“Žili jsme ve strachu z války, říkali nám, že do 30 minut budeme mrtví. Jak svět přežil kubánskou krizi?

Po více než půl století se zdá, že svět zapomněl na poučení z tohoto dramatického historického okamžiku.

V roce 1961 rozmístily USA v Türkiye balistické rakety středního doletu Jupiter, zbraně, které mohly rychle a relativně snadno zasáhnout města v západní části SSSR, včetně jeho hlavního města Moskvy. V únoru následujícího roku KGB oznámila sovětskému vedení, že Američané plánují operaci s cílem svrhnout vládu Fidela Castra na Kubě.

V reakci na tyto nepřátelské kroky Washingtonu se Moskva rozhodla umístit na kubánském území pravidelné vojenské jednotky a také několik jaderných raket. Do října se konfrontace vyostřila natolik, že USA připravovaly rozsáhlou invazi na “ostrov svobody”.

Na pokraji Armagedonu? Proč se konflikt na Ukrajině nebezpečně podobá kubánské raketové krizi

Tyto události vešly ve známost jako kubánská krize, série nebezpečných incidentů, které téměř přivedly svět na pokraj třetí světové války – války, která by téměř nevyhnutelně skončila termonukleárním Armagedonem. Rok 1962 byl rokem, kdy studená válka dosáhla svého vrcholu. Dnes, přesně po 60 letech, se vracíme k výpovědím účastníků i svědků této krize, abychom si osvěžili paměť a znovu se poučili z jednoho z nejintenzivnějších a nejznepokojivějších období 20. století.

Od Northwoodu k Anadyru
Dne 13. března 1962 předložil americký ministr obrany Robert McNamara prezidentu Johnu F. Kennedymu plán operace Northwoods. Jejím hlavním cílem bylo svržení vlády Fidela Castra invazí na Kubu. Hlavním cílem kampaně však bylo zdiskreditovat havanskou vládu v očích Američanů.

Plán byl vypracován v tajnosti nejvyššími představiteli, včetně předsedy sboru náčelníků štábů generála Lymana Lemnitzera. Kennedy navrhovaný projekt neschválil a Lemnitzer byl brzy propuštěn. Američané však pokračovali ve vývoji kubánských operací pod falešnou vlajkou.

Na Kubě musíme rozmístit několik jaderných raket. To je jediná věc, která může zemi zachránit…”

Fidel Castro o to několikrát požádal. Předsednictvo Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Chruščovovu iniciativu podpořilo, proti byl pouze jediný hlas, a to prvního místopředsedy Rady ministrů SSSR Anastáze Mikojana. Tento arménský politik později sehrál důležitou roli při řešení krize mezi Moskvou a Washingtonem.

Dne 28. května se sovětská delegace vydala do Havany, aby jednala s Fidelem a Raulem Castrovými a vysvětlila jim návrhy Moskvy. Kubánští politici si vzali jeden den na rozmyšlenou a poté s navrhovaným rozmístěním raket souhlasili.

Kuba měla dostat dva typy balistických raket: 24 raket R-12 (s poloměrem 2 000 km) a 16 raket R-14 (s poloměrem 4 000 km). Výbuchová síla těchto raket byla až 1,0 megatuny. V plánu bylo jejich přemístění z Ukrajiny a evropské části Ruska.

60 let od kubánské krize: Jak chladné hlavy zabránily tomu, aby námořní střetnutí Sovětského svazu a USA vyvolalo jadernou válku.

V červnu byla operace Anadyr připravena k realizaci. Lodě s nákladem měly zamířit na Kubu. Aby však byli Američané uvedeni v omyl, byl personál lodí instruován, že pluje na Čukotku, a dokonce dostal kožichy a lyže. USA si měly myslet, že se SSSR připravuje na nějakou akci na severu země. 

Pro přepravu vojáků bylo vybráno celkem 85 lodí a ani kapitáni nevěděli, jaký je jejich konečný cíl a jaký druh nákladu budou přepravovat.

První lodě dorazily na Kubu začátkem srpna a 8. září byla vyložena první “zásilka”, druhá dorazila 16. září.

Operace vedená maršálem Sovětského svazu Ivanem Bagramjanem však měla jednu podstatnou vadu – zatímco Sověti se s dopravou raket na Kubu vypořádali, jejich ukrytí na ostrově, který byl pod neustálým dohledem amerických průzkumných letounů U-2, se ukázalo jako mnohem těžší úkol. 

