Vše vzhůru nohama

Vše vzhůru nohama

Hugo Dionísio pro blog Saker

Po 8 letech opevněných staveb, tunelů, bunkrů a nekonečných skladů výzbroje, dvou měsících přemisťování záloh a vojenských lidských ztrát se struktura konečně začíná hroutit. Lidské ztráty jdou do desítek tisíc mladých lidí a nejen mladých, domácích i zahraničních, a nakonec se přece jen stane nevyhnutelné. Komediant, který je prezidentem, se ve svých každodenních videích z nějakého bunkru nebo sídla vždy brání tomu, co dělá protivník, když se domnívá, že námaha je příliš velká pro zisk: ustupuje na pevnější obrannou linii, šetří lidi a techniku.

Oficiální vyprávění, donekonečna znovu a znovu sdílené, o “nejdůležitějších vítězstvích od druhé velké války” pro domácí stranu nebude k zahození, neboť se rozhodla bojovat do posledního muže. Koneckonců jakékoli rozhodnutí, označit tuto významnou obrannou linii opevnění za prohranou, znamená naprostý zvrat v narativu propagovaném severoatlantickým korporátním tiskem. Je nutné na to nejprve připravit veřejnost, která je neúnavným stoupencem těchto narativů. Říci jim pravdu nepřipadá v úvahu, protože by to znamenalo fakticky říci opak toho, co bylo řečeno, a sice ohledně nevyhnutelného výsledku konfliktu.

V další válce využívané jako koloběh kapitalistické akumulace, což lze jasně konstatovat na příkladu zvratu trendu na světovém trhu se zbraněmi, který do roku 2014 stavěl oba nepřímé soupeře (USA a Ruskou federaci) do přímé konkurence a s velmi těsnými čísly, se tato situace jakoby obrátila, přičemž USA jsou dnes nesporným lídrem světového prodeje zbraní, přičemž hodnota prodeje je přibližně o 2/3 vyšší než u jejich největšího přímého konkurenta (Ruské federace).

Neznamená to však, že prodávají více….. Prodávají hlavně dražší. Údaje, které máme k dispozici, vnášejí světlo o využívání války a vojensko-průmyslového komplexu jako nástroje kapitalistického akumulačního cyklu, nebo naopak jako nástroje, jehož základním cílem je národní obrana.

Podle “Globální palebné síly 2023”, která stanovuje “Index palebné síly”, jsou na prvním místě USA s hodnotou 0,0712, Ruská federace s 0,0714 a RPC s 0,0722. Jinými slovy, první dvě místa se zdají být vyrovnaná a třetí je velmi těsné. Čtvrté místo, Indie, je s hodnotou 0,1025 mnohem vzdálenější. Co nám to říká o roli jednotlivých armád?

První otázka, která nás napadne, je, jak je možné, že země, která ze svého vojenského rozpočtu vydává 800 miliard dolarů (a to sem nepočítáme “temné peníze” tajných služeb ani veškerý výzkum placený prostřednictvím federálních programů, který jde také na vojenské účely), má prakticky stejnou palebnou sílu jako země, která vydává 65 miliard dolarů, a jen o málo více než jiná, která vydává 290 miliard dolarů?

Odpověď spočívá v několika aspektech: Severoamerický vojensko-průmyslový komplex je soukromý, jeho cílem je tedy dosahování zisku, obohacování elity a koncentrace bohatství, přičemž stát je nástrojem této akumulace; 2) v ostatních dvou zemích je vojensko-průmyslový komplex v podstatě veřejný – nikoli výhradně – především v nejcitlivějších oblastech, a není určen k ničemu jinému než k plnění své veřejné role, tj. k zajištění účinné národní obrany schopné bránit suverenitu země.

Tento rozdíl je prvořadý, protože zatímco první vyrábí zbraně na prodej, totiž a jak říkají mnozí odborníci, vyrábí luxusní “hračky”, velmi sofistikované a složité, a tudíž velmi drahé, a to jak při samotném aktu nákupu, tak při údržbě, výcviku a technické náročnosti personálu, a při bojové činnosti obvykle velmi náchylné k poruchám. Naopak další dva uchazeči se snaží vyrábět co nejlevněji efektivní, výkonné a trvanlivé výrobky. Skutečnost, že se většinou jedná o státní podniky, jim umožňuje nakupovat za nákladové ceny, a i když se jedná o soukromé společnosti, cena, kterou požadují, je podmíněna trhem, na němž dominuje veřejný podnikatelský sektor, jehož akumulační dynamiku řídí stát v rámci obrany toho, co chápe jako národní zájem. Tomu se v USA říká “nedostatek ekonomické svobody”. Samozřejmě pro 1 % nejbohatších!

K těmto dvěma vektorům můžeme přidat i další proměnné, které neztratí na významu: kterékoli z ekonomik na 2. a 3. místě jsou méně financializované a v tomto smyslu méně spekulativní, zejména ve strategických odvětvích, což se odráží v nižších cenách a menší váze rentiérského sektoru na průmysl; obě země mají velmi velký instalovaný průmyslový potenciál, který umožňuje téměř výhradně národní výrobu, přičemž výrobní řetězce jsou téměř výhradně v národní měně, a proto jsou velmi málo zranitelné vůči spekulativním útokům nebo narušením jiného druhu (v případě Ruské federace má ještě výhodu, že má přístup ke všem surovinám na svém území); konečně obě země mají uzavřené kapitálové účty (alespoň částečně, neboť Ruská federace se sankcemi uzavírá a RPC se otevírá jen v některých oblastech a s mnoha omezeními), což umožňuje vytvářet výrobní řetězce s vysokou přidanou hodnotou, ale s nízkými komparativními náklady, když se jejich produkt hodnotí nominálně, v USD. Výhody, které zde vidíme v oblasti obrany, jsou patrné i v dalších oblastech, jako je kosmický výzkum a vývoj, železnice a bankovnictví. Jen tak lze odolat masivním sankcím (jako v případě Ruské federace) a jen tak lze využít nahromaděný potenciál k rychlejšímu rozvoji země (jako v případě RPC).

