Jak lodě Ruského impéria ochraňovaly New York a San Francisco

Již více než sto let jsou Spojené státy v Rusku vnímány jako jeden z nejdůležitějších politických a vojenských oponentů a hospodářských konkurentů. Ve dvacátém století se Rusko muselo více než jednou zabývat zájmy Washingtonu a někdy i zcela otevřeně proti nim vystupovat. 
Nyní se Spojené státy také nacházejí ve velmi složitých vztazích s Ruskem, americké vedení má na svědomí krvavé války v Afghánistánu a Iráku, Sýrii a Libyi, Jugoslávii a na Ukrajině. 
Před sto a půl lety, bylo všechno trochu jiné – Američané prosili Boha, aby požehnal Rusku a doufali v sílu ruské flotily.

Gideon Wells, ministr námořnictva Spojených států amerických, dokonce napsal přímo do svého deníku: “Bože, požehnej Rusům!” 
Stalo se to v těch dnech, kdy lodě ruské eskadry dorazily ke břehům Severní Ameriky. 
Jejich návštěva byla dohodnuta mezi oběma státy a stanovila si jako cíl demonstraci vojensko-politické podpory USA ze strany Ruské říše.

Ačkoli v té době neexistovaly žádné spojenecké závazky mezi Ruskem a Spojenými státy, vztahy mezi oběma zeměmi se poměrně dobře rozvíjely. 
Za prvé, v roce 1775, kdy v severní Americe vypukla povstání proti britské koloniální vládě, anglický král Jiří III. oslovil ruskou carevnu Kateřinu II. s žádostí o pomoc v boji proti kolonistům. 
Kateřina Veliká však odpověděla příkrým odmítnutím. 
Kromě toho, když v roce 1776 americké kolonie vyhlásily svou nezávislost, Ruská říše zaujala postavení ozbrojené neutrality, což znamenalo de facto morální podporu amerických kolonistů.

V těch letech byla Velká Británie hlavním politickým protivníkem Ruského impéria a v Petrohradě (Sankt-Petěrburg) si zvolili velmi správný postup – “nepřítel mého nepřítele je můj přítel”. 

Ačkoli ruské úřady nikdy nesympatizovaly s republikánskými náladami, pro Severní Ameriku byla udělena výjimka. V příštím století byly vztahy mezi Ruskem a Spojenými státy více či méně prosperující. 
Například Mikuláš I. pozval americké inženýry, aby pomohli s technickou modernizací Ruské říše.

V roce 1860 v prezidentských volbách zvítězil Abraham Lincoln, představitel Republikánské strany USA, známý svou kritikou otroctví.

Ačkoli po vítězství ve volbách Lincoln významně snížil svůj radikalizmus a začal považovat osvobození otroků za velmi vzdálený cíl, v jižních “otrokářských” státech jeho vítězství způsobilo velkou nespokojenost. 
Jižané zahájili proces odchodu ze Spojených států amerických, s kterým se nemohli smířit na Severu.

Je zajímavé, že v té době Velká Británie a Francie poskytly všestrannou podporu Jižanům a prezident Lincoln byl líčen evropským tiskem výhradně v “černých barvách”. 

Podobná politika evropských mocností v té době
se uskutečňovala i ve vztahu k Ruské říši. 

Koneckonců sotva skončila Krymská válka, ve které Rusko bojovalo proti spojeným silám Anglie, Francie, Osmanské říše a Sardinie (Itálie). 
V Londýně se velice obávali posílení ruské pozice na Balkáně, na Kavkazu a ve Střední Asii, a proto se všemi svými silami snažili snižovat ruskou moc a za tímto účelem podporovali ruské revolucionáře, i polské národní osvobozenecké hnutí, i kavkazské horníky.

V roce 1863 vypuklo polské povstání v západních oblastech Ruské říše, které bylo podporováno Velkou Británií. V té době již ve Spojených státech zuřila občanská válka, kde Britové podporovali Jižany. 
Právě tato okolnost způsobila, že ruské i americké vedení si vzpomnělo  na starý princip:
“nepřítel mého nepřítele je můj přítel.” 

Ve této složité situaci v Petrohradě přišli s velmi zajímavou a kreativní myšlenkou, kterou přednesl velkokníže Konstantin a ministr námořnictva Nikolaj Krabbe. 
Ruské úřady řešily využít severoamerických přístavů k rozmístění ruských lodí. 
V případě zhoršení vztahů s Velkou Británií a Francií by pět až šest ruských válečných lodí mohlo paralyzovat celý obchod v Atlantiku.

Když byly americké orgány seznámeny s tímto ruským plánem, nevznesly námitky. 
Washington byl znepokojen narůstáním britské námořní přítomnosti v Kanadě. Americké vedení nevylučovalo, že Britové zvýšili počet svých lodí, aby uspořádali invazi do Spojených států na podporu Jižanů. 
Proto ve Washingtonu dospěli k závěru, že další válečné lodě, i když pod ruskou vlajkou, by byly v případném konfliktu s Británií další podporou.

Dne 25. června 1863 se imperátor Alexander II. rozhodl poslat dvě eskadry do Atlantického a Tichého oceánu, kde pluly na britských obchodních cestách. 
Expedice ruských lodí do Spojených států byla organizována v nejpřísnějším utajení, protože Petrohrad nechtěl další problémy s Velkou Británií ani možné překážky při provádění tohoto plánu.

Velením ruským lodí v Atlantském oceánu byl pověřen admirál Stepan Stepanovič Lesovskij (1817-1884).