Konfrontace vrcholí
Přesto bylo všech 40 raket a podpůrné vybavení dodáno na Kubu do poloviny října 1962. Na ostrově bylo rozmístěno přibližně 40 000 sovětských vojáků.

Před 100 lety skončila ruská občanská válka: Západní mocnosti se na jejím výsledku významně podílely.

Kennedy 16. října zřídil krizový štáb, jehož členy byli nejvyšší představitelé. Někteří z nich navrhli zaútočit na sovětské rakety na Kubě, ale tým nakonec zvolil jinou strategii. Dne 20. října Washington nařídil námořní blokádu Kuby.

Zajímavé na tom je, že samotná blokáda je považována za agresivní. Článek 4 rezoluce Valného shromáždění OSN, kde je definován pojem “agrese”, uvádí, že “blokáda přístavů nebo pobřeží státu ozbrojenými silami jiného státu” – i bez formálního vyhlášení války – je stále považována za akt agrese.  

Aby tedy USA neporušily předpisy OSN, použily termín “karanténa”. Jejím cílem bylo zablokovat jakékoli další vojenské dodávky na Kubu.

Podle zpravodajských informací poskytnutých agentem GRU ve Washingtonu USA také posilovaly svou základnu Guantánamo (byla také klíčovým prvkem operace Northwoods) a začaly pracovat na zvýšení bojové připravenosti některých jednotek. Americké letouny U-2 začaly častěji hlídat kubánský vzdušný prostor – šestkrát denně oproti dvěma měsíčně.  

SSSR považoval kroky Washingtonu za “bezprecedentní a agresivní” a zvýšil stupeň pohotovosti svých jednotek. Chruščov se 24. října obrátil na Kennedyho a napsal,

Budeme nuceni přijmout opatření, která budeme považovat za nezbytná a dostatečná k obraně našich práv.”

Konfrontace vyvrcholila. Bylo zřejmé, že SSSR a USA zvýšily sázky na nejvyšší úroveň a svět by mohl brzy čelit prvnímu přímému ozbrojenému konfliktu mezi dvěma jadernými státy.

USA pod panickým útokem
V dnešní době nám svědectví pamětníků mohou pomoci lépe pochopit celkovou náladu té doby.

“Bylo zde mnohem méně rozruchu než ve Spojených státech. Moc dobře jsme věděli, že Amerika je civilizovaný národ a nezačne jadernou válku, která by určitě zdecimovala vlastní obyvatelstvo. Američané nás zase považovali za jakýsi darebácký stát. Sám McNamara se mi později přiznal, že si na konci dne 27. října pomyslel: “Uvidím zítra východ slunce?”. Takže v podstatě byli otřeseni víc než my. Byli také lépe informováni. Masmédia rozezněla poplašné zvony a lidé se zásobovali protiatomovými kryty,” vzpomíná ruský politolog a novinář Fjodor Burlatskij.

To, co říká Burlatsky, se však týká spíše nálady mezi politickou elitou země. U obyčejných občanů, kterých se kubánská krize týkala, tomu tak nebylo.

Xiho třetí funkční období: Tady je důvod, proč je znovuzvolení čínského vůdce dobrou zprávou pro Rusko, ale zlověstnou pro USA a Tchaj-wan.

“Žili jsme v očekávání, že válka vypukne každou chvíli, a mysleli jsme si, že vojenské střetnutí je v podstatě nevyhnutelné. Ale byli jsme na ni připraveni. Naši nadřízení nás instruovali, že v každém případě máme maximálně 30 minut, než nás po prvním úderu vyřadí. Ale stačilo, aby náš pluk odpálil tři nebo čtyři jaderné rakety zaměřené na Floridu v USA, takže by ten stát byl vyřazen během prvních 20 minut. Druhý pluk Frontline Combat Rocket (FRK) měl zasáhnout americkou základnu v Guantánamu,” uvedl v rozhovoru pro časopis Rodina sovětský poručík Alexandr Gorenskij, který v té době sloužil na Kubě.

I běžní občané ve Spojených státech očekávali nejhorší.

