Židovskou kritičku Kremlu téměř zrušili v Německu za kritiku Izraele

Přirovnání Gazy k židovským ghettům vytvořeným nacistickým Německem stálo Mashu Gessenovou chvíli při předávání Ceny Hannah Arendtové.

Známá rusko-americká novinářka Masha Gessenová, autorka knižních bestsellerů a spolupracovnice časopisu New Yorker, se zapletla do skandálu ohledně holocaustu a pokračujícího útoku Izraele na Palestince.

Srovnání varšavského ghetta s Gazou [1] vyneslo Gessenové, která je Židovka, zrušení, i když podivně oklikou: Gessenová byla oceněna německou cenou Hannah Arendtové za politické myšlení. Cena sice nebyla zrušena, ale její dva sponzoři, Nadace Heinricha Bolla a město Brémy, dali veřejně najevo svou nespokojenost s laureátkou: Nadace pak demonstrativně prohlásila, že se stahuje z akce, která se už stejně nekoná, a aby toho nebylo málo, Brémská univerzita také přispěchala s oznámením, že i její dveře jsou pro Gessenovou zavřené. (pozn.překladatele – což ukazuje, proč se další novináři Západu bojí psát o Izraeli…) (pozn. překladatele – Gessenová v tom článku o Gaze dle obvyklého Židovského zvyku na mnoha místech lže o lecčems v historii, ale zrušena byla za ty části, které byly poměrně pravdivé, a to nejen kvůli Gaze…)

Gessenová nebyla ani tak odvážná jako palestinský vědec a spisovatel, novinář a básník Refaat Alareer, který Gessenové přirovnání dotáhl do logického konce dávno předtím, než ho vůbec vyslovila: Pokud se Gaza podobá varšavskému ghettu, pak se palestinský odboj podobá Židům, kteří v tomto ghettu povstali v roce 1943. Gessenová je newyorská intelektuálka, zatímco Alareer byl intelektuál z Gazy. Jeho “zrušení” se ukázalo být komplexní: Byl spolu s několika členy rodiny úmyslně zavražděn Izraelem. Jeho vraždě předcházelo zavraždění postavy (character assassination) na sociálních sítích, do kterého se zapojil prominentní americko-židovský kulturní štváč Bari Weiss.

Gessenová nakonec cenu stejně dostala, ale při “zmenšeném” ceremoniálu a ne veřejně, ale na nezveřejněném místě (Gessenová jako důvod polotajnosti bizarně uvedla strach z “Rusů”, ale nezdržujme se hloupostmi).

Zvláště v Německu by takové zacházení s židovským vyznamenaným mělo být samozřejmým “Ne”. Bolestně to totiž připomíná, jak se za starých nejhorších časů až příliš mnoho etnických Němců, kteří sami nebyli nositeli nacistické karty, ale přizpůsobili se jejímu vyznání, chovalo ke svým (bývalým) židovským známým, když na ně režim vyvíjel nátlak: “Jistě chápete, že proti vám nic nemám, ale mohli bychom se od nynějška vyhýbat vzájemnému setkávání? Nic osobního, víte?”

Jak se to stalo? Německý takt je samozřejmě legendární, ale v tomto případě jde o mnohem závažnější věci. Gessenové nejsou kontroverze cizí. Jak totiž ukazuje její neomalené obviňování “Rusů” v souvislosti s velmi německým fiaskem, ona a ruský stát si už dlouho nerozumějí a v poslední době se jejich vztahy nezlepšují: Gessenová byla právě zařazena na seznam hledaných osob ministerstva vnitra, a to na základě obvinění z šíření dezinformací o ruské armádě. Jádro problému spočívá v tom, že obvinila ruské síly ze zvěrstev v ukrajinském městě Bucha a Rusko tato obvinění odmítá jako nepravdivá.

Dlouhodobé napětí mezi Gessenovou a ruskými úřady nebylo příčinou skandálu v Německu. Naopak, kritika ruské vlády je ve skutečnosti hlavním trumfem Gessenové a hrála klíčovou roli při získání Ceny Hannah Arendtové. Tato část Gessenové práce byla vítána, zejména, jak lze předpokládat, v Bollově nadaci. Nadace je koneckonců klíčovou vlivovou organizací občanské společnosti hyper “atlantistické”, ostře protiruské a militaristické strany Zelených, která Německu – a světu – dala komicky nediplomatickou a nekompetentní šéfku berlínské diplomacie Annalenu Baerbockovou. (pozn. překladatele – můžeme se utěšovat, že nemáme nejdebilnějšího šmejda a lháře za ministra zahraničí, protože tahle blbka v Německu je ještě horší než náš Lipánek…)

Když však Gessenová našla odvahu vyjádřit se k izraelským akcím v Gaze, sponzoři ceny se zastyděli. Kdyby Gessenová odsoudila útok na Gazu jako něco podobného nacistické “likvidaci varšavského ghetta” dříve, cenu by s největší pravděpodobností nikdy nedostala. Ale protože laureát byl již oznámen – a nezávislá porota se Gessenové držela, zbývalo rozladěným sponzorům jen naznačit co největší odstup. Proto vznikl podivný výsledek Schrödingerovy ceny, která stejně jako izraelský jaderný arzenál tam sice je, ale zároveň tam není tak docela.

