“Já sám rozhoduji, kdo je čarodějnice v mé zemi.”

Vznik zvláštních papežských tribunálů (inkvizice) a jejich existence po celá staletí je nejvíce ostudná a ponurá stránka v historii katolické církve. Většinou je činnost inkvizitorů obvykle spojována s “temnými dobami” raného středověku, ale nezastavila se ani v období renesance a Nové doby. 
Objevení inkvizice je spojováno s činností Dominika Guzmána (důvěrného zaměstnance papeže Innocenta III.), a mnišského řádu, který vytvořil – Řád bratří kazatelů, který později přijal jeho jméno – dominikáni.

Prvními oběťmi církevních tribunálů byli katarové (také známí jako Albigensani z města Albi), obyvatelé Akvitánie, Languedoc a Provence, kteří upadli do kacířství. 
Jméno “katarů” pochází z řeckého slova “čisté”, ale samotní”odpadlíci” se obvykle nazývají “dobrými lidmi” a jejich organizace – “Církev lásky”.

Společným pro všechny takové kacířské sekty bylo odsouzení hierarchů oficiální církve, popření velkolepých obřadů. Učení katarů přišlo do západní Evropy z východu a je úzce spojeno s Manicheismem a gnostickým učením. 
Bezprostřední předchůdci a”učitelé” katarů pravděpodobně byli byzantští Paulikiáni a bulharští Bogomilové. 

Křížové výpravy do Languedoc jsou lépe známé jako Albigenské války, lépe řečeno Albigenské křížové výpravy.
Začaly v roce 1209. Otázka smíření s oficiální katolickou církví zpočátku mohla  ještě být řešena peněžitým plněním…. „kát se dobrovolně“ a uhradit pokutu, lidé vyzýváni, aby činili „pokání“ v biskupském dvoře, byli odsouzeni k propadnutí majetku. 
Ovšem pokání nemělo ten správný účinek. 
Proto byla v letech 1209 – 1229 vyhlášena křížová výprava a založena inkvizice, vykonávaná ponejvíce právě dominikány a posléze i čerstvě vzniklými františkány. Od vypuknutí nepřátelských akcí se Dominique Guzman stal poradcem vojenského vůdce křižáků Simona de Montfort.

Navzdory skutečnosti, že síly nepřátelských stran nebyly stejné, tak až v březnu 1244 padla poslední pevnost Katarů – Montsegur.

Nejprve dominikáni hledali kacíře z vlastního podnětu, ale již v roce 1232 ustavil Řehoř IX. inkviziční soudy.

V roce 1233 vydal papež Řehoř IX. bulu, a inkvizici svěřil dominikánům. O něco později bylo vyhlášeno zřízení stálého tribunálu, jehož členy mohou být pouze dominikáni.

Toto rozhodnutí bylo začátkem oficiální historie papežské inkvizice.

Jak inkvizitoři pracovali v praxi? 
Někdy inkvizitoři přišli do města nebo kláštera tajně (jak je popsáno v románu “Jméno Růže” od Umberta Eco).
Ale častěji byli obyvatelé předem informováni o jejich návštěvě.

Postupem času si ve střední a západní Evropě papežská inkvizice našla nového nepřítele. 
Čarodějnice se ukázaly být nepřítelem církve a Boha, a v některých vesnicích a městech Německa a Rakouska brzy nezbyly téměř žádné ženy.

Až do konce 15. století katolická církev považovala čarodějnictví za podvod.
Ale v roce 1484 papež uznal skutečnost čarodějnictví a univerzita v Kolíně nad Rýnem v roce 1491 vydala varování, že jakákoliv zpochybňování  existence čarodějnictví by znamenalo stíhání inkvizicí. Pokud tedy víra v čarodějnictví byla dříve považována za kacířství, nyní bylo kacířstvím prohlášena nedůvěra v ní. 

V

roce 1486 dominikáni Heinrich Institoris a Jacob Sprenger publikovali knihu „Malleus maleficarum” – Kladivo na čarodějnice, kterou někteří výzkumníci nazývají “nejvíce ostudnou a neslušnou v celé historii západní civilizace”, jiní – “příručkou o sexuální psychopatologii”.

V této práci autoři uvedli, že síly temnoty jsou samy o sobě bezmocné a jsou schopné dělat zlo pouze s pomocí prostředníka, kterým je čarodějnice. 

500 stránek podrobně popisuje projevy čarodějnictví, různé způsoby navázání kontaktu s ďáblem, popisuje se kopulace s démony, vzorce a recepty exorcismu, pravidla, která je třeba dodržovat při určení čarodějnic.

