Niklotova závěť, I. část

Povězte mi, Slované, zda víte, kým jste?….. Mnozí lidé si již vytvořili vyhraněné představy o minulosti a každý jiný názor, který vychází z lidových pramenů a bourá jejich pravdy, je pro ně nepřijatelný.
Chtěla bych Vám vyprávět tento příběh o Slovanské historii.
Je to příběh tajemný, plný záhad, odhalující skutečnosti skryté, pod nánosem dogmat a polopravd.
A také je to dlouhý příběh, proto jsem ho rozdělila na více částí, na pokračování….. na dlouhé zimní večery:))

Od autora
“Niklotova závěť” je napsána podle autentických letopisných zdrojů západních Slovanů, především Čechů
a Poláků. České kroniky, které nejúplněji vypovídají o křížové výpravě katolíků na území slovanského Pomoří, byly v 19. století doplněny polskými zdroji.

Později byly v archivech Kodaně nalezeny písemné zdroje o pochodu dvou dánských bratří, jarlů Svena
a Knuta, na Obodrity. Dánský letopis se plně shoduje se slovanskými zdroji.
Proto současní historici nemají pochybnosti o přítomnosti Dánů u stěn stolice Obodritů Dubína.
Kromě toho, dánská kronika podrobně popisuje neobjasněné stránky – zánik flotily Svena a fakt, že lodě Knuta zůstaly Rujany nepotopeny. Což je opět v plném souladu s ústními legendami Srbů-Lužičů o roli knížete Niklota, kterého současní Srbové považují za svého, v odražení křesťanské katolické agrese.
Složitejší se ukázala otázka o přítomnosti novgorodských Slovenů a Krivičů u stěn Dubína.

Věc je v tom, že západní historická věda je do dneška tendenční, nijak nemůže překonat stereotyp zaostalosti a divokosti Slovanů, vnucený jí v minulosti katolicizmem. Vždyť není tajemství, že západní historická věda se pokouší dokonce své křesťanské kroniky skrýt před veřejností.

Vezměme například Livonský letopis o zániku armády rytířského řádu na ledu Čudského jezera, ve výsledku čehož se celé Východní Německo ocitlo napospas ruské expanzi a přežilo jen díky tomu, že novgorodský kníže Alexandr Jaroslavič netoužil po cizích zemích.
Ten letopis existuje, ale ví o něm jen úzký kruh zasvěcených historiků, a společnosti se vnucuje, nehledě
na ruské písemné zdroje, že žádná bitva na ledě nebyla a rytíři Rigy nikdy velkou porážku neutrpěli.
To stejné se děje s písemnými zdroji vypovídajícími o roli sil Velkého Novgorodu, Pskova a Smolenska v porážce křižáckého vojska pod hradbami hlavního města Obodritů – Dubína.
Latinsky psané letopisy o těch událostech podrobně vypovídají, například Magdeburský letopis, ale málokdo
o něm ví. Pravoslavné křesťanstvo Ruska kvůli solidaritě k bratrům-katolíkům, zahynulým rukama “pohanů”, se také snažilo ve svých kronikách tuto otázku obcházet.
Ale pravdu je těžké skrýt.
O velké válce sjednocených sil Slovanů proti společnému nepříteli vypovídají karelská ústní podání.
O pochodě Karelů jako součásti ruského vojska k Dubínu a o jejich účasti v grandiózní bitvě proti křesťanům, pod vedením knížete Latikajněna.

Kromě toho, jak novgorodské letopisy, tak finské i estonské jedním hlasem vypovídají o zániku staré stolice Švédů – Segtuny – pod údery Rusů a Karelů. Všechny tyto události, jak vypovídají písemné zdroje, se odehrály ve stejné době – v první polovině 12. století.
Západní historická věda se postarala ukrýt před zraky veřejnosti události, které ukazují nízkost papežské instituce a těch, kdo jí vírou a pravdou sloužili.
Pokusila se rozdělit jednotlivé události této velké srážky Slovanů Vatikánem a představit je jako samostané události, nemající mezi sebou vztah.
Autor je sjednotil v jeden celek, sňal oponu mlčení a v umělecké formě je představuje lidem.
(G. Sidorov, Překlad: Radomír, Mojmír V.)