První do přístavu v New Yorku 24. září 1863 dorazila fregata «Ослябля»  pod velením kapitána Butakova.  
Přítomnost ruských válečných lodí nadchla příznivce prezidenta Lincolna, kteří v té době byli v poměrně obtížné pozici. Zajímavé je, že už tehdejší britský tisk pálil ze všech kánonů informační války a mluvil o tom,
jak fregata «Ослябля» dorazila do New Yorku na zimu jen proto, že nebylo technicky možné dosáhnout Kronstadtu. Potom, Britové tvrdili, že není třeba se vůbec ničeho  obávat – Rusko nezamýšlí nic proti Velké Británii a zamýšlet ani nemůže.

Mezitím 1. října 1863 přeplula druhá ruská eskadra Tichý oceán, a doplula k San Franciscu. 
Ruská eskadra byla považována za skutečný dar osudu pro ochranu San Francisca před “Alabamou”.
Městské úřady se obrátily na Admirála Popova s dotazem, zda je připraven použít sílu, jestli se “Alabama” objeví v San Francisku, na tento dotaz odpověděl ruský námořní velitel kladně.

Právě tato odpověď odpovídala postavení admirála Popova. Ruská diplomacie se ocitla ve velmi choulostivé situaci, protože Petrohrad oficiálně dlouho odmítal zasahování do vnitřních záležitostí Spojených států. 
Teď se ukázalo, že ruský admirál skutečně přiznal, že přišel na pomoc severu proti jihu. 
Ve Spojeném království tato odpověď Popova však měla dopad. 
V Londýně si mysleli, že existuje dohoda o spojeneckých vztazích mezi Petrohradem a Washingtonem.

Britové samozřejmě nechtěli bojovat na několika frontách najednou, protože během popsaných událostí bojovali v Mexiku. Londýn vyhodnotil, že podpora Jižanů výsadkem vojsk by nevyhnutelně znamenala začátek války nejen se Spojenými státy, ale také s Ruskem. 
Proto lze říci, že objevení ruských lodí odvrátilo reálné nebezpečí ozbrojeného konfliktu Spojených států
s Velkou Británií a Francií. Nikdo neví, jak by to ovlivnilo další politický osud amerického státu.

Ale nejenom politické zájmy Ruského impéria bránili ruští námořníci na vzdáleném americkém pobřeží. 

23. října 1863 vypukl v San Franciscu velký požár. Městské úřady ho obtížně dostávaly pod kontrolu a samozřejmě ruští námořníci nemohli zůstat stranou. Z lodí byli posláni námořníci, aby pomohli obyvatelům města. V důsledku hašení požáru zemřelo šest ruských námořníků a ještě více námořníků utrpělo různé popáleniny a zranění.

Politické důsledky ruské expedice k americkým břehům byly kolosální.  

• Velká Británie, která se obávala o bezpečnost lodní obchodní dopravy v Tichém a Atlantickém oceánu, odmítla podpořit Francii v případě konfrontace s Ruskem kvůli Polsku. 
• Rakousko, dříve také proti Rusku, změnilo svou pozici a dokonce pomohlo potlačit Polské povstání. 
• A konečně, Francie….. opuštěná bez spojenců, sama se neodvážila zahájit bojové akce ani proti Rusku ani proti Severoamerickým státům.

Ruské eskadry byly staženy z amerických přístavů teprve 20. července 1864 po potlačení polského povstání. 
Mise v Novém světě skončila. 
Zkušenost s vysíláním ruských lodí do amerických přístavů však nebyla marná. 
V letech 1876-1877 se uskutečnila druhá americká expedice ruské flotily. Důvodem, jako poprvé, bylo zhoršení vztahů s Velkou Británií kvůli podpoře Ruska povstání bulharského národa proti Osmanské říši.

V prosinci roku 1876 k San Franciscu připluly lodě Pacifické eskadry  a Sibiřské flotily pod velením admirála Oresta Polikarpoviče Puzina, v březnu 1877 k New Yorku připlula eskadra pod velením admirála Ivana Butakova. Objevení eskader u pobřeží Spojených států mělo opět stejný cíl: – ukázat Británii, že v případě vypuknutí nepřátelství by ruské lodě bránily britskému trans-oceánskému obchodu. 
Když se vztahy s Londýnem poněkud normalizovaly, Rusko znovu odvelelo své lodě z amerických přístavů.

Zajímavé je, že během pobytu ruských lodí v amerických přístavech v letech 1863-1864 se v novinách objevovaly nadšené články o ruských námořnících.
Američané byli příjemně překvapeni, když viděli vzdělané a dobře vychované ruské námořní důstojníky,
a dobrosrdečné a odvážné námořníky. Velmi pozitivní vztah k Rusům měl i sám prezident Lincoln.

Později, když se vztahy mezi Ruským impériem a Spojenými státy začaly zhoršovat, v americké historické vědě začal převládat názor, že Rusko, které vyslalo své lodě k americkému pobřeží, bylo vedeno výlučně vlastními politickými cíli a nemělo v úmyslu podporovat sever. 
Určitě tomu tak není. 
Petrohrad samozřejmě myslel především na blahobyt a zájmy Ruska, ale i pro severoamerické státy byla podpora ze strany carské flotily také velmi významná. V mnoha ohledech právě přítomnost ruské flotily, ochránila Spojené státy před rizikem útoku ze strany Britů a Francouzů.

https://topwar.ru/151050-kak-russkie-korabli-zaschischali-nju-jork-i-san-francisko.html

sdílet na