Je zřejmé, že staré dobré západní dvojí standardy jsou stále živé. Za kritiku Ruska dostanou pořádný koláček (posypaný 10 000 eur v peněžní odměně), ale kritika Izraele není vítána. Vzhledem k tomu, že v tomto případě obojí pochází od stejné osoby, skandál s absurdní přesností ukázal, že západní elity se řídí geopolitikou přítele a nepřítele: Našim přátelům prochází doslova masové vraždění. Ve skutečnosti jim je pomůžeme spáchat. Nevadí, že spoluúčast na genocidě je podle Úmluvy OSN o genocidě z roku 1948 trestná neméně než samotný zločin a že již existují pokusy zahájit odpovídající obvinění.

Na nepřátele Západu se však vztahují přísná měřítka. Celkový dojem je dechberoucí pokrytectví. Vrcholnou ironií je, že tento dojem má následně reálné geopolitické dopady: Západ se stal tak zdatným v diskreditaci svých vlastních nároků na “hodnotovou” nadřazenost, že podkopává svůj vlastní globální vliv. “Tektonický posun” ve světovém řádu byl v plném proudu ještě před izraelsko-západním masakrem v Gaze. Ten jej však nyní s jistotou katalyzuje. A Západ si za to může jen sám.

Případ Gessenové ukazuje, jak je tento západní vzor poučný, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, ani v Německu Gessenovou její židovská identita nechránila. Člověk by si myslel, že si Němci dvakrát rozmyslí, než půjdou po židovské autorce, která má co říci k Izraeli a holocaustu. Ale kdepak. Je lákavé považovat toto selhání za německé specifikum, ale bohužel je rozšířenější. Ve skutečnosti existuje obecný západní vzorec, kdy se nepotlačují “pouze” palestinské a propalestinské hlasy, ale cenzurují se “dokonce” i Židé, když se odváží kritizovat Izrael.

Za druhé, západní rusofobové budou výt vzteky a bolestí, ale ruský prezident Vladimir Putin má pravdu: I při nejhorším možném čtení jsou výsledky Ruska na Ukrajině, téměř dva roky po invazi v únoru 2022, podstatně lepší než výsledky Izraele v Gaze po dvou měsících neúnavného, nevybíravého bombardování, hladovění, obléhání a systematického a plošného ničení životně důležitých infrastruktur.

Stejně jako byli doposud vysídleni téměř všichni obyvatelé Gazy; miliony Ukrajinců také, ale zdaleka ne většina. A přesto se Gessenová dostala do problémů právě kvůli kritice Izraele – nikoli Ruska. Nesledujeme tedy pouze dvojí metr, ale obzvláště hrubý: Ve velké části západního veřejného mínění Izraeli nejen prochází to, co Rusku projít nemůže. Spíše Izraeli procházejí věci mnohem horší než to, co Rusko skutečně dělá.

A konečně je tu otázka srovnání. Gessenová se chytila do tak zjevné pasti, že se musíme ptát, zda to neudělala záměrně. Izrael, jeho mimořádně agresivní lobby na Západě a západní elity, které oběma vyhovují, si vypěstovaly absurdní zvyk: Podle jejich pravidel je srovnávání holocaustu s čímkoli naprosto zakázáno, jako by tato strašlivá genocida byla událostí mimo lidské dějiny. Přesto zejména ti, kteří nemohou přestat křičet “už nikdy více”, nedávají žádný smysl, když odsuzují všechna a jakákoli srovnání. Jak tedy máme poznat, kdy se něco podobného děje “znovu”, když nemůžeme ani srovnávat? (pozn.překladatele – aby se nikdo neodvážil zmínit, že opakované Holokausty jsou základním kamenem Judaismu, jen oběti se občas ale ne vždy mění)

V pozadí ovšem nestojí intelektuální zmatek, ale záměrná, politicky motivovaná nepoctivost. Položte si jednoduchou otázku: Co je to srovnání? Je to stavění různých (z definice nikoli stejných) věcí proti sobě ve vaší mysli na základě podezření, že by mohly mít podobnosti. Přesněji řečeno – dost podobností na to, aby vám srovnání mohlo nabídnout nový pohled. Pokud to funguje – skvělé, něco jste se naučili. Pokud nefunguje, také jste se něco naučili: totiž že ty dvě věci nejsou až tak podobné.

Ti, kdo se bojí takového elementárního postupu, který by nás měl učinit moudřejšími a možná i trochu lepšími, se z morálního hlediska prostě bojí jeho výsledků, nejspíš proto, že je až příliš dobře znají. A to je jádro tohoto skandálu: Gessenová nebyla skutečně polozrušena proto, že se přidala k těm, kteří již dlouho věrohodně srovnávají nacistické metody se současnými izraelskými metodami v Gaze, ale proto, že toto srovnání skutečně přináší strašlivé podobnosti.

Ne, holocaust a izraelská devastace Gazy nejsou totéž, ale v obou případech jde o genocidní útoky. A přihlížejících, kteří oběti opouštějí nebo dokonce podporují pachatele. Hannah Arendtová by to viděla neméně než Gessenová. Není divu, že ji mnozí sionisté také nemohli vystát.

—–

Autor Tarik Cyril Amar, historik z Německa pracující na Koç University v Istanbulu, na ruské, ukrajinské a východoevropské historii, historii druhé světové války, kulturní studené války a politice paměti.

Překlad DeepL.com (free version) článku v RT s drobnými opravami P.A.Semi – πα½ 2024-01-04

sdílet na