Chmelár: Milí Češi, co takhle strhnout sochu Wilsona nebo Churchilla?

Jako historik, jako občan Slovenské republiky nebo jako potomek bojovníků proti fašismu jsem hodnotově zorientovaný a vím, co se na Den vítězství patří, píše na facebooku Edurad Chmelár, vysokoškolský učitel a publicista.

11. května 2020 – 06:20
V poslední době mě však mimořádně roztrpčilo a znepokojilo chování části veřejnosti, které vyústilo až do odstranění sochy jednoho z nejvýznamnějších sovětských vojevůdců, maršála Ivan Stěpanoviče Koněva, který velel vojskům 1.ukrajinského frontu, velel Karpatsko-dukelské operaci, osvobodil koncentrační tábor Osvětim, spolupodílel se na závěrečném útoku na Berlín, spolu s maršálem Žukovem přijal bezpodmínečnou kapitulaci Německa, osvobodil severní, střední a východní Čechy a osvobodil Prahu. Zapomněl jsem na něco? Samozřejmě.
Skvrnou na jeho životopise je brutální potlačení maďarského povstání sovětskou armádou na podzim 1956, které vedl jako hlavní velitel spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. Měli bychom ho za to zatratiti a zapomenout na vše, co pro naši vlast, pro oba naše národy provedl?

Nahlížet takto na dějiny je podobný nesmysl jako kdyby se Češi rozhodli strhnout sochu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona před hlavním nádražím v Praze, neboť i když přispěl ke vzniku Československa, podnikal brutální vojenské intervence do Panamy, Hondurasu, Dominikánské republiky, na Kubu či na Haiti přes odpor obyvatelstva potlačoval mexickou revoluci a pokusil se chytit jejich národního hrdinu Pancha Villu. Nemluvě o takovém Winstonovi Churchillovi, který se vedle svých nepřijatelných rasistických a koloniálních postojích mýlil až do vypuknutí druhé světové války téměř ve všem. A co hrdinský americký generál Douglas MacArthur, který byl během druhé světové války velitelem spojeneckých vojsk v Pacifiku? Zbouráme jeho pomníky a zakážeme film s Gregory Peckem, neboť jako generál okupační armády v korejské válce nečinně přihlížel válečným zločinům a hromadným popravám?
Koněv byl voják z masa a kostí, který pro naši vlast vykonal prokazatelně neocenitelnou službu a navíc měl zdejší lidi rád. Svědčí o tom nejen vzpomínky řadových občanů, ale i svědectví dcery generála Ludvíka Svobody. Zoe Klusáková-Svobodová hluboko zahanbená tím, co se stalo v Praze připomněla, že Koněv zachránil v padesátých letech jejího otce, ale i generála Klapálka z vězení. Český vojenský historik Jiří Fidler zase vyvrátil nestydatou lež, že Koněv se podílel na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa roku 1968. Maršál Koněv byl od roku 1963 v důchodu, o nezbytnosti zásahu vojsk měl pochybnosti a když mu normalizační vláda udělila v roce 1970 titul hrdina ČSSR, rozčarovaný z okupace si ho odmítl převzít, neboť by se prý cítil trapně.

Osvobození se začalo krvavým bojem o Duklu, ne vpochodováním do Prahy

Největší lži se však v uplynulých dnech namluvili o osvobození Prahy. To, co předvádějí někteří čeští politici, už nemá nic společného s kritickým posouzením historických událostí, ale s překrucováním dějin, je to hysterická antiruských kampaň s jasnými prvky šovinismu. Prohlášení pražského primátora Zdeňka Hřiba, že “ruská armáda dorazila do Prahy jako do fakticky svobodného města a nenese hlavní zásluhu na osvobození” je nestoudnou lží hned z několika důvodů. Zaprvé, tyto lži vyvracejí samotná čísla: Při pražské ofenzívě padlo 692 sovětských vojáků, z toho 30 ve vnitřní Praze. 9. května 1945 padl v Praze i velitel tanku poručík Gončarenko – toho tanku, který hned po revoluci zneuctil student, který si ani nezaslouží, abych uváděl jeho jméno, a natřel ho na růžovo. Právě ten tank jako pomník sovětských tankistů na Smíchově je němým nepohodlným svědkem lží pražských politiků.