Niklotova závěť

Georgij Sidorov

Země Venetů

Chceme vám povědět, bratři, o dávných časech na Pomoří.
O Niklotovi, knížeti vznešeném, knížeti moudrém, odvážném a světlém,
Který vedl statečným srdcem Spojené síly Venetů.
Jejich vojska a mořské družiny V těžký rok nástupu Navi,
v těžkém roce nástupu Navi, kdy se dýmem z mnohých požárů
zatáhlo nebe i země, kdy temní, věříce ve vítězství,

Oblehli hrad Dubín na Labi, hrad Volín, Tornov, stěny Retry,
kdy flotila Dánů a Vlámů, hrdých Švédů, a jejich bratří Norů
brázdily v těžké síle vojenské Vody světlého bratrského moře.

Chceme vám vyprávět o Niklotovi o vítězstvích a hrdinství knížete,
o tom, co řekl velitel Venetům v den oslav, obraceje se k Slovanům.
Však začneme my vyprávění od začátku.
K tomu nám dopomáhej Veles vznešený vyprávět vše pravdivě a čestně,
aby nezapomněl potomek vzdálený Píseň slávy, přicházející z nebe,
Den vítězství sil světla nad tmou, Den, darovaný nám Svetovidem.

Vědí všichni v zemi Franků i Gótů, že bohatších kmenů a národů v Evropě,
není než Slovanů na Pomoří.
Zde vše je:
kopce i údolí kde se kolébají úrodné lány,
Kolik ryb je v nich, kolem ladná zvěř divoká
i nekonečné borové lesy, kde po mechu a vonných bylinách
toulají se tmaví, mohutní zubři, Společně s nimi lesní jeleni.
A po prosluněných loukách a nivách rychlé laně, divočáci, srnci
A stáda jiných zvířat…

Ale lovci země Vánů v Pomoří lov pro zábavu neznají.
A tak jsou zvířata důvěřivá k dobrým lidem, kteří je ochraňují.
Však nejen borovým porostem země Vánů v Pomoří je bohatá.
Rostou zde větrem kolébané, dávných předků svaté doubravy.
Zde, skryty slídivým očím stojí klášterů a chrámů dvory.

Ke klášterům tajné stezky, chrání hospodář ostražitý,
Svatobor – duch lesů a přírody.
Pouze jemu jedinému svěřuje Les Venetů posvátná tajemství.
Vše v zemi Lužiců, Obodritů, Pomořanů, Chyžanů a Retarů
vzkvétá, oplývá bohatstvím.

Od hlavních měst po malé vísky slyšet je radostné, veselé zpěvy
a o svátcích krásné dívky v chorovodech krouží do půlnoci,
mladí muži soutěží v běhu i v perunici – válečné hře.
Plné jsou trhy ve Volínu, Retře i Štětí zboží různé ceny.
Z Číny – porcelán a nádobí, od Arabů – damascénské šavle,
ze zemí půlnočních – bílé ryby, z východní Rusi – vosk a koně,
dobrá sedla a helmice z oceli.

A kupci Pomořanů, Obodritů i drsných Rujanů z Arkony
navštěvují daleké země, Rum, Kilikiji i Tauridu,
Šemachanské království a Indii.
Ale nejen kupeckými loděmi je proslavené Štětí, Veneta , Arkona.

Mají mnoho bitevních lodí Vánové, Lehkých lodí, těžkých i rychlých veslic.
A lodi tyto dnem i nocí chrání pobřeží před piráty,
topí Dány, Nory i Švédy, pokud tito porušují zákony,
Temnou nocí a plíží se loupit, Unést krásné dívky a výrostky.
Ale nejen silou námořní hrdí jsou Vánové slovanského moře,

Hrdí jsou proslaveným vojskem, vojskem silným, jednotným a stabilním.
Které nejednou nad Latiníky zvítězilo v dlouhých válkách, úporných a krvavých.
Chápou Frankové, Norové i Švédi, chápou Dánové své bojové prohry
a nevolky Slovanů si váží, A jdou s mírem k nim na sblížení.