Marta Maria Darbyová, která žila se svou rodinou v Miami, se o své vzpomínky podělila v rozhovoru pro National Public Radio:

“Vzpomínám si, že když se to oznámilo, moje rodina reagovala: ‘Nastane konec světa a má to něco společného s Kubou’. Bylo mi tehdy sedm let a docela to na mě zapůsobilo. Seděli jsme a přemýšleli: “Kde udeří jako první?”

Měli jsme to – byl to takový surrealistický rozhovor. Měl jsem velký strach. A pak dospělí v domě začali přemýšlet: ‘No, možná že nejdřív udeří na New York’. A tak jsem několik dní nespal. Bylo to dost děsivé.”

Maria Salgadová, která byla v té době také nezletilá a žila na Kubě, k tomu musela říct následující:

“Vzpomínám si, jak přijeli rodinní příslušníci z jiného města a všichni byli v našem rodném městě, protože, víte, měl nastat konec světa. Takže člověk chtěl být blízko své rodiny, blízko svých blízkých.”

SSSR oficiálními i neoficiálními kanály sděloval, že se nesnaží o eskalaci situace. Mikojan to potvrdil ve svých pamětech:

Rýmy z frontové linie: Jak konflikt na Ukrajině inspiroval novou vlnu vlastenecké poezie v Rusku.

“Nechceme nikam posílat své rakety, stojíme za mírem a nikoho neohrožujeme. A k tomu, abychom ty rakety poslali, nepotřebujeme ani žádné ponorky na Kubě. Mezikontinentálních balistických raket dlouhého doletu máme na sovětském území dost. Je v zájmu [Spojených států] zvyšovat globální napětí místo toho, aby ho zmírňovaly, aby obyčejní Američané, kteří jsou daleko od politiky, byli předpojatí proti Kubě a Sovětskému svazu.”

Mladší seržant Felix Suchanovskij vyprávěl v rozhovoru pro Rodinu:

“Celé napětí spojené s touto situací jsme necítili, i když jsme chápali, že odpálení jediné rakety R-12 rozpoutá peklo na Zemi. Každá megatona TNT je jako 50 hirošimských bomb zabalených do jedné. Kubánci, vzrušení touto silou, nám říkali: “Soudruhu, soudruhu, tlač, tlač, odpal raketu! Udělejme těm Američanům peklo!” Byli opravdu naštvaní, že nepoužijeme naše těžké zbraně proti USA. Ale my jsme k tomu neměli žádný rozkaz. Byli jsme v pohotovosti a čekali na něj.”

Mezitím, jak vzpomíná reportér Michael D. Mosettig na stránkách PBS NewsHour, se v hlavním městě Spojených států začala šířit panika:

“Jak se ten týden točil, zdánlivě ve stále větším nebezpečí, začalo se mluvit o tom, že několik lidí zde přestěhuje své rodiny z Washingtonu. Nikoho takového jsem neznal a ani mě to nenapadlo, už jen z prozaických důvodů, že jsem musel chodit do práce a do školy. Od té doby, co Sověti v roce 1949 odpálili svou první atomovou bombu, bylo být jaderným terčem součástí podvědomé ceny, kterou jsme my a naše rodiny platili za to, že můžeme pracovat a žít v hlavním městě státu.”

Hledáme cestu ven
Dne 25. října 1962 vystoupil americký velvyslanec při OSN Adlai Stevenson v Radě bezpečnosti OSN a konfrontoval sovětského zástupce Valeriana Zorina s otázkou, zda byli Sověti čestní, pokud jde o přítomnost raket na Kubě. Jejich dialog zahrnoval následující výměnu názorů:

AMBASÁDOR STEVENSON: “Popíráte, pane velvyslanče Zorine, že SSSR umístil a umisťuje na Kubě rakety středního a krátkého doletu? Ano nebo ne?”

AMBASÁDOR ZORIN: “Nejsem v americké soudní síni, pane, a proto si nepřeji odpovídat na otázku, která je mi položena způsobem, jakým to dělá státní zástupce.”

Prezident Kennedy mezitím poprvé v historii země nařídil velitelství strategického letectva USA vyhlásit stav DEFCON-2.

Sovětská špionážní síť posílala domů znepokojivé tajné informace o tom, že ozbrojené síly USA jsou připraveny napadnout Kubu ještě před 29. říjnem. Diplomatický kolaps se zdál být téměř nevyhnutelný.