Je to podobná nestydatost, jakoby Dánové tvrdili, že Kodaň neosvobodili britská vojska, neboť generál Montgomery triumfálně prošel centrem města v době, kdy už bylo svobodné a zaplatili za to životem i stovky dánských odbojářů. Nikdo v Dánsku si toto nedovolí tvrdit.
Ať mi bratři Češi odpustí, ale řeknu to tak, aby tomu rozuměli všichni: Praha by byla osvobozena i bez povstání tři dny před kapitulací Třetí říše (za cenu vyšších ztrát, ale byla), ale ne bez Rudé armády. Osvobození, to totiž nebyla jen závěrečná bitva o Prahu, osvobození se začalo krvavým prodíráním se přes Dukelský průsmyk a pokračovalo těžkými boji o Liptovský Mikuláš či Ostravsko.

Pražský primátor, který nemá úctu před hrdinstvím Rudé armády, nadělal si do gatí a propadl paranoidní strachu, že by ho prý chtěli Rusové za jeho vandalský čin otrávit a tragikomicky si volal na pomoc generálního tajemníka NATO Stoltenberg, je u mě opovrženíhodný zbabělec. Stoltenberg samozřejmě nevynechal příležitost kopnout si do Ruska, ale jeho prohlášení, kterým se postavil za Hřiba, že odmítá ruské zastrašování, je opravdu z arzenálu těch nejodpornějších dezinformací, pokud nemám mít podezření, že jsou z jeho chorobopisu. Kde a kdy se Rusko vyhrožovalo pražskému primátorovi? Co se všichni opravdu pomátli na rozumu?

Rehabilitace vlasovců je rehabilitací válečných zločinů

Historickou paměť však musí ještě více urazit rozhodnutí jednoho ze starostů městských částí Prahy, kdysi bulvárního novináře a dnes nejznámějšího antiruského šovinistu Pavla Novotného, postavit pomník tzv. vlasovcům, kteří se v závěru války přidali na stranu pražských povstalců. Ale toto je už silná káva. Třeba vysvětlit, že protibolševická Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, která bojovala po boku Hitlera, vznikla oficiálně v listopadu 1944 na Pražském hradě za účasti říšského protektora K. H. Franka.
Vlasovci se zúčastnili například potlačení Varšavského povstání a byli tak krutí, že proti nim museli zakročit i Němci. Na Slovensku se dopouštěli těžkých válečných zločinů na civilním obyvatelstvu do posledních dnů války na Kysucích a během Povstání se účastnili protipartyzánských komand. Je pravda, že na konci války, když už bylo o všem rozhodnuto, se vlasovci rozhodli Pražanům pomoci, ale tvrzení, že by generál Vlasov zachránil Prahu, je směšná lež. Jednak proto, že sám generál Vlasov byl kategoricky proti tomu, aby jeho jednotky pomohli Pražanům (pokyn vydal až velitel jedné z jeho divizí Buňačenko) a konečně, během povstání 7. května o 9. hodině ráno Česká národní rada v rozhlasovém vysílání výslovně zdůraznila, že akce vlasovců proti německým vojskům jsou jejich vlastní záležitostí a distancovala se od nich.
Celý komentář: Eduard Chmelár: Pravda o osvobození osvobozuje

Ono je dost šílené už to, když se pro Pražany stává hrdinou namísto maršála Koněva generál Vlasov. No každý, kdo dnes velebí vlasovce, by si měl uvědomit, že stojí na stejné barikádě s těmi, kteří se pokoušejí legitimizovat řádění banderovců, že oslavuje vlastizrádce, kteří zradili nejen svou vlast, ale celou protifašistickou koalici v rozhodujícím okamžiku, kdy je nejvíce potřebovala – během bitvy o Stalingrad.

A každý, kdo zpochybňuje nebo relativizuje roli Rudé armády na osvobozování by se měl zase vzpamatovat, protože se dostal mentálně na stejnou úroveň jako ti, kteří zpochybňují Slovenské národní povstání poukazováním na individuální zločiny povstalců. Toto jsou metody neofašistů, ne demokraticky smýšlejících lidí. Asi stále dost dobře nechápeme, co pro nás Rudá armáda provedla a co její vítězství pro nás znamenalo.
https://bit.ly/2zrPMUu

sdílet na