Tato kniha byla inspirací pro náboženské fanatiky všech evropských zemí, kteří nadšeně psali úctyhodné desetitisíce stránek doplňků a připomínek…Kroniky těchto let jsou prostě plné popisů poprav nešťastných žen.

Takže v roce 1585 ve dvou germánských vesnicích po návštěvě inkvizitorů zůstala naživu pouze jedna žena. 
A v Trieru v období od 1587 do 1593 byla upálena jedna čarodějnice týdně. 

P

oslední oběť „Kladiva na čarodějnice“ byla upálena v Segedinu (Maďarsko) v roce 1739.

I Martin Luther, který tak udatně “popadl papeže za tiáru a mnichy za břicho”, který nazýval křesťanské svatyně a svaté památky “čertovými hračkami”, ve skutečnosti nepochyboval o existenci čarodějnic a považoval je za “zlé ďáblovy děvky” a prohlašoval, že on sám by je rád spálil.

Ovšem je pravda, že Martin Luther prohlásil i papeže Říma Antikristem a spojencem ďábla. 
A z pohledu tohoto velkého reformátora církve by bylo upálení římského papeže stejně užitečné, jako jakékoliv staré čarodějnice z Wittenbergu nebo Kolína. 

Snad ještě mnohem užitečnější …… když zvážíme skutky Jana XII. (papežem od 955 – 963), který pil na Satanovo zdraví a obrátil Vatikán na bordel, na skutečný veřejný dům, znásilňoval ženy přímo v Lateranské bazilice, nebo Bonifáce VIII. (papežem od 1294 – 1303), který tvrdil, že sex s chlapci není víc hříšný než tření jeho dlaní. 

Navíc jsou tu skutečné znalosti čarodějnice v léčivých bylinkách (čarodějnice-bylinkářky), malý příklad:
rostlina Náprstník (digitalis) přípravky založené na digoxinu a strofanthinu,  začaly být používány v oficiální medicíně po roce 1543, kdy byla tato rostlina zavedena do Evropského lékopisu německým lékařem Fuchsem, zatímco v lidové lékárně je používána – od 5. století, v Římě od 9. století. 
A na pozadí tehdejších evropských lékařů, kteří ctili pouštění žilou jako univerzální terapeutickou léčbu, některé vědmy-čarodějnice vypadaly opravdu velmi progresivně.

Je třeba říci, že katolíci a protestanti měli rozdílný vztah k čarodějům a čarodějnictví. 
Katolíci se snažili sjednotit přístup k vyšetřování případů, aby se stal standardem ve všech městech a zemích, které řídili. Protestanti jednali, jak se zrovna vyspali. 
A tak každý markrabě nebo biskup nezávisle určil, kdo z obyvatel je čarodějnice, určení probíhalo také nezávisle na způsobu vyšetřování a trestu. 
V lutherských zemích Saska, Falcka, Württembergu například v letech 1567-1582 měli vlastní zákony proti čarodějnicím – ne méně krvavé a kruté než katolické. 
Fridrich I. Pruský neschvaloval “lov čarodějnic” a dokonce potrestal jednoho z baronů, který upálil 15letou dívku obviněnou z čarodějnictví.

V

tomto ohledu se Němci ukázali být velkými inovátory:
nejenže se stali šampióny v počtu mučení aplikovaných na obviněných (v některých zemích – 56 typů), ale vynalezli pro ně i řadu inovativních nástrojů. 
Například “norimberská panna”:
železná skříňka s ostrými hřebíky uvnitř, jejímž dalším plusem bylo i mučení v uzavřeném prostoru. 
Lidé, kteří jsou náchylní ke klaustrofobii, v této hrozné krabici nemohli vydržet ani pár minut.

A ve městě Neuss dokonce postavili speciální pec pro spalování čarodějnic, ve které bylo jen v roce 1651 spáleno
22 žen…… (koneckonců všichni ti Heinrichové, Himmlerové,… se neobjeví jen tak – odnikud). 

Celkový počet obětí těchto procesů odhadují historici na 150 až 200 tisíc lidí, z nichž nejméně sto tisíc zemřelo v Německu. 

Celé století se Německo (jak katolické, tak protestantské) topilo v krvi a hořelo v plamenech čarodějnických procesů. 
Zvláště známé v oblasti boje s čarodějnicemi jsou regiony, které řídili nejen světští panovníci, ale biskupové.

Navíc, katoličtí hierarchové Německa, se neobraceli  pro pomoc k inkvizitorům Vatikánu, sami páchali zvěrstva na území, která podléhala jejich kontrole. 