Ať nyní vystoupí obhájci neoliberalismu a “otevření” trhů a argumentují tím, že takto země lépe brání svou suverenitu, a ne prostřednictvím výše zmíněných ochranářských opatření. Nebýt těchto opatření, obě zmíněné ekonomiky by již byly naprosto zdevastované, ať už sankcemi, nebo spekulativními útoky, a jejich národy by se nacházely v té nejúplnější bídě, z níž se tak těžko dostávaly. Není náhodou, že dva hlavní požadavky USA na změny v RPC se týkají privatizace jejího obrovského (asi 30 % vlastnictví země) veřejného podnikového sektoru (především bankovního) a úplného otevření kapitálových účtů. Není také náhodou, že USA obvinily Ruskou federaci z posilování své měny prostřednictvím kapitálových kontrol. Proto Bílý dům tvrdí, že je nutná “změna režimu”. To není v zájmu “jejich” demokracie, ztěžuje to vstup trojských koní.

Pokud je to však jeden z nejdůležitějších faktorů sporu, jeden z dalších, energetický, již přinesl své ovoce, přinejmenším v krátkodobém horizontu. Podle agentury Bloomberg se USA stanou do roku 2022 největším světovým producentem plynu. To vše na úkor přechodu evropského nákupu, od Ruské federace k USA. Jestliže pro USA byla tato “příležitost” (jak řekl Blinken) fantastická, pro Evropu ukazuje její celkovou křehkost, a to v politickém, ekonomickém i kulturním smyslu. Abychom si udělali představu o ceně “odpojení” od Ruska a “spřažení” v USA, pokud jde o energetickou závislost, stačí se podívat na údaje o obchodní bilanci za listopad 2022, tedy za období, kdy se tyto země zabývaly doplňováním svých zásob zemního plynu a dalších paliv.

Údaje poskytnuté společností Golden Sachs uvádějí, že pro Francii byl loňský listopad z hlediska deficitu obchodní bilance nejnegativnějším listopadem za posledních 20 let (- 15 %). Švédsko, stejně jako Francie, mělo také nejhorší listopad za posledních 20 let, jeden z pouhých 5 z 20, které měly deficit, a ten letošní byl mnohem vyšší než loňský, který byl již záporný a odrážel “velké” rozhodnutí Ursuly začít nakupovat plyn “na místě” místo uzavírání dlouhodobých kontraktů (“decoupling” se již připravoval), jak by bylo vhodné. Německo sice zůstalo v kladných číslech, nicméně zaznamenalo nejhorší listopad za posledních 18 let. Pokud jde o chemickou a farmaceutickou průmyslovou výrobu (které vyžadují plyn), ta je ve volném pádu a klesla na mnohem nižší úroveň než v roce 2010, uprostřed hypoteční krize. Nebetyčně vysoká cena amerického plynu činí výrobu nerentabilní a na druhé straně nedostatek plynu v důsledku uzavření a zničení NStreamu jeho “spojenci” znamená, že je třeba volit mezi průmyslovou výrobou na jedné straně a udržováním strategických zásob plynu na straně druhé, tolik potřebných pro vytápění uprostřed zimy. Německo se rozhodlo pro uzavření a přemístění podniků. Některé do RPC, jiné do USA, které mají dokonce konkurenceschopný farmaceutický sektor (nic se neděje náhodou).

Ve složité situaci je i Japonsko, rovněž s nejhorším listopadem za posledních 20 let. Nebude to bez souvislosti s rozhodnutím opět nakupovat ropu z Ruska, a to návratem k projektu Sahkalin a bez dodržení cenového stropu, na jehož stanovení se předtím “podílelo” v rámci G7. Toto rozhodnutí její atlantistické pány jistě příliš nepotěší.

Závěr jednoho z ekonomů Golden Sachs, který tyto údaje zveřejnil, je, že “světoví exportní šampioni už takoví nejsou”. Tak to dopadá, když se vzdáme národní suverenity a necháme “spojence” rozhodovat o tom, co je na každém z nich.

Naprostá podřízenost zemí G7 a EU diktátu NATO, organizace vytvořené k jejich výchově, která se dnes zaměňuje se samotnou Evropskou unií; slepé uplatňování všech hospodářských a finančních sankcí a pokynů; neexistence ochranných mechanismů pro příslušné vnitřní trhy… To vše má za následek, že jsme svědky toho, co předvídalo tolik umlčovaných lidí po celou dobu. Jak je musí mrzet, že mají pravdu.

A zatímco všichni zachovávají takovou otevřenost, atlantický “spojenec” přijímá protekcionistická opatření, jejichž cílem je právě zachytit to nejlepší, co průmysl jeho “přátel” ještě může nabídnout.

Po tomto a po oznámení – jako odvedení pozornosti k nedávným vojenským porážkám – summitu Evropské unie zbývá už jen sledovat, jak náš premiér, prezident a další atlantističtí levičáci i krajní pravičáci vystupují na obranu rychlého vstupu Ukrajiny, Gruzie a Moldavska, do Evropské unie… Vše samozřejmě ze solidarity! Chci vidět, kdy tito lidé, kteří mají tolik firem žijících z evropských strukturálních fondů, je přestanou dostávat… Jsem si jist, že budou hledat chybu tam, kde není. To je přece jejich praxe!

Chtějí snad změnu? Musí přece dělat všechno vzhůru nohama!

Hugo Dionísio

Telegram: https://t.me/canalfactual

sdílet na