Věnováno Martině Bednářové

(a dalším pravdomluvným lidem)

Když jsem přemýšlel, jakému tématu bych se věnoval ve svém posledním příspěvku tohoto kalendářního roku, přišel mi velice milý mail od paní učitelky (a vlastně kolegyně) Martiny Bednářové.

S Martinou nás pojí podobné peripetie, do nichž jsme se dostali na jaře roku 2022 v souvislosti se speciální vojenskou operací Ruské federace na východní Ukrajině. Tehdy jsme se oba ocitli v nemilosti mainstreamových médií a v hledáčku politických mocipánů – ona v Praze a já v jižních Čechách.

Kauza paní učitelky Martiny Bednářové se vlastně stala signifikantním rysem této doby. Současný režim v ní ztratil své poslední alibi a definitivně strhl svou poslední masku.

Už jsme si zvykli na to, že „krást se smí“ (tedy mnohem lépe ve velkém než v malém), ale doposud nám polistopadový establishment předkládal svou mantru o tom, že v rozkradené a cizímu kapitálu rozprodané zemi si „alespoň můžeme svobodně říkat, co chceme, a nic nám za to nehrozí“.

I tato poslední maska teď spadla. A tak učitelé mluvící objektivní pravdu (jež i v českém mainstreamu ještě běžně zaznívala před deseti lety) se náhle ocitli na oddělení extremismu a terorismu coby novodobí „zločinci proti míru“.

Mnozí polistopadoví politici (a dokonce i prezidenti) se soustavně zaklínají tím, jak u nich školství a učitelé představují prioritu číslo 1), ale svou politikou konají pravý opak. A tak je veřejnost neustále poštvávána proti stavu kantorskému soustavnými báchorkami o (nad)průměrném platu pedagogů.

(S tím průměrným platem je to asi trochu jako s Ježíškem – všichni v něj věříme a těšíme se na něj, ale nikdo jsme ho ještě nespatřili na vlastní oči.)

Ale školství opravdu není hlavně o penězích. Troufám si konstatovat, že daleko větší bolístkou pro soudobé pedagogy jsou neuspokojivá „společenská atmosféra“, indoktrinační tlaky různých neziskovek, nedostatečná spolupráce a jen velmi vratké uznání ze strany rodičů a vzdělávacích institucí – prostě ztráta celospolečenské prestiže a v neposlední řadě i nejednota, rozumějme nesoudržnost a nesvornost ve sborovnách samotných.

Zkrátka pocit, že vás „ti druzí“ nepodrží. A tak se občas stane, že ta vlastní práce vám nakonec vlivem všech výše zmíněných faktorů (a ještě vlivem mnoha okolností jiných) nakonec vezme i tu lásku k té práci samotné. Nejen ve školství se pro tento stav dnes vžilo módní označení „syndrom vyhoření“.

A tak místo výchovného „co Tě nezabije, to Tě posílí“ se častěji setkáváme s naplněním pořekadla, že „stokrát nic umořilo i osla“. Ale o reformách a deformacích ve školství si povíme podrobněji až někdy jindy.

Dnešní příspěvek bych rád na samý závěr směřoval k otázce pravdy a pravdivého přesvědčení. Profesní stav učitelský by měl být především obrazem a odrazem autority morální a měl by být garancí sociální spravedlnosti.

Vždyť instituce školy by měla být institucí s nejvyšší vírou ve spravedlnost a pravdu. V životě už to tak mnohdy nebývá – život často přináší i kruté lži a nespravedlnosti. Ale vzdělání by nás mělo vést ke schopnosti porozumět druhým.

Proto mě vždycky trápí, když jsou ze školství vylučováni lidé za to, že zůstali (jako Mistr Jan Hus či Učitel národů Jan Amos Komenský) věrní a nezlomní ve své víře v pravdu a spravedlnost.

V příštím roce budeme stát před četnými zlomovými událostmi, a rovněž před podstatnými rozhodnutími vlastními. Mimo jiné se budeme také rozhodovat o tom, v jakém systému chceme nadále žít…  

Příští rok si zvolíme, v jakém světě budeme žít…

Ať se daří naše společná práce při budování jiné a lepší společnosti, protože kapitalismus v dnešní podobě tu opravdu nezůstane navěky! 

A ať je nás víc a víc – těch, kteří to víme a kteří si to uvědomujeme! Půjde totiž o přežití lidstva. Příštím východiskem tak bude buď mír a socialismus, anebo (sebe)zničující válka. Jak budeme volit, tak budeme žít!

Ale hlavně – ať se nikdy nezpronevěříme své osobní víře v pravdu a ve spravedlnost. Neboť tam, kde se veřejně říká pravda, tam se ještě bojuje za spravedlivý svět! Není chybou hlásat pravdu – naopak chybou je mlčet tam, kde se akceptuje lež!

Čest všem lidem, kteří pro pravdu a vyšší spravedlnost přinesli i svou vlastní, osobní oběť!

(Věnováno Martině Bednářové a dalším pravdomluvným lidem.)b

Marek ADAM

sdílet na