Nutno jen polít ho lektvarem, což dovede i dítě.
Z katapultu začali střílet hrnce, naplněné černou smolou.
Jak kníže řekl, tak vojíni udělali, štít polili hořícím lektvarem
a dívali se z hradeb, jak hoří to, co jim dělalo takové potíže.
Pozorujíce plamen drzý, Obodrité si gratulovali,
zpívali písně, tančili na věži a chválili Niklota za moudrost,
jen starý si toho nevšímal, řka, že oheň jim dal Veles,
a jeho zásluha je tu jen malá.
Každý se toho mohl dovtípit, jak zničit dlouhý štít z desek,
prostě ho to napadlo prvního, a dodal, že brzy začnou dny útoků a obklíčení,
že jejich příkop pro cizince s kříži není pevnou překážkou.

Tak se stalo:
celé léto křesťané přes příkop po náspu z trámů
útočili jako rozzuřená železná masa.
Vyzvedávali stovky žebříků, útočíce na věže pevnosti,
stovky háků a provazů se zachycovaly za ozubení a střechu hradu.
Mnoho tisíc letělo na hradby střel nabroušených, kopí zlomených,
kulatých kulí a hvězd kovových, pochodní a hořících nábojů.
Ale marné byly snahy křižáků vojska Latiníků,
chladnokrevně a beze strachu Venetové na hradbách své pevnosti bojovali.

Bojovali za život a svobodu,
za lásku, za spojení s věčným nebem,
za bohy, za dědictví předků,
za obyčeje, víru a pravdu.
I za své drahé děti,
i za ženy – krasavice s rusými copy,
za vše to, čemu se říká Rusko,
co těší i srdce i duši.

Obě knížata – Niklot s pokrevním bratrem, mohutným a slavným Svetojarem,
řídili boj na věžích, slovem i dílem pozvedali duch Obodritů, unavených bojem.
Šli po hradbách se štíty, směle střely a kopí odrážejíce,
hovořili klidně a beze strachu, svým vzhledem vojíny povzbuzujíce.
Unavení útoky zbytečnými křižáci nespočetného vojska
i na podzim se rozhodli začít obklíčení, aby na jaře pevnost
útokem dobýt a dokončit válku.

A k tomu začali připravovat zimní tábor, a nadlouho.
Brzy tyčkovým plotem obehnali stany, dokonce příkop vykopali křesťané,
chráníce se před Venety, aby ti, vyrážeje z Dubína,
nemohli útočit na jejich obydlí, a Dánové, opustivše své koráby,
hlučný tábor si postavili u lesa.
Sven a Knud mají baldachýny u moře, nesoupeří, ale drží se suše.
To vidí z hradeb Obbodrité a přemýšlejí, jak je rozhádat.

….. pokračování

sdílet na