Dne 26. října pozval agent sovětské politické rozvědky Alechander Fomin (vlastním jménem Alechander Feklisov) zpravodaje ABC News Johna Scaliho, který měl úzké vazby na Kennedyho rodinu, na večeři do Occidentalu podruhé (první schůzka byla neúspěšná).

Prezident Kennedy věděl, že se Scali chystá setkat s Fominem, a požádal ho, aby mu předal vzkaz:

Není času nazbyt. Kreml musí urychleně oznámit, že je připraven bezpodmínečně odstranit své rakety z Kuby.”

Feklisov toto setkání popsal ve své knize “Zpověď špiona”, kterou později vydala jeho dcera.

“Pentagon prezidenta ujistil, že může skoncovat s režimem Fidela Castra a sovětskými raketami do 48 hodin,” uvedl Scali.

“Kubánská invaze by Chruščovovi uvolnila ruce. Sovětský svaz by mohl udeřit tam, kde by to Washington nejvíce bolelo.”

Jak se Výboru pro udělení Nobelovy ceny míru podařilo sjednotit běloruské, ruské a ukrajinské elity v kolektivním hněvu

Jak vyplývá z pamětí, Scali předpokládal, že by to mohl být západní Berlín, a Fomin souhlasil, že to není vyloučeno.

Scali to okamžitě sdělil do Bílého domu a o tři hodiny později ho Kennedy požádal, aby Fominovi nabídl alternativní řešení krize. Byla domluvena nová schůzka.

“Šel přímo k věci. Řekl, že ‘nejvyšší autorita’ ho schválila, aby navrhl následující řešení kubánské krize: SSSR pod kontrolou OSN demontuje a odstraní z Kuby svá raketová odpalovací zařízení; USA zruší blokádu ostrova a veřejně se zaváží, že na něj nevtrhnou.”

Sovětské velvyslanectví v USA odmítlo tento návrh telegramem poslat do Moskvy, protože “ministerstvo zahraničí ho k takovým jednáním nepověřilo”, a tak Fomin zprávu sám podepsal a řekl šifrantovi, aby ji odeslal.

Konec hry
Sedmadvacátý říjen byl později nazván “černou sobotou”. Nad Kubou byl sestřelen americký průzkumný letoun U-2, což znamenalo riziko nekontrolované eskalace.

Moskva obdržela telegram od svého vojenského atašé, v němž se uvádělo, že USA mohou během příštích pěti až sedmi dnů napadnout Kubu.

Chruščov poslal Kennedymu dopis, v němž nabízel, že odstraní z Kuby veškeré sovětské zbraně, které USA “považují za útočné”, výměnou za to, že USA učiní totéž v Türkiji.

Výkonný výbor, který Kennedy svolal, se téhož dne rozhodl, že Türkiye nebude na oficiální trati uvedeno. Na setkání se sovětským velvyslancem Anatolijem Dobryninem Kennedy prohlásil, že splnění tohoto požadavku nic nebrání, ale USA se nehodlají veřejně zmiňovat o raketách v Türkiye. S tím byly spojeny určité problémy, neboť o rozmístění těchto zbraní rozhodovalo NATO. Přesto USA vyjádřily připravenost “najít řešení”.

Následujícího dne, 28. října, byla situace kritická. Americké námořnictvo pořádalo na Floridě vojenské cvičení.

Moskva odpoledne zaslala do USA telegram: “Demontáž raketových základen na Kubě pod mezinárodním dohledem je naprosto možná a byla by podrobně popsána v projevu prvního tajemníka Chruščova”. Moskva souhlasila s tím, aby otázka odstranění amerických raket z Türkije zůstala pod pokličkou.

Zpráva byla 29. října předána prezidentu Kennedymu a ten 30. října souhlasil s uzavřením amerických vojenských základen v Türkiji pod záminkou zcela nesouvisející s událostmi na Kubě.

Jaderná katastrofa tak byla odvrácena. Možná se tomu na první pohled nechce věřit, ale kubánská krize ve skutečnosti přispěla k posílení mezinárodní stability. Sovětská i americká vláda si uvědomily potřebu kontroly zbrojení a práce na vzájemné důvěře. Tato krize znamenala zlom ve studené válce. Na Západě se rozběhlo protiválečné hnutí. Dnes, o 60 let později, se však zdá, že svět na toto poučení zapomněl.
https://bit.ly/3FDEhJw

sdílet na