Volchvové

Pozdním večerem hvězdné nebe osvítila přibývající luna.
Její světlo zůstalo nad příkrovem mlh, který visel nad krásným Labem.
Ten rozprostřel se i nad útesem, něžně laskajíc starý dub, snášel se dolů, jiskřící rosou.
Světlo Luny, plašíc stíny noci, ozářilo tři volchvy, kteří stáli
a dívali se z útesu na Labe, na hru světel a stínů v oparu,
i na les, světlem ozářený, světlem nebe, chladným a mrtvým.
Jen krátce se volchvové kochali tichým Labem v měsíčním svitu.
Vrátili se k vysokému dubu, posedali na chladný kámen
a potřásajíce šedými kučerami zapředli spolu rozhovor.

Starší promluvil:
„Srdcem jsem uviděl jak za stolem u římského papeže
dva bratři – Karolingové seděli.
Přesvědčovali, že třeba je k výpravě Tři državy vybudit toto léto,
a nekřesťany před tvář svatou přivést pod mečem a sekyrou.
Papež, vyslechnuv je, odmítl pomáhat králům v této věci.
Jenže věřit mu není radno:
bojí se nás, ví, co všechno vidíme…
Že volchové „božího zástupce“ bedlivě sledují ve světech Svetovida.
A proto je potřeba připravit Náš lid na útok temných.
Řekl jsem, co chtěl jsem, vaše mínění bych si vážil slyšet.
Vždyť také vy pronikáte silou ducha v nekonečné dálky.”

Pokyvuje šedivou hlavou připojil se bílý volchv k sedícím.
Ale ti s odpovědí nespěchali. Svým vnitřním zrakem se rychle rozběhli
po hlavních městech latinských, podél silnic, do významných hradů.
A všude nahlíželi do srdcí, srdcí zvěstujících tajemství papeženců.
Celá Evropa shromažďovala vojsko.
Sbírala kopiníky, knechty, střelce z kuší i lehké lukostřelce,
silné jezdce, oděné v těžkém brnění a jistě, vozy se zásobami,
aby vojsku nechybělo potřebné.
A všude mágové světla uzřeli kohortu vatikánských legátů:
kardinály, slavné biskupy a další, kteří připravovali vojsko.

Vrátivše vědomí zpět k dubu, tiše starci odpověděli:
„Starší bratře, souhlasíme s tebou, ať je náš lid obeznámený s neštěstím,
o vpádu temných s křížem a připraví se, aby nečekaně
Tma nezachvátila Pomoří.
Aby spojené síly Vánů jako už v minulosti, bojovaly důstojně
Srazily hřebínek králům a baronům, těm, kdo poslouchají hlas Vatikánu.
A nás čeká bitva v carství stínů, v těch světech, kde žijí duchové Navi.
Snad pomohou přesvětlí bohové i zákony vznešené Pravi!“

A vyřknouce svá slova bratru, oba mágové vstali a zmizeli.
Pouze vítr noční a bodavýdonesl slova:
„ROD je s námi, vladyko…”

Hrozná novina

Ráno jitrem se z tmavého útesu vznesl do výše bělokřídlý orel,
zakroužil nad čarokrásnou Labí, hltaje očima prostranství,
a uviděl, jezdce mezi stromy, jak pádí na koni černohřívém,
spěšně volí cestu, ale jede jistě – radost pohledět!

Hned vidět je, posel z daleka… Síly koně uvážlivě šetří.
A dojel až k široké Labi, sesedl a z větví a haluzí
svázal malý vor a kleče na koleni, vesluje, jeho kůň poslušně
plave vedle něj, ladnou šíjí rozráží vlny světlé Labi.

Máchnutím křídel pták Rodu vznesl se až k oblakům a odtud
znovu viděl vojáka na pevné zemi.
Jezdec po cestě k Retře uháněl a orel, vyprovázeje ho pohledem,
odlétal na svůj daleký útes Zvěstovat vedunům, že posel jejich
co nevidět dorazí.

