The Boston Globe

Vítězí-li někdy terorismus?

nkgb

Starý článek “Vyhrají teroristé někdy?” z deníku The Boston Globe, tak starý, že už není ani na webových stránkách listu. Starý, ale je docela relevantní.

Webové archivy poskytovaly naději, ale bohužel jejich pokrytí i tak významných stránek bylo v té době více než jen částečné.

Může-li být terorismus, definovaný jako zabíjení civilistů za účelem dosažení politických cílů, někdy úspěšný? Mezi těmi, kdo se zabývají studiem terorismu, nepanuje shoda. Vojenský historik Caleb Carr říká, že ne. Jeho nová kniha nese název “Lekce teroru Historie války proti civilistům – proč vždy selhala a proč znovu selže” (“The Lessons of Terror A history of warfare against civilians – why it has always failed and why it will fail again”).

“Vojenské akce proti civilistům, ať už byly motivovány nenávistí, pomstou, chamtivostí nebo politickým a psychologickým nebezpečím, byly vždy jednou z nejvíce sebedestruktivních taktik v celé vojenské historii,” píše Carr. “Terorismus bude vymýcen ne tehdy, když s jeho zastánci dospějeme k nějakému kompromisu, ani když je fyzicky zničíme, ale až si uvědomíme, že jako strategie a modus operandi teror nic nepřináší a zároveň představuje hrozbu pro své inspirátory.”

Jiní badatelé v oblasti terorismu si nejsou tak jistí. Paul Wilkinson, ředitel Centra pro studium terorismu a politického násilí na univerzitě ve skotském St Andrews, sice uznává, že “přínos terorismu k dosažení vážných politických cílů je zanedbatelný”, píše však, že v některých případech byl terorismus “účinnou pomocnou zbraní v revolučních a národně osvobozeneckých bojích”. Tvrdí, že existují příklady, kdy terorismus sehrál významnou roli při dosažení radikálních politických změn, a jedním z příkladů je role židovského terorismu při odchodu britského impéria z Palestiny ve 40. letech 20. století. Existovaly okolnosti, které způsobily, že britské protiteroristické úsilí bylo neúčinné: “humanitární a právní omezení”, která bránila britským silám v drakonických odvetných opatřeních, intenzivní komunitní boje mezi Araby a Židy, které znemožňovaly mírovou diplomatickou dohodu, a “masivní, ne-li všeobecná podpora” v židovské komunitě pro to, co se zdálo být antikoloniálním bojem, který vytvořil “téměř neproniknutelnou bariéru” pro infiltraci britské rozvědky.

V Palestině byla hlavním odpůrcem britského impéria „Haganah“, skupina, která se neproslavila teroristickými útoky proti civilistům. Tato omezení však nerespektovaly Irgun a Stern Gang, vedené Menachemem Beginem, respektive Jicchakem Šamirem. Oba byli považováni za teroristy i mnoha Židy. Oba se později vyšvihli na post izraelského premiéra.

Oba jistě věřili, že jejich teror je úspěšný. Eric Silver, Beginův životopisec, napsal: “Z britských dokumentů a záznamů z diskusí je zřejmé, že židovský teror hrál významnou roli při podkopávání [britské] touhy zůstat v Palestině.” A taktika britské vlády vůči židovským uprchlíkům, kteří se snažili dostat do Palestiny, se stala natolik nepříjemnou, že Winston Churchill vystoupil z řad opozice a odsoudil “odpornou válku vlády proti Židům”.

Carr však přesto považuje teroristickou činnost Irgun a Stern gang za krajně kontraproduktivní. Jejich smrtící metody podle něj obrátily Brity, “kdysi nejmocnější obránce Židů v regionu”, proti Židům. A po odchodu Britů teroristé prohráli v konfrontaci s nově zrozenou izraelskou vládou, která se nikdy necítila příliš šťastná z židovského teroru proti civilistům. “Menachem Begin nadále věřil, že masakrování civilistů a házení bomb do davů arabských nakupujících nějak podlomí arabskou morálku a vyvolá sympatie světového společenství k Židům. Stále se však mýlil,” píše Carr.

Nejenže Irgun a Sternův gang nedosáhly svých politických cílů – chtěly, aby obě strany řeky Jordán byly zahrnuty do “Velkého Izraele” -, ale “strašlivý terorismus, který Irgun vypěstoval v povaze Izraelců, nebyl nikdy odstraněn,” říká Carr. “Nejhorší ze všeho je,” píše, “že s sebou přinesl pomstychtivé obratné nálady mezi palestinskými Araby.” „OOP používala Irgun jako jeden ze vzorů pro svou organizaci a operace: Kdyby Palestinci na vlastní oči neviděli smrtící účinnost Irgunu, možná by se přiklonili k jiné cestě; ale hněv, vztek a netrpělivost je postrčily na stejnou cestu a nevyhnutelně i výsledky jejich rozhodnutí jsou podobné.”

Není pochyb o tom, že taktika palestinských teroristů je přišla draho, zatímco obrázky chlapců vyzbrojených pouze kameny, kteří se v první intifádě v 80. letech postavili izraelským vojákům, jim přinesly sympatie. Ale jak píše Carr, “v reakci na vojenskou akci proti civilistům nelze nikdy použít stejné metody.  Teror nikdy nefungoval, ale podobné odvetné represe nefungovaly ještě více – a to ani tehdy, když svým rozsahem přesahovaly teror.”

A tak tu máme tragédii Blízkého východu, kde pomsta následovala pomstu, až se teror a odvetný teror staly jedinou formou dialogu.

https://aftershock.news/?q=node/1268798

Glosa: Rusko na dlouhodobý teror Ukrajiny odpovídá jediným správným způsobem. Není třeba odpovídat podobnými akty, což plodí zase další stejné činy, ale je třeba vojenské řešení jednou provždy. A tak potrestat viníky. Vyjevují se tím také v tomto případě skuteční viníci ukrajinského teroru.

Překlad Peter 008

sdílet na