• Tak biskup Würzburgu, Philipp-Adolf von Ehrenberg, upálil 209 lidí, včetně 25 dětí. 
  Mezi těmi, kdo byli popraveni, například byla nejkrásnější dívka ve městě a také student, který znal příliš mnoho cizích jazyků. 
  
  
• Kníže biskup Gottfried von Dornheim (bratranec toho z Würzburgu) zabil v Bambergu 600 osob během 10 let (1623-1633). 
  
  
• Ve Fuldě soudce Balthazar Foss upálil 700 “vědem a čarodějnic” a jen litoval, že nemohl  toto číslo dotáhnout na 1000.
  –
• Světový rekord současně hořících “čarodějnic” se také podařil v Německu a byli to protestanti co v saském městě Quedlinburg v roce 1589,  popravili 133 lidí.

Hrůza, která vládla v Bonnu na počátku sedmnáctého století, je známa z dopisu zaslaného jedním z kněží, hraběti Wernerovi von Salmu: 

“Zdá se, že se jedná o polovinu města: profesoři, studenti, pastoři, kanovníci, vikáři a mniši už byli zatčeni a spáleni … Kancléř a jeho manželka a manželka jeho tajemníka byli již zajati a popraveni. 
Na Vánoce popravili devatenáctiletou dívku, přitom všem byla známá její zbožnost …
Tři-čtyř-leté děti jsou prohlášeny za milovníky ďábla. Spálí studenty a chlapce staré 9-14 let. Na závěr řeknu, že věci jsou v tak hrozném stavu, že nikdo neví, s kým můžete mluvit a spolupracovat.”

V Nizozemsku k identifikaci “čarodějnic” přistupovali racionálněji – vážením:
věřilo se, že koště může do vzduchu vynést ženu o hmotnosti nejvýše 50 kg (alespoň některá nešťastná žena tedy měla možnost se zachránit). Váhy v holandském městě Audwater byly v Evropě považovány za nejpřesnější, místní úředníci byli pozoruhodní svou čestností, osvědčení z této váhové komory byla vysoce ceněná a přinesla městu značné příjmy.

Rok 1613 se v historii Nizozemska stal černým rokem, kdy pro epidemii, která skončila smrtí stovek dětí, bylo upáleno celkem 63 “čarodějnic”. 

V kalvinistické Ženevě bylo vymýcení “čarodějnictví” prohlášeno za úkol národního významu. 
Jan Kalvín, Jean Calvin, Giovanni Calvino bez obalu řekl:

“Bible nás učí, že existují čarodějnice a že musí být zničeny. Bůh nařídil, aby všechny čarodějnice a čarodějky byly zabity a zákon Boží je univerzálním zákonem”.

Aby smrt čarodějnice nebo kacíře nebyla příliš rychlá a snadná, Kalvín nařídil, aby byly upáleny surovým dřevem. Ve všech kantonech Švýcarska bylo v roce 1542 spáleno asi 500 “čarodějnic”.

V protestanském Švédsku, nacházejícím se na druhé straně Evropy, bylo mučení podezřelých z čarodějnictví zakázáno a dlouhá doba pronásledování čarodějnic neměla ten zvláštní fanatismus. 
Jedinou ženou, která na území této země byla upálena zaživa (obyčejná věc v Německu, Holandsku nebo Rakousku), byla Malin Matsdotter, která se nepřiznala a ani nekřičela na kůlu, což mimořádně „vyděsilo diváky“….. a tak bylo rozhodnuto, že je čarodějnice. 

Ale v polovině 17. století náhle otřáslo i touto zemí evropské šílenství. Hlavní událostí a vrcholkem honby na čarodějnice byl proces  
z roku 1669. Tehdy bylo 86 žen a 15 dětí odsouzeno k smrti za čarodějnictví. 
Dalších 56 dětí ve stejném procesu bylo odsouzeno k trestu bití palicemi:
36 bylo vedeno řadou vojáků s pruty, a pak po dobu jednoho roku jednou za týden je bili po rukách. 20 dalších prutem tloukli po rukou po tři následující neděle. 

Ve švédských církvích ještě dlouho potom byly pronášeny vděčné modlitby za spásu země od Ďábla. 
Poté pak stíhání “čarodějnic” prudce kleslo. Ale až v roce 1779  švédský král Gustav III. vyjmul zákonné předpisy o čarodějnictví ze zákona.