Mezi tím jezdec borovým lesem dorazil k městu Luticů slavných
a máchnuv praporem bedlivé stráži po mostě proletěl jak sivý pták.
Ihned rozhoupal varovný zvon, co svým hlasem svolává lid.
A běželi všichni na náměstí smutku, lidé Retry, vojáci, ženy,
seřadili se a umlkli, očekávajíce, co má vyřídit lidu
ten, kdo zvoní na měděný zvon.

Když ledového srdce zvonu hlas utichl, nad náměstím rozlehl se hlas:
„Bratři krve, Retarové, vzhůru, míří k nám nepřítel krutý a zlý,
postupuje Saskem k naší hranici, blíží se Frankové a Němci
a s nimi společně Burgunďané, Flandři, Janované, a ze severu – Dáni,
Konung Knut a s ním jarl Sven a další.
Derou se město Dubín oslabit, oblehnout ho z moře i ze souše
a za vším tím vojskem latinským stojí římský papež a s ním Karolingové,
císaři, vévodové, hrabata… Pluky tří řádů Černoboga.
Všem jim zachtělo se zemi Venetů zničit… spálit, podrobit si, rabovat!“

Dořekl svá slova vyslanec, poklonil se knížatům a bojarům,
kteří se sešli se sevřeným srdcem na naléhavý hlas zvonu.

Za úsvitu žreci chrámu Lady, stojícím na vršku v centru města,
vypustili z klecí z haluzí spletených šedokřídlé poštovní holuby.
Ti holubi se smutnou zprávou letěli k hlavním městům Pomoří.
Oni, radujíce se ze světa i svobody, vznesli se k oblakům a po větru
zamířili do vlasti ke svým domovům.
Letěli ptáci nad lesem i mořem a nad nimi kroužili orli,
ochraňujíc let vyslanců, aby jestřáb nebo sup hladový
nenapadl unavené posly.

Přesvědčivší se, že holubi přežili, a zpráva dojde k adresátům,
ptáci Rodu vznesli se k nebesům, vracejíce se k chrámům vzdáleným,
rozlétli se, splnivše svůj úkol.

Skrze den všechna města Pomoří věděla, že v zemích latinských
shromažďuje se ke vpádu vojsko, vojsko silné mocí i jednotou.
A v té armádě je tolik jezdců a pěšáků, že by je ani Číslobog nespočítal.
A velí těm temným hordám s kříži Karoling a příbuzný jeho bojovník,
bratr císaře – známý vévoda.
A s nimi biskupové, hrabata, baroni, váleční poutníci – Templáři.
Jejich velmistr, zručný šermíř, nejednou na Pomoří pobýval
a zná brody i cesty v zemích Vánů, a také strategii
vojsk slovanských, sílu a slabost jejich.

A ve všech městech Pomoří bily zvony na poplach
pod jejich zvukem sbírali se muži Přemoudří, silní v pravdě,
a stařešinové sedí s nimi a také bojaři a knížata.
Na shromážděních Slované řešili, jak posílit dávné svazy,
aby spory a hloupé třenice nepřekážely spojenectví Venetů,
kde udělat záseky v doubravách, jak pobořit mosty přes řeky.
A posílit opevnění a zásoby pro případ obléhání
pro všechna spřátelená města.

Když ta smutná zpráva o neštěstí zemi pevných Slávů obletěla,
tu ženy začaly po nocích plakat, objímajíc muže své milé.
Muži a bojovníci v první řadě brousili meče a sekery, ostré háky, dýky.
Dnem i nocí kováři ve svých dílnách zabývali se výrobou brnění,
vyklepávali štíty a vsázeli sekery na vhodná topůrka.
Na Pomoří se připravovali k vpádu cizáků a pohůnků Černoboga.

Všichni pracovali, muži i ženy, také děti a starci stříbrovlasí.
Obyvatelé hloubili vodní příkopy, vršili hradby z dubových klád,
u střílen sypali kamení a v kádích rozváželi smůlu.
A seno z luk sváželi, aby dobytek v pevnostech jedl,
A mohl dávat mléko, sýr i maso obleženým lidem.

…….. pokračování

sdílet na