Vypadá to, že za nového generálního tajemníka NATO byl Spojenými státy vybrán současný nizozemský premiér Mark Rutte

Jaroslav Štefec

Vypadá to, že za nového generálního tajemníka NATO byl Spojenými státy vybrán a jejich dvaatřiceti dalšími ocásky definitivně odsouhlasen současný nizozemský premiér Mark Rutte. Vlhké sny Petra Pavla o možné nominaci Jany Černochové, blonďaté hvězdy panoptika, zvaného „vláda ČR“, v němž si hraje na ministryni obrany, tak podle všeho definitivně padly. Chtělo by se říci „zaplať pán Bůh“. Tuhle dámu v čele by si snad země NATO nezasloužily ani přes všechny ostudné činy, na nichž se tato organizace v uplynulých desetiletích podílela. Ale je tady až příliš mnoho neznámých.

Dívám se na fotografii z konce roku 1999, na níž mi tehdejší generální tajemník aliance, George Robertson, gratuluje jako tehdejšímu prvnímu řediteli (dnes již dávno úspěšně zlikvidovaného) Národního úřadu pro vyzbrojování k nejrychlejší integraci ČR do všech vědeckých a průmyslových výborů a institucí NATO. Myslím, že stejně jako já se skutečně jen málokdo z nás, kteří se tehdy na procesech, souvisejících se vstoupením (protože jinak se tehdejší urychlené „vecpání“ naší země do aliance nazvat nedá) ČR do NATO podíleli věděl, nebo aspoň tušil, k čemu to v budoucnu povede.

Netušili jsme, že Robertsonovým hlavním úkolem je zajistit přechod nás, „nových členů NATO“ (vesměs zemí bývalé Varšavské smlouvy), na bázi profesionálních armád, znemožnit nám přípravu vlastních občanů na obranu našich zemí a vytvořit tak podmínky pro postupný zánik naší obranyschopnosti. Byl jsem v té době svědkem tvrdého tlaku na tehdejšího ministra Vetchého, aby urychlil snižování počtu vojáků AČR a odprodeje zbraní, které jí zbyly po rozdělení bývalé ČSLA. Tehdy jsem poprvé začal pochybovat o správnosti kroku Zemanovy vlády z dubna 1999 a reálnosti jeho přínosu pro bezpečnost českého státu.

Jen málokdo také věděl, jak obrovské sumy peněz odtékají v souvislosti se vstupem do NATO ze státního rozpočtu a jak obrovská je korupce, spojená s prakticky nelimitovanými kšefty firem, obchodujících se zbraněmi. Kdo viděl film Obchodník se smrtí, může si udělat jistou představu, ale realita byla mnohdy ještě drsnější. Postavit se tomu bylo jako zkoušet ucpat korkovou zátkou protrženou přehradu. To vše se navíc dělo s vědomím a požehnáním USA a Velké Británie, které toky zbraní ze zemí bývalých satelitů SSSR „vhodně směrovaly“ na místa, kde jich bylo potřeba pro jejich záměry. Do Afriky, na Střední východ, do Asie… Zbraně budoucího IS pocházely ze značné části právě z těchto zdrojů.

Nedokážu odhadnout, jakým generálním tajemníkem bude Mark Rutte. Něco málo se dá soudit z jeho polického profilu, něco napovídá i jeho prosazení ze strany USA. Rád bych věřil, že s jeho osobou přichází nová éra vztahů uvnitř NATO, že přichází střízlivý pohled na bezpečnostní realitu Evropy a také větší emancipace zájmů evropských zemí aliance vůči zájmům USA. Přesto se domnívám, že se pár věcí určitě nezmění.

Nezmění se pohrdavý vztah „starých“ zemí aliance k nám „z východu“ stejně, jako se od pádu berlínské zdi prakticky nezměnil vztah mezi „Ossi“ a „Wessi“. Jsme pro ně stále jen poražené státy, obývané postradatelnými méněcennými entitami, jejichž zmizení jen ulehčí už tak dost přelidněné Evropě. Nezmění se ani vztah západních zbrojních firem a bank k českým zbrojařům, kteří se horlivě vrhli na podporu války na Ukrajině, a neuvědomují si, že v okamžiku jejího skončení jim zbydou jen úvěry, dluhy, prostory a zaměstnanci, o které nebude nikdo stát. Snad kromě jejich západních konkurentů.

A nezmění se ani vztah západních zemí k něčemu, co zasvěcení znají jako „východoevropské válčiště“. Právě tady, na postradatelném východě Evropy, se podle představ velení NATO, resp. USA, mají odehrát klíčové boje mezi RF a zeměmi Aliance. Včetně použití taktických a operačně-taktických jaderných zbraní. Hovoří o tom ostatně otevřeně i naši tzv. „politici“, aniž by sebeméně brali do úvahy, že ČR je součástí tohoto prostoru, určeného de facto k totální likvidaci, a aniž by jen tušili, co by použití jaderných zbraní znamenalo pro nás, kteří zde žijeme.

Je obtížné si přiznat, že současná situace je podobná jízdě na tygru, z něhož se podle indického přísloví fakticky nedá seskočit. Naše politická věrchuška to dobře chápe a přesně podle zahraničních not se stará o to, aby v případě potřeby byl dostatek lidí do „mlýnku na maso“, jak se v současné době říká rusko-ukrajinskému bojišti, a aby americké zbrojovky dostaly své peníze dřív, než se ekonomika ČR a celé EU zbortí. Aniž by se samozřejmě starala o to, co bude s lidmi, kteří zde musí spolu s nimi žít.

Riziko je obrovské, ale jsem optimista. Změnit tento systém je možné. Mám ovšem čím dál neodbytnější pocit, že bez uplatnění článku 23 Listiny základních práv a svobod to nepůjde. Přijetí zákona o korespondenční volbě tomu jde hodně naproti.

sdílet na