V Dánsku a Norsku byla situace komplikovanější. 
Za prvé, blízkost a bližší kontakty s německými čarodějnými experimenty, měly svůj význam. 
Zadruhé jim bylo umožněno mučení podezřelých z čarodějnictví. 
Král Dánska a Norska, Kristián IV., který je považován za zcela “pozitivního” a progresivního krále Dánska a Norska, byl zvláště známý v oblasti boje s “čarodějnicemi”. 
Stačí, když si řekneme, že během jeho vlády v norském městě Vardø s počtem obyvatel zhruba 2 000 bylo spáleno 91 žen….. V současné době je v tomto městě umístěn památník obětí “lovců čarodějnic”.

V Británii král Jakub I. Stuart (byl král Skotska jako Jakub VI. a Anglie jako Jakub I.) napsal pojednání o démonologii (Daemonologie r. 1597). 
Tento monarcha považoval boj proti démonům a čarodějkám za své osobní poslání a dokonce si představoval, že ďábel ho pronásledoval za jeho horlivost s jakou slouží církvi. 
V roce 1603 vydal zákon o uznání čarodějnictví za trestný čin. 
Je zajímavé, že bouře, která kdysi zasáhla loď tohoto krále (ženicha dánské princezny), byla oficiálně uznána jako akt čarodějů nepřátelských vůči němu – v Dánsku začalo vyšetřování a byla doručena “svědectví”. 
Byl rozpoznán „zákazník“, vzdálený příbuzný krále – Francise Stuart. 
Toto “vyšetřování” významně posílilo Jakubovu nenávisti vůči “ďáblu”, a podle některých zdrojů tato nenávist zapříčinila ve Skotsku smrt zhruba 4 000 žen.

Jakub I. nebyl sám ve své horlivosti. 
Na konci sedmnáctého století teolog Richard Baxter (který byl nazýván “největším Puritánem”) v knize „Důkaz o existenci světa duchů“ volal po křížové výpravě proti “satanské sektě”. 
Tato práce byla publikována v roce 1691 – rok před tragickými událostmi v americkém Salemu. 

Protože spalování v Británii sloužilo jako standardní trest za velezradu, čarodějnice a čarodějové v této zemi byli popraveni pověšením. A nejčastější mučením byla spánková deprivace.

Tyto předsudky a pověry, angličtí kolonisté bohužel přenesli na území Nového světa. 
V americkém státě Massachusetts bylo obviněno z čarodějnictví a následně popraveno 28 osob. 
V Bostonu v roce 1688 jako první byla obviněna z čarodějnictví, zatčena, odsouzena a pověšena pradlena Goody Gloverová. Použitím materiálů z tohoto procesu vydal Cotton Mather knihu o čarodějnicích a čarodějnictví.  Ale nejhorší proces čarodějnictví se v Americe odehrával v letech 1692-1693. 
V malém městečku Salem, které založili Puritáni v roce 1626. 
Na základě zcela absurdních obvinění bylo v té době zatčeno asi 200 lidí. 
Z nich bylo 19 pověšeno, 1 rozdrcen kameny, čtyři zemřeli ve vězení, sedm bylo odsouzeno, ale pouze
ke trestu odnětí svobody, jedna žena, která byla dlouho zadržena bez soudního řízení, byla nakonec prodána kvůli dluhům do otroctví, jedna dívka zešílela. 
Jako pomocníci čarodějek byli zabiti i dva psi. 

V podstatě nic tak zvláštního, co by šlo nad rámec, se v Salemu nestalo:
……. starou Evropu tímto „skromným“ procesem šlo stěží překvapit nebo vyděsit.
V Německu nebo Rakousku docházelo k popravám čarodějnic mnohem masivněji a neméně brutálně. 
A ve dobré staré Anglii, advokát Matthew Hopkins za pouhý rok (1645-1646) dosáhl poprav 68 “čarodějnic”.

Inkvizice nazvaná Kongregace pro nauku o víře stále existuje, i dnes. 
Kromě toho je toto oddělení nejdůležitější v hierarchii Vatikánu a je uvedeno jako první ve všech dokumentech. Oficiální hlavou Kongregace je sám papež a nejvyšší úředník (současný velký inkvizitor) je prefekt tohoto oddělení. 
Vedoucí soudního oddělení kongregace a nejméně dva jeho asistenti, jsou podle tradice dominikáni. 
Moderní inkvizitoři samozřejmě nemohou vynášet rozsudky smrti, ale neortodoxně myslící křesťané, mohou být vyloučeni z církve i v dnešních dnech.

https://topwar.ru/151304-ja-sam-reshaju-kto-v-moej-zemle-vedma-vedovskie-processy-v-protestantskom-mire.html
https://topwar.ru/150971-svjataja-inkvizicija.html